V pondělí večer jsem se ve vzkazech dočetl, že
druhý den ráno 17.4.12 jede Boeing s Mírou Marečkovým a Mírou z Borovné
na Všechov. Váhal jsem, váhal, vždyť do teď několik dní jen pršelo, dokonce
padal i sníh, bude to vůbec letové? Po 22. hodině jsem se přeci jen rozhodl, naštěstí
se mi to ještě podařilo domluvit jak s Boeingem, tak s vedoucím. A
ráno jsme vyrazili!
Na Všechově nás pěkně přivítali.
Grizli tam právě proháněl kurzíky, později je i vlekal.
Už po cestě narůstalo dost kumulků a než jsme se přichystali, zatáhlo se moc.
Všichni, co odstartovali, se po chvíli vraceli.
Míro, nemáš tam těch šňůrek nějak málo? J
Mne vysadili rovnou ve stoupáku. Paráda! Hned jsem se pěkně vyzvedal.
A tak co, mám letět dál? Ne ne, počkám ještě na někoho, udělám pár fotek Tábora a to počasí se určitě ještě zlepší.
Chyba, nezlepšilo se a nikde nikdo. Doletěl jsem si zpět na přistání, už jsem se neudržel. L Přivítal jsem se s Honzou Edlerem.
Nabídnul mi jeho vlek, ať nemusím čekat, vždyť už se tam chytal Honza Krátký a s ním i náš Míra M.
Já nic, Míra se po chvíli vrátil, že má úplně promrzlé prsty a Honza se už vydal na přelet. Okoukli jsme Janiny návleky na ruce.
Všude deka, ale i tak se občas někdo chytil, vyzvedal a odletěl.
Pak se to povedlo i Boeingovi. Já dal další start
a přidal se do stoupáčku k nějakému modrému padáčku. Ovšem ten to rychle
vzdal a po chvilce přistál. Možná to byl školák a ještě to nezná, a nebo tam se
mnou nechtěl být.
Pak nade mne nalítli další dva, vyzvedali se
rychleji (já to taky ještě tak neumím), a odletěli. Já to vzal zpátky do nově
nasvícené plochy, ale nic. Vidím dole dvě křídla, jak letí dál za letiště.
Vzpomněl jsem si na Omana, jak mi radil, že tam někde je dolinka, kde to
vždycky chodí. Tak honem za nima.
Jo jo, než jsem k nim doletěl, pěkně se
zvedali. A zase rychleji než já! Navíc na vleku se odpojil náš druhý Míra a
rovnou stoupal taky. Pak vidím, jak pod mrakem klapou ouška a mažou pryč na
Tábor. I tak lížou smetánku, já už tak vysoko nejdu.
Letím za těma dvěma na Tábor, město je nyní krásně nasvícené. Potkávám Míru M., právě taky pěkně nabírá výšku.
Na focení dobré, ale i když letíme tři, nikde nic nepotkáváme.
Po chvíli jeden za městem přistává a pak se k němu vrací a přistává i Míra. Já ještě chvíli bojuji, ale nepochodil jsem.
Po hodince mám úplně prozmrzlé prsty. První seznamka – je to nějakej Koty. Další seznamka je s placaticí a pivíčkem.
Míra M. byl jediný zodpovědný, a když viděl, že
všichni odlétají, zůstal u letiště, že nám pak udělá svoz. My se zatím vydali
na menší svačinku do nedalekého motorestu..
Pěkné to tam mají! A takový játrový knedlíčky v polívce jsme ještě nikdy neviděli! I ceny mají dobré.
A což teprve ty záchody!!! Míra si prohlídnul i kabinky, s tím se pochlubil až později. Kdo ví proč?
Ovšem ta největší překvapení nás teprve čekala.
První - Míra nenastartoval Boeingovo auto, prý to hlásí chybu imobilizéru.
Zkoušel více fint, kdo mu co radil, odpojovali i baterii, ale nic. Boeing stále
někde letěl a nebral telefon. Zdenča nám zjišťovala servisy (v Táboře asi není),
mluvili jsme s technikama z J.Hradce, nic nám nepomohlo. Vypadalo to,
že tam budem muset přespat pod mostem.
Druhé překvapení – Honza Krátký dal
návratovku a právě přistál. Může nás svézt domů, stejně pojede pro Janu, která
přistála nedaleko Studené. Další překvapení - když pro nás přijel Honza s Mírou,
tak že prý nedaleko přistál Boeing, že dával taky návratovku. Paráda! Tak honem
pro něho.
Honza nás vzal zpátky na letiště a světe div se,
Boeing bez problémů nastartoval. Ovšem se svejma klíčema, né s těma, které
nechal nám. Až pak nám došlo, že asi nechtěl, abychom nastartovali, to bychom
už byli pryč! J
Ale i ten návrat byl pěkný, co vy na to?
