BRAZIL 2011

3. díl

Den 11.

Noc i den trávíme v autobuse, abychom se v podvečerních hodinách opět ocitli v námi nejoblíbenějším Patu.



Den 12.

Letovo-putovní režim podpořen neznámými bakteriemi moc nesvědčí mojí trávící soustavě a tak dneska očekávám dosti nervozní let. 



Ve čtvrt na devět jsme už na přeletu, první tři hodiny všechno nádherně šlape a náramně si to užíváme. Kdyby přišla krize, jsem odhodlán obětovat svoji čest a pustit vodnatý obsah střev do kalhot. Ale očekávaná krize se nedostavuje, tělo ví, že když se letí, musí jít všechny malichernosti stranou (ne na stranu). 













Jezero nebo snad přehrada, která je před námi, už mi hodně dlouho vrtá hlavou. Už při minulých přeletech jsem si říkal, proč není voda naznačená v papírové mapě ani v GPS, vždyť je to minimálně 2x větší než Lipno. Až z pozdějšího studia map a leteckých snímků jsem usoudil, že jezero není trvalé, respektive že voda v něm někdy je (zřejmě po období dešťů) a někdy není, proto tato vodní překážka není zanesena v mapách. Něco jako nezachytitelná tvář krajiny, která každý rok vypadá jinak. Nebo je to fungl nová přehrada a ještě ji nestihli zanést do map? (Anebo jsem na kloub věci nepřišel a všechno je úplně jinak?)  Ať už je to jakkoli, tato vodní masa teď leží ve směru našeho letu.



Obletět ji z jihu jako minule dnes nepůjde kvůli natahujícím se cirům, letět severně kolmo na vítr je reálné ale nepraktické. “ No nic, budeme muset využít tu kumulostrádu co vede přímo přes vodu“, hlásí do vysílačky Charlie. “No jo, ale co když se ta kumulostráda v půlce jezera rozpadne?“, říkám si v duchu, ale vím, že jiná varianta neexistuje. 



Tak konec přemýšlení a hup tam, než se to opravdu začne rozpadat.



Jezero je za námi, ale ouha, nějak jsme si nevšimli, že za vodou je obrovská díra bez jediného mráčku. Naštěstí se jeden vytvořil ve správný čas na správném místě a můžeme letět dál. Podmínky se za vodou ale dost zhoršily, stoupáky se špatně ustřeďují a navíc přestalo foukat. 



Dlouho se nemůžu zvednout, Charlie to vyčmuchal o kousek dál a už má základnu. Hlásím mu, ať letí dál a nečeká, budu bojovat, sraz v Quixada.



Po hodině ne příliš ideálního letu se podmínky přehouply do odpoledně-podvečerního režimu a opět je radost letět.



Přede mnou vidím super podmínky, ale je potřeba uhnout z ideální stopy a letět víc na jih, kde jsou asfaltky.





Jsem totálně vyčerpán, bez koncentrace, dnes už nebudu mít sílu řešit složité svozy, nedejbože ujít x km pěšky, musím přistát v civilizaci.



Těsně před přistáním ještě slyším Charlieho, jak hlásí finální dokluz do Independencie.



Sedám u silnice na 275. km, Charlie o 40 km dál.





Ve známé Pedra Brance nasedám na bus do Quixada, o Charliem nevím nic, mobilní operátor v této oblasti s mým telefonem nějak nekamarádí. Pokouším se usnout, ale na další zastávce mě z mikrospánku probouzí: “BAF, co tady děláš?“ , Charlie s rouškou na puse. Prý jsme přistáli v nějakým chřipkovým epicentru. “Nestraš, vždyť my v sobě máme evropskou šifru, nás ten virus neumí dekódovat.“

Můj let 275,39 km je ZDE a Charliho 325,66 km ZDE.

Den 13.

Je jedna v noci, všechny hotely ve městě jsou plné a ty co nejsou, stojí balík. Mototaxi nás veze za město k zařízení s výmluvným názvem Love Hotel, jsme tak utahaní, že je nám to úplně jedno. Spát, hlavně už chci spát.

Z principu vstáváme v šest, naštěstí je venku deka. Do půl osmé čekáme, jestli se to neprotrhá, ale počasí je k nám dnes milostivé a nechává nás odpočinout. V rámci poznávání místních krás volíme výšlap na městskou skálu, nejvyšší to bod a hlavní dominantu Quixada. 





Během našeho výstupu se ovšem podmínky rapidně mění a v poledne se z deky vyklube krásné tři-osminové nebe. To je výprah, rychle dolů! Zpáteční cesta na ubytovnu je pro naše vyčerpané tělesné schránky opravdovým očistcem. 





V jednu odpoledne padáme totálně unavení do postele a probouzíme se až se západem slunce. Krátká procházka podvečerním městem, na večeři slupnem jeden ananas a opět následuje všelék zvaný spánek.



Den 14.

Podle ranní oblohy usuzujeme, že by se to snad mohlo i protrhat. Voláme zkušenému startérovi Paolovi a dozvídáme se, že dnes na kopci žádný pomocník nebude. Co teď? Čekat další den v Quixada není představa moc lákavá a navíc příčící se krédu “nehonit rekordy, ale putovat“ a tak odjíždíme ze zaslíbeného města zpět k východnímu pobřeží, kousek od místa, kde to všechno začalo. 

Přejezdový den mi přijde vhod. Únava je značná, ani dlouhý spánek baterky v mém těle nedobyl. A tak stopem do Fortaleza, busem do Natal, dalším busem do Passa E Ficca a autotaxíkem až do Tacima. Řidič kroutí hlavou nad tím, že chcem vysadit uprostřed ničeho, ale naše GPS přístroje nelžou. Je kolem desáté večer a jsme přímo na startu. Hurá, je tu i malý domeček, náš Tacima Hotel. Rozlehlý skalní útes, na kterém je start umístěn, ještě vyzařuje naakumulované teplo. Hvězdné nebe nad hlavou krásně září. Do krajiny člověk nevidí, ale něco mu říká, že tu musí být nádherně.

Den 15.

Smutné na životě je, že člověk tu nejkrásnější část dne prospí.



Ráno na Tacimě je úžasné. Probouzím se s východem slunce, bych zjistil, že večerní pocit mě opravdu neklamal.



Tak šup ještě na půl hodiny do spacáku užít si ranního rozjímání. Vlhkosti je dnes hodně, důležité ale je, že poletíme.





Po dvou dnech na zemi se do vzduchu těšíme jak malí kluci.



Po půlhodině svahování se ukázkově zvedáme a až teď vlastně poznáváme okolní krajinu. Nádhera! Základny jsou ale nizoučko a na kochání není moc času. Navíc vlhkosti s postupujícím časem moc neubývá.



“Támhleto město je Japi“, slyším ve vysílačce, “tam jednou Vlasta nocoval v městské věznici“, dodává Charlie.



Základny se pořád nezvedají, ale říkám si, že to snad nějak půjde. 





Několik rozpadů přede mnou ale moji touhu letět dál mění v měkké přistání doprostřed uvláčeného pole. Charlie mi prolétává kousek nad hlavou, zapadne ale za nedaleký horizont, takže radiové spojení nejde navázat. Letí dál, neletí?







Jen co sbalím padák, přijíždí ke mně, jak jinak než na motocyklech Honda, místní nimrodi. Po chvilce přijíždíme do nedaleké vesnice a podle davu lidí proudícím jedním směrem je mi jasné, že tu někde musí být Charlie. Támhle je můj amigo, ťukám na rameno lovci-motocyklistovi a ukazuju směrem ke zvětšujícímu se hloučku.











Do 10 minut přijíždí nějaký člověk s autem a veze nás do Santa Cruz (kterých je v Brazílii asi tisíc). Toto Santa Cruz se však od těch ostatních výrazně odlišuje a nelze si je splést. Na jižním okraji města totiž stojí obrovská socha světice svaté Rity. Socha, která je větší než Ježíš v Riu nebo Socha Svobody v NY. Na každý pád, na mě působí hrůzostrašně až odpudivě.



Po lehkém obědě vyrážíme busem zpět na Tacimu a se západem slunce přijíždíme domů. Takový normální pěkný den to byl.

Můj let 51,10 km je ZDE a Charliho 52,85 km ZDE.

Pokračování příště.

Foto: Karel Vejchodský, Tomáš Soudek
http://www.pgv.cz/