Fantastická neletová neděle na Pěčíně

Je to zase tady. Když člověk sedí v práci, tak mu nad hlavou naskakujou provokativní kumulky a o víkendech počasí nic moc. Můj absťáček začal už v pátek, kdy se vyhlásilo létání u Hříšnice, přestože předpovědi nebyly zrovna bezmotorovým pilotům nakloněny. Navzdory tomu se nás pod drátama sešlo dost a celý den Vlasta popsal ve svém článečku.

V neděli 18.3.12 byla předpověď počasí jen o činčilí chlup lepší, takže žádné velké plány – když to bude hodinka místního polítání, super, a když dám Jihlavu, tak bomba. Po příjezdu bylo na místě pár nadšenců jako Máca, Rumbi, Franta L a nováček od Třebíče Dan. Vlekal Víťa a řidiče mu dělal nikdo menší než Boeing. Po předchozích zkušenostech, že počasí stejně nerozumím a vhodnou dobu startu nevymyslím – počkal jsem tedy, co to udělá s Mackem, udělil mu instrukce, že má na nás nahoře počkat a pak někam společně vyrazíme. A že prej počasí je dnes na nic a na čekání to nebude a kdesi cosi, tudlencto támdlencto …

Víťu jsem poprosil o jemný start, čehož se mi také dostalo, ale vypnutí ve stoupáku byl takovej bonus, že jsem nevěřil vlastní zadnici, jak to krásně stoupalo. Ze začátku nic moc, ale vzhledem k předpovědi i to bylo nadstandard. Po mě startoval Rumbi – to jsem ještě netušil, že když jsem se díval, jak se po odepnutí souká do nové GTO a stále rovným letem stoupá,  že spolu strávíme celý den.

Počkal jsem tedy na něj a první půlhoďku jsme bojovali a nemohli se zvednou nad 1400 amsl. Poté jsme na sebe kejvli, že teda jako zkusíme k Telči a uvidíme. Pak nastala krize u Řásný. V hlavě se mi promítnul let z 3.4.2011 – úplně stejný průběh, málo vejšky, vítr nás hnal nad hluboké lesy a končilo to přistáním před Javořickými lesy. No začali jsme s Rumbim lovit kdejakou bublinu a nakonec se zadařilo zvednout se do slušnější výšky a pokračovali jsme v cestě. Na sever od nás se začaly dělat mráčky a nám se pomalu rozšiřoval úsměv na tváři.

Začala nám druhá fáze letu a to jsme netušili, co si pro nás tentokrát Termoska přichystal – jako by se vzduch mnohem více labilizoval a dostupy se zvedaly, prostě stoupáků bylo dosti, byly klidné jak v září (za celý let ani jeden z nás neřešil klepanec), ale hlavně TY DOSTUPY !!! 

U Pelhřimova první megakosmos 2800m n.m. a já si v hlavě opakoval, do jaké výšky to vlastně smíme lítat. 

Celou dobu jsme se s Rumbim drželi pospolu a bylo super pozorovat, jak si každý točí svůj stoupák pár desítek metrů vedle sebe a všechno fungovalo jak ve snu. 

U Humpolce Rumbi nahlásil na Pěčín pozici a já jsem stále slyšel Boeinga na PMR. Rozhodli jsme se, že to natáhnem, co nás prostory pustí a pomalu jsme se začali tlačit na západ. Letěli jsme podél dálnice a najednou se před námi vyloupla vodní nádrž Švihov. 

Pak se celé nebe zatáhlo a konvergence byla úplně všude – točit se dalo jen náklonem v sedačce s rukama v kapsách. Ale už nás trápila jiná záležitost. Nikdo z nás nepočítal s takovou dobou ve vzduchu a už vůbec ne s kosmírem, takže zimička. Hejkli jsme na sebe že dotočíme a pustíme to na dokluz do Zruče n. Sázavou. 

A skoro 30ti minutový dokluz byl famózní – všude deka a jen sem tam prosvítaly sluneční paprsky. Přistáli jsme 2 km před cílem, ale přesto nádhera. Jen moje přistání s necitlivýma nohama bylo nevzhledné, takže odrbat hlínu z kolena a potřást pravicí s Rumbákem – neuvěřitelná euforie a radost – kdo by to čekal v den, kdy to hodně lidí odpískalo a navíc v tak nádherných podmínkách.

Po zbalení volala Danča a zjistila nám vlak ze Zruče do Jihlavy. Stopování na dálnici jsme po 3 minutách zabalili a šli na jistotu na vláček. Po cestě jsme koupili na místní benzínce bagety a přeletová pivečka a šli si sednout na nádraží. Ten pocit, kdy po přeletu sedíte kdesi v Horní Dolní a sumírujete v hlavě zážitky, rozebíráte přelet, nadáváte si za chyby apod je 2x silnější, když to sdílíte s kolegou, který celý let byl s Váma. Shodli jsme se na tom, že to byl opravdu zvláštní a nádherný den. Cesta vlakem proběhla ve společnosti študáků a študentek, barokního průvodčího a stálým žvaněním o lítání.

Na nádraží do Jihlavy pro nás přijel brácha, za což mu patří veliké DÍKY, a doma mě přivítala usměvavá Danča s dortem, co zbyl ze včerejší oslavy, a já si v tu chvíli uvědomil, že lepší už to ani nemůže být.

Když ten let shrnu, tak jsem si splnil 2 sny – dostoupat maximum a společný přelet nad českou krajinou – to ten let dostane opravdu jiný rozměr (nikam jsme nechvátali a užívali si to), vše navíc zabalené v dárkovém balíčku s datumem 18.3. Rumbi letěl celou dobu bez šlapky – vyvlíkla se mu z karabinek. Foto a video dokumentaci za letu dělal jen Rumbi a urval si držák na kameru hned u Telče, takže pešek. Je vhodné rozcvičit nohy před přistáním po delším letu.

A NEZAPOMEŇTE SI DOBÍT PO ZIMĚ BATERKY – Rumbi se třepal ne zimou, ale strachem, aby mu ta jedna čárka indikátoru nabití po startu na váriu a GPS vydržela.

Potvrdily se moje mikroteorie, že:

- i když je předpověď nic moc, tak to může fungovat (chce to štěstí, ale hlavně to zkusit)

- na startu nevymejšlet a jít do toho (neumím počasí)

- nekončit přelet předčasně, ale vydojit den, co to dá - člověk slastněji usíná

- nad zemí se držet i bublinek – většinou se to urve

Díky Rumbimu za super polítání a vím, že příště zkusím zas letět s někým  pospolu – je to nádhera.

Můj let 82 km je ZDE, Rumbiho 81 km ZDE a všechny přihlášené z toho dne jsou ZDE. A takhle dopadla celá Evropa -

PĚKNÉ TO BYLO!