Je neděle, loučíme se s
De Aar.
Odjíždíme. Přijali jsme
pozvání od Essieho. Jeho zeť s dcerou mají u Bloemfontein ubytování. Je to
zhruba na půl cesty do Johannesburgu. Paráda. Přijíždíme na místo. Jde o dřevěné, dobře
vybavené chatky uprostřed pláně plné zvířat. Essie nás bere na projížďku mezi
zvířata.
Je
pondělí, poslední
den, kdy si můžeme něco užít. Zítra máme, okolo
poledního, vrátit do půjčovny
auta. Snídáme s Essieho rodinou. Jsou milí. Jeho
dcera nám říká: „Dobrý den.“
Pak ještě umí slovo
„slivovice“ a
„dobrá.“ Načež Pavel odbíhá do domku a
obdarovává je poslední trochou
slivovice, která mu zbyla. Naši afričtí
přátelé nám říkají, kam bychom se
mohli
v Bloemfonteinu podívat a kde sehnat výborné
sušené maso. Znovu se loučíme, teď
už nadobro. Nejsem loučící typ. Vždycky mi přijde
líto, že něco končí. Raději
se vítám.
Jedeme koupit maso. Paní
řeznice nám ochotně plní sáčky voňanou laskominou a vakuuje je. Po našem
odchodu masna čiší prázdnotou. Na stěnách smutně visi prázdné háky. No, kobylky
by se od nás mohly učit nájezdům.
Doplňujeme zásoby piva a
vína. Pak vyrážíme na výlet. K žirafě nás nepustili. Je pondělí, mají dnes
zavřeno.
Rozdělujeme se do aut.
Brába a Vítek s námi jet nechtějí. Jedou do místního muzea.
Nás
pět výletníků za
veselého hlaholení pelášíme do
Cheetahs. Těším se, uvidíme lva.
Přijíždíme na
stanici, kde se starají o šelmy. Jenže ouha, je
pořád to pondělí a to mají
zvířata volno. Pavla to neodradí. Domlouvá
nám specoš soukromou audienci. A
protože jde o neziskovou organizaci, kde je každá kačka
dobrá, můžeme vstoupit.
Těšila jsem se, ale to, co následovalo, naprosto předčilo
i moje nejbujnější
sny.
Jdeme přímo do výběhů. A
smíme si zvířata hladit, dotýkat se jich. Naše příjemná průvodkyně nás
upozorňuje, že když začne být něco špatně, dá nám znamení a my musíme pomalu
opustit výběh. Hladíme si Servala a Karakala. Strkáme prsty k Surikatě. Tu
nejvíc zajímá kamera a mobil.
Pak nás průvodkyně vede
k malému domku. Říká, že uvidíme něco, co se normálně neukazuje. Otevřenými
dveřmi koukáme do postele. A pánové, leží tam pěkná kočka! V posteli se
rozvaluje gepardí dáma. Průvodkyně se usmívá a krčí rameny. No co, je pondělí.
Den odpočinku. Šelma působí jako
přerostlý domácí mazlíček. Hoví si na zádech a spokojeně odfukuje.
Před každým vstupem do
výběhu si znova a znova myjeme ruce dezinfekcí. Pečlivě čistíme boty, abychom
zvířata něčím nenakazili. Odměna je úžasná. Jdeme navštívit mladé gepardy.
Potom se přesunujeme na
návštěvu ke lvům, velkým gepardům, vlkům a levhartovi. K některým můžeme blíž a
k jiným metr od elektrického ohradníku.
Odjíždíme nadšení. Tak
tomuhle říkám tečka teček!
Jedeme zpátky do našich dřevěných domečků. Je
vedro. Otvíráme vínko a klábosíme.
Když
se trochu ochladí,
beru si foťák a jdu ven. Schovávám se kousek od
místa, kam chodí zvířata pít. Sedím
ukrytá v keříku a lovím poslední fotečky.
Celkem jsem tu nafotila bezmála
3.000. Jenže těch není nikdy dost. Je tu krásně.
Večer
dopíjíme poslední
zásoby. Dojídáme maso, které není
vakuované, a vychutnáváme poslední večer.
Pavel mi ukazuje Jižní kříž. Nemůžu odjet, kdybych ho
neviděla....
Ráno vstáváme, hážeme baťohy do aut. Dáváme si
snídani a loučíme se s paní kuchařkou. Ptá se odkud jsme. Kluci jí říkají, že z
Čech. Že je to uprostřed Evropy. Paní se vesele směje. Říká, že ví jen kde je
Kapské město.
Jedeme na letiště.
Vracíme auta. Odbavujeme se.
Ještě
nakupujeme nějaké dárky
a šup do letadla. Nutno dodat, že pas mi Janek dal hlídat
hned, jak nám je Des
vyndala z trezoru, kam jsme si je schovali. Dávám mu ho
jen když ho po něm
někdo chce a zase ho rychle schovávám s mým pasem
do tajné cestovní kapsičky.
Jistota je jistota. V letadle ukládáme
příručmí baťohy do prostoru nad sedačkou
a pohodlně se usazujeme. Janek znovu vstává a chce si
schovat pěněženku, aby ho
zbytečně netlačila. Otevírá kapsu na spodní straně
baťohu, která není na nic. Jen
ukrývá pláštěnku a vykulí oči:
„ Já našel ten pas!“ K tomu není co
dodat. Snad
jen že se tímto stává nejvíc
zdokladovaným pasažérem. Nejen že si s sebou
přibalil občanku, ale je i řádně opasovanej!!!
Let probíhal vcelku nudně a zdlouhavě, jak už to
u běžných letů chodí. Jen na začátku jsme prolítali bouřkou a na křídle tančily
Eliášovi ohnivé jiskřičky. Okolo poledního přistáváme ve Vídni.
Míla už čeká s Menym
na parkovišti. Bereme si mazlíky vycpané
sušeným masem a radujeme se, že nakonec
všechno dobře dopadlo. Až do chvíle, kdy se
zjistí, že Brábovu padáku se zpátky
do republiky nechce. Zůstal někde v Madridu a teď se spolu se zavazadly
jiných
naštvaných pasažérů prohání po
jezdícím pásu jako na kolotoči. Hrajou si na
schovku před celníky a šuškají si, jak se
to které zavazadlo mělo na dovolče v
JARu. Brába vrčí: „Zas...á Evropa!“
Říkám mu: „ Mysli pozitivně, nemusíš
se s
ničím tahat, mazel Ti přijede domů poštou.“
Brába říká: „ Ale já myslím
pozitivně, vždyť říkám - Evropa.“ Míla
brblání unavených poutníků neposlouchá. Otvírá auto a zakrajuje do výborného českého chleba, který
sype solí...
A to už je konec.