BRAZIL 2011
4. díl
Den 16.
Ranní obloha je totálně vymetená, nikde ani kousek mráčku. Je zajímavé, jak se tu podmínky, zejména vlhkost, každým dnem mění. Tak tak, vlhkost vzduchu je zde Alfou a Omegou ideálních letových dnů. Něco tak rozmarného jako je počasí však člověk neovlivní. Co však může pro dobro věci udělat, je být včas na startu.
Kolem sedmé začíná vítr zesilovat a tak není nač čekat. Startujeme v 7:15 a po půlhodince snídaňového svahování se pohodově zvedáme a dáváme sbohem kouzelnému místu Tacima.
Na prvních 50 kilometrech jsou podmínky takřka ideální. Svěží vítr do zad, vlhkosti tak akorát, mysl je, po vydatném spánku, krásně odpočinutá a tělo opět mladé a pružné. Vypadá to na skvělý den. Pohled do dáli ovšem mírní můj optimizmus. Před námi je vidět a za chvíli i cítit jiný vzduch. Jakoby se přehřátá masa nestačila přes noc pročistit přílivem svěžího oceánského vzduchu.
A tak následuje loterie v bezoblačné a ve vzduchu, který je o poznání více turbulentní. Pouštíme to po větru, dvakrát zakopneme o pětimetr, ale je jasné, že moc daleko to dnes nepůjde.
Po třech hodinách přistáváme u městečka Pedra Lavrada v ohradě s mohutnými černými krávami, ze kterých jde až strach.
V polední výhni balíme padáky a za pomoci místních se vydáváme na dlouhý a únavný pozemní přesun. Dalším a zřejmě posledním cílem našeho výletu je startovačka kousek od města Riachos das Almas. Cestou do Riacha se bohužel nevyhneme megaobludným městům Campina Grande a Caruaru. Jak blahodárný je brazilský venkov. Už jenom průjezd velkoměstem ve mně vzbuzuje negativní emoce. Pro člověka s padákem na zádech je toto uspořádání lidské pospolitosti zcela nevhodné. Samá negativa. Nastává nelítostný až krutý boj s místními taxikáři, kteří neznají správnou cestu na start a současně mají přehnané představy o ceně. Na startovačku tak přijíždíme opět za tmy. K večeři se dnes podává umělohmotná bábovka s půlroční trvanlivostí, zakoupená na čerpací stanici a jako dezert sýrové sušenky s neidentifikovatelnou oranžovou náplní. Jedno je jisté, ke snídani bude totéž. Nějak jsme v tom přejezdovém shonu zapomněli jíst a taky i nakoupit. Vzduch je dnes o poznání vlhčí a chladnější, ráno bude určitě deka. Pod sebe si steleme naše Aspeny a za vůně suchých kravích koblížků, které se válí všude kolem, odplouváme na mozkových vlnách Alfa a Theta do říše spánku. Posledních pár sekund před usnutím. Krásné to chvíle.
Můj let 99,06 km je ZDE a Charliho 99,45 km ZDE.
Den 17.
Probouzíme se v základně. První pohled na startovačku a okolní krajinu není moc povzbuzující. Pidi hřebínek na svahování je z jedné strany sevřen kotlem bez možnosti přistání, na druhé severovýchodní straně se hřebínek svažuje do rovin a hned za námi je obrovský kaňon, který vypadá tak, že když jednou schvátí, už nikdy nenavrátí. No co už, nějak to snad půjde.
Vyčkáváme než se vzduch trochu vysuší a v půl deváté startujeme. Ale ouha, něco je tady špatně. Až ve vzduchu si uvědomuji, že směr větru, na který jsme startovali, není ten určující. Nad svahem nefouká ideální jihovýchod, ale východ až severovýchod. Svahujeme v minimální výšce a jediné místo kde chodí kopavé bubliny je právě obtékaná severovýchodní hrana. V předpolích to taky není žádná sláva, takže jedinou šancí je být trpělivý a zkusit vytočit nějakou tu rozbitou mrdku na SV hraně. V jedné takové se pomalu začínáme zvedat. Vytočím asi 150 metrů nad start, ale není to ono, každá další otočka je míň efektivní. Nejspíš jsem na hraně bubliny a každou další otočkou riskuji vypadnutí do závětří a přistání v nehezkém gajblu. Volím návrat před kopec, při troše trpělivosti se zvednu s další bublinou. Charlie je asi o 50 metrů nade mnou, udělá ještě dvě třistašedesátky a pouští to s minimální výškou po větru. Rozhodnutí, které ve finálním zůčtování dnešního dne dělá necelých 372 km.
Jsou okamžiky, které se neopakují aneb každá třistašedesátka má svůj význam. Po půlhodině marného boje v kousavých bublinách to pouštím do předpolí pod rozpadající se mrak a záhy přistávám vedle ananasové záhumenky. Celý den zevlovat s krásnými mraky nad hlavou - těžké to chvíle padáčkáře. Okamžiky, které mrzí, ale současně chvíle, ve kterých si lze uvědomit vlastní chyby a poučit se z nich. Vymlouvat se na nevhodné podmínky na startu by bylo jistě jednoduché. Nebyl jsem připraven bojovat, toť správná diagnóza.
A tak zatímco Charlie si letí svůj rekordní let, já zevluju v Riachos. Fotím život na ulici, s chlapama v hospodě skouknu nudné fotbalové utkání a poté se ve třicetistupňovém vedru zúčastním oslav první adventní neděle.
Charliho let 372,13 km je ZDE.
Den 18.
Charlie se vrací nočním busem, na hlavním nádraží v Caruaru přihlásí přelet a ve 4 ráno je zpět na startovačce. Tomu říkám efektivita. “Stejně je to nádhera, místo za kliku u kanclu tahat ráno za áčka“, libuje si u snídaně Charlie. V 8 už jsme ve vzduchu. Dnes fouká ideálně na kopec a tak se po 10-ti minutové svahovačce ukázkově zvedáme.
Bez větší krize překonáváme ranní fázi letu a mazlíme se s každou základnou.
Je potřeba nabrat co nejvíc energie, zima bude dlouhá. V průběhu letu se ale nebe začíná opět čistit.
Na sever od nás jsou vidět perfektní podmínky s ideální vlhkostí, tato oblast je pro nás ale nedosažitelná.
Posledních 40 km už potkáváme jen malé chmurky.
U města Sume to zcela neohroženě pouštíme nad rozlehlou nehostinnou pustinu s nadějí, že po větru snad něco najdem.
Obrovskou křovinatou plochu přelétáváme s asi dvacetimetrovou rezervou. Jedna otočka do protivětru a jsme na zemi. Tak to bylo o fous, síla davu resp. dvou je mocná.
Je poledne a na zemi je nesnesitelná výheň. Asi tak 5 km před námi byla ze vzduchu vidět malá vesnička. To je v pohodě, to bez problému ujdem, říkám si. Jenže, už jenom sbalit padák v tomto vedru stojí tělo nemalou dávku energie. Po půl hodině chůze se shodujem na tom, že ve dvou je to opravdu lepší. Každým krokem cítím, jak tělu odchází energie. Zastavit se a odpočinout není až tak jednoduché. Drtivá většina stromů či keřů, které v okolí rostou, nemají listy a tak blahodárný stín lze najít pouze pod zdatnými jedinci s vyvinutějším kořenovým systémem.
Nemít vidinu blízké vesnice, tak jediné řešení jak z této situace vyváznout bez újmy, je najít jakýkoliv stín a bez většího výdaje energie (tedy i bez myšlení) počkat do západu slunce a teprve poté vyrazit na cestu. Voda, toť samostatná kapitola. Po hodině chůze, totálně schvácení, přicházíme do vesnice Amparo. První zastávkou je místní rybník či jezero. Tomu nelze odolat. Co na tom, že se na nebi udělala krásná učebnicová obloha. Hlavně že jsme přežili tu padesátistupňovou kalvárii.
V Amparo je odpolední, téměř až posvátný, klid. Je to vesnice na konci světa, ale na první pohled je znát, že tu vládne smysl a civilizovaný řád.
Následuje osudové setkání s paní učitelkou Fernandesovou, která nás v místní lidové knihovně přivítá s otevřenou náručí. Ihned se stáváme středem pozornosti místních obyvatel a zejména dětí. Během půlhodiny strávené v internetovém kiosku se na nás přijde podívat nejeden malý zvědavec. Zpráva, že se v internetové garáži na severním konci vesnice objevili dva běloši, kteří spadli z nebe, se šíří přímo světelnou rychlostí.
V pozdních
odpoledních hodinách se se všemi
loučíme a
nasedáme na jediný bus, který spojuje
tento zapadlý kout s velkoměstem. Po
prašných rozbitých cestách
projíždíme neskutečně osamělým krajem,
jeden
solitérní domek na 5 km. “Jak tu ti
lidé můžou bydlet? A navíc mít na
střeše
satelit a dívat se na všechny ty sračky o
krásném životě ve velkoměstě?“,
nahlas kroutíme hlavou. Pozemní přesun dnes nebyl
moc efektivní a tak zítra
máme na cestu zpět do Riachos celý den.
Můj let 142,11 km je ZDE a Charliho 141,84 km ZDE.
Den 19.
Vnitrozemí severovýchodní Brazílie je turisticky téměř nepolíbené. Celou dobu si říkám, že bych domů poslal aspoň nějaký pohled, ale takové věci tu vůbec nevedou.
Zato internetové připojení je i v té nejchudší části Brazíle téměř všude. I v té nejzapadlejší vísce je možné se na world wide web napojit. Za tu dobu co tu jsme, už máme sled operací dobře zaběhlý. Nainstalovat poslední verzi FireFoxu, stáhnout Garmin ovladače, nainstalovat Gipsy, nahrát přelet, doplnit fotky, přepsat pohádku do digitální formy a jen tak mimochodem mrknout na předpoveď.
Ta je stejně nepodstatná. Základem je, být ráno v sedm na startu, odlepit se od země a pak se uvidí. V pohodě dnes zvládáme všechny nástrahy pozemních přesunů i velkoměsta Caruaru a před západem slunce jsme zpět na startovačce u Riachos.
Je potřeba dopsat pohádku, zítra letíme naposledy.
Den
20.
Vstáváme krásně odpočinutí a těšíme se na poslední let. Podmínky jsou ideální, opět se ukázkově zvedáme, ale bohužel se opakuje včerejší scénář a po dvou hodinách letu se podmínky začínají radikálně horšit.
Stoupáky nejdou vůbec točit, jako by byly rozsekané mačetou. Postupem času nejde udělat plynulou třistašedesátku.
“To nemá cenu“, hlásí Charlie, “jedeme k moři“. a přistává kousek za městem.
Já to stáčím na fotbalové hřiště. Nízko nad zemí mě ještě procvičí čerstvě utržená bublina, ale nakonec se na travnatou plochu přeci jen vejdu. Děkuji ti, křidélko, bylo to s tebou moc prima!
Tak hurá, následuje fakultativní výlet k Atlantiku. Pro zpestření ještě píchneme kolo u autobusu.
A večer už dýcháme vlhký oceánský vzduch nasycený pachy upoceného velkoměsta. Na letadlo počkáme v Olinda, Lonely Planet říká, že je to nekomerční historické městečko s neopakovatelným duchem.
Den 21. – 23.
Konečně na dovolené.
Měla pravdu ta Osamocená Planeta. Olinda je opravdu krásné starobylé město s koloniální architekturou. Ráj umělců, něco jako brazilský Montmartre, ale hlavně bez turistů!!!
Tři náročné, ale úžasné týdny jsou za námi.
Sny se plní.
Muito obrigado Brasil a na shledanou.
TS
Foto:
Karel Vejchodský, Tomáš Soudek
http://www.pgv.cz/