Afrika 2012 6. dil

Můj milý deníčku, tak co myslíš? Ztratili i mě! Ale pěkně po pořádku...

Můj DD (Debilní Den) začíná jako každý krásný africký den. Nebe je blankytně modré, bez jediného mráčku. Jedeme na start. Cesta je zajímavá. Jedeme autobusem.

Řidič s námi jede, jako by nás ukradl. Pelášíme po prašné cestě. Někdo se řidiče snaží přesvědčit, aby zavřel okýnko. Řidič ukazuje, že otvor na okno je jednou tak veliký než sklo, které vězí uvnitř.

Na startu nám přidělují lokátory. Arnold říká, že nás podle toho snadno najdou.

Dostáváme informaci, že pokud přistaneme u silnice pod kopcem, máme druhou šanci a vyvezou nás opět nahoru. Je to omezeno časem. Poslední vývoz je ve 14,15 hod. Vypisují trať. Honza je v task komisi. Na briefingy chodí spolu se safety komisařem Brábou. Je jeho translater.

Janek startuje jako druhý. Jde mu poryv, ale ustojí to a za chvíli ho vidím nad kopcem. Brábův start je typický „Brábův“. Kdo ho zná, ten ví... Potom jde Honza a já.

Start – paráda, ale co následuje potom, to není nic moc. Letíme s Víťou. Nenalepím se na kopec, jako on, a přistávám na určeném místě. Jsem 5m od cesty. Přijíždí ke mně svozový náklaďák. Afričani se dobře baví pohledem na babu, která obíhá kolem padáku a ne a ne vymotat šňůrky z keříků. Cítím na zádech čůrky potu. Bojuju s tvrdohlavou přírodou. Lámu větvičky a beru je v chuchvalcích šňůrek s sebou.

Jsem znovu na startu. Brába zrovna dotáčí svůj první stoupák. Petr startuje, ale nedaří se mu a sklouzává pod kopec. Má smůlu, než vymotá šňůrky z keříků, ujíždí mu poslední vývoz.

Zběsile se snažím dovymotat klacíky ze šňůr. Daří se a jako předposlední startuju. Zvedám se. S dostatečnou výškou se pouštím na trať.

Přelétám první hřebínek. Vario zarytě mlčí, pak bručí. Prohnívám zpátky k zemi. Zahlídnu farmu. Mazel peláší k ní. Vidím, jak se ohýbají stromy. Poslední šance na zvednutí. Nic. V kotrmelcích přistávám. Zvedám se ze země. Po tvářích se mi koulí slzy bezmocného vzteku. Malují mi po obličeji stopy - jsou jako malé říčky ve vyprahlé poušti. Celkově vypadám jako veliké hroší lejno. Jsem obalená hnědým prachem a tak je iluze dokonalá.

Strhávám ze sebe propocené oblečení. Mazla nechávám připnutého k sedačce. Nemůžu to takhle nacpat do batohu. Další vlna vzteku. Kopu do batohu, běhám kolem jako zvíře chycené v kleci. Když se uklidním, odpínám padák od sedáku s proces opakuji. Žádná sláva, ale je to o poznání lepší. Je zajímavé, jak si člověk vylévá vztek nad vlastní nešikovností na tom, co je zrovna po ruce (po noze).

Zapadla jsem za kopec. Není tu signál. Nikdo o mě neví a dráždí mě vlastní baťoh. Lokátor je mi na prd. Šlapu k silnici, je to tak 3-4 km. Slunce vymalovává moji kůži do ruda. Bágl se mi za trest zadírá do ramen. Přelézám 1,2,3 ploty. Už nemůžu. Shazuju bágl ze zad a žvýkám sušené maso, co mi nabalil Janek. Zůstává mi mezi zuby. Koukám, jestli nenajdu někde nějakou travičku a světe div se. Stojím uprostřed dikobrazích ostnů. Nálada se mi hned zlepšuje, sice to není dikobraz, ale nemusí pršet, hladně když … Foťák nemám, na závody si ho neberu. L

Jdu dál. V dálce vidím, jak jede svozový autobus. Jsem od něj moc daleko. Zdolávám další ploty a železniční trať. Dostávám se na silnici. Paráda. Je něco po čtvrté, svoz tudy musí jet zpátky. Arnold to říkal. Pořád jsem mimo signál. Projíždí okolo mě vlak. 5 mašin táhne 104 vagónů. Za chvíli přichází k silnici 12 antilop - Sprinboků. Je to krása. Pozoruju je schovaná za kříkem. Pak mě ucítí a mizí z dohledu. Měním SIMku, třebas chytnu něco na českou. Běhám sem a tam, ale nic. Zkouším se posunout, ale signál není nikde. Nemá cenu šlapat do De Aar. Je to 30 km a přeci si někdo musí všimnout, že jim chybím.

Slunce se schovává za kopce. Najednou se příjemně ochladí. Házím batoh na záda a jdu do De Aar pěšky. Šlapu tak půl hoďky, mávám nad hlavou telefonem. Kruci, chyť se! Bolí mě už celá Jana, když se proti mně vynoří světla. Essi, Honza a Brába pro mě jedou. Paráda, tak si všimli...

Kluci vyprávějí, jak pěkně polítali. Brába i přes svůj pozdní start dolétl celou skupinu pilotů a jednoho po druhém je předletěl a končí v cíli. No Brába! Honza, který je taky v cíli říká, že Brábu občas viděl skoro na zemi. Brába přitakává, prý prováděl veterinární kontrolu ostříhanosti ovcí. Víťa je v cíli, ale mrmle, že ho to závodění nebaví. Janek zůstal kousek před cílem. Pavel za prvním otočným bodem. No my s Petrem? K tomu není co dodat...

Tady je ještě pár fotek, jak afričani vítají piloty v cíli.