BRAZIL
2011
3. díl
Den 11.
Noc
i den trávíme v autobuse, abychom se
v podvečerních hodinách opět ocitli
v námi
nejoblíbenějším Patu.
Den 12.
Letovo-putovní
režim podpořen neznámými bakteriemi
moc nesvědčí mojí
trávící soustavě a tak dneska
očekávám dosti nervozní let.
Ve
čtvrt na devět jsme už na přeletu, první tři hodiny
všechno nádherně šlape a
náramně si to užíváme. Kdyby
přišla krize, jsem odhodlán obětovat svoji čest a
pustit vodnatý obsah střev do kalhot. Ale
očekávaná krize se nedostavuje, tělo
ví, že když se letí, musí
jít všechny malichernosti stranou (ne na stranu).
Jezero nebo snad přehrada, která je před námi, už
mi hodně dlouho vrtá hlavou. Už
při minulých přeletech jsem si říkal, proč
není voda naznačená
v papírové
mapě ani v GPS, vždyť je to minimálně 2x
větší než Lipno. Až
z pozdějšího studia map a
leteckých snímků jsem usoudil, že jezero
není
trvalé, respektive že voda v něm někdy je (zřejmě
po období dešťů) a někdy
není, proto tato vodní překážka
není zanesena v mapách. Něco jako
nezachytitelná tvář krajiny, která
každý rok vypadá jinak. Nebo je to fungl
nová přehrada a ještě ji nestihli
zanést do map? (Anebo jsem na kloub věci
nepřišel a všechno je úplně jinak?) Ať
už je to jakkoli, tato vodní masa teď leží ve
směru našeho letu.
Obletět ji
z jihu jako minule dnes nepůjde kvůli
natahujícím se cirům, letět severně
kolmo na vítr je reálné ale
nepraktické. “ No nic, budeme muset
využít tu
kumulostrádu co vede přímo přes vodu“,
hlásí do vysílačky Charlie.
“No jo, ale
co když se ta kumulostráda v půlce jezera
rozpadne?“, říkám si
v duchu, ale vím, že jiná varianta
neexistuje.
Tak konec přemýšlení a hup
tam, než se to opravdu začne rozpadat.
Jezero je za námi,
ale ouha, nějak jsme
si nevšimli, že za vodou je obrovská
díra bez jediného mráčku.
Naštěstí se
jeden vytvořil ve správný čas na
správném místě a můžeme letět
dál. Podmínky se
za vodou ale dost zhoršily, stoupáky se
špatně ustřeďují a navíc přestalo
foukat.
Dlouho se nemůžu zvednout, Charlie to vyčmuchal o kousek
dál a už má
základnu. Hlásím mu, ať
letí dál a nečeká, budu bojovat, sraz
v Quixada.
Po hodině ne příliš
ideálního letu se podmínky přehouply
do
odpoledně-podvečerního režimu a opět je radost letět.
Přede
mnou vidím super
podmínky, ale je potřeba uhnout z
ideální stopy a letět víc na jih, kde
jsou
asfaltky.
Jsem totálně vyčerpán, bez koncentrace,
dnes už nebudu mít sílu řešit
složité svozy, nedejbože ujít x km
pěšky, musím přistát
v civilizaci.
Těsně před přistáním ještě
slyším Charlieho, jak hlásí
finální dokluz do
Independencie.
Sedám u silnice na 275. km, Charlie o 40 km
dál.
Ve známé Pedra
Brance nasedám na bus do Quixada, o Charliem
nevím nic, mobilní operátor
v této oblasti s mým telefonem
nějak nekamarádí. Pokouším
se usnout,
ale na další zastávce mě
z mikrospánku probouzí: “BAF,
co tady děláš?“ ,
Charlie s rouškou na puse. Prý jsme
přistáli v nějakým chřipkovým
epicentru. “Nestraš, vždyť my v sobě
máme evropskou šifru, nás ten virus
neumí dekódovat.“
Můj let 275,39 km je ZDE a Charliho 325,66 km ZDE.
Den
13.
Je
jedna v noci, všechny
hotely ve městě jsou plné a ty co nejsou, stojí
balík. Mototaxi nás veze za
město k zařízení
s výmluvným názvem Love
Hotel, jsme tak utahaní, že
je nám to úplně jedno. Spát, hlavně už
chci spát.
Z principu
vstáváme v šest,
naštěstí je venku deka. Do půl
osmé čekáme, jestli se to neprotrhá,
ale počasí je k nám dnes
milostivé a
nechává nás odpočinout.
V rámci poznávání
místních krás volíme
výšlap na
městskou skálu, nejvyšší to
bod a hlavní dominantu Quixada.
Během našeho
výstupu se ovšem podmínky rapidně
mění a v poledne se z deky vyklube
krásné tři-osminové nebe. To je
výprah, rychle dolů! Zpáteční cesta na
ubytovnu
je pro naše vyčerpané tělesné
schránky opravdovým očistcem.
V jednu
odpoledne padáme totálně unavení do
postele a probouzíme se až se západem
slunce. Krátká procházka
podvečerním městem, na večeři slupnem jeden ananas a
opět následuje všelék zvaný
spánek.
Den
14.
Podle
ranní oblohy usuzujeme,
že by se to snad mohlo i protrhat. Voláme
zkušenému startérovi Paolovi a
dozvídáme
se, že dnes na kopci žádný pomocník
nebude. Co teď? Čekat další den
v Quixada není představa moc
lákavá a navíc
příčící se krédu
“nehonit
rekordy, ale putovat“ a tak odjíždíme
ze zaslíbeného města zpět
k východnímu pobřeží, kousek
od místa, kde to všechno začalo.
Přejezdový
den mi přijde vhod. Únava je značná, ani
dlouhý spánek
baterky v mém těle nedobyl. A tak stopem do
Fortaleza, busem do Natal,
dalším busem do Passa E Ficca a autotaxíkem až do Tacima. Řidič kroutí hlavou
nad tím, že chcem vysadit uprostřed ničeho, ale
naše GPS přístroje nelžou. Je
kolem desáté večer a jsme přímo na
startu. Hurá, je tu i malý domeček,
náš
Tacima Hotel. Rozlehlý skalní útes, na
kterém je start umístěn, ještě vyzařuje
naakumulované teplo. Hvězdné nebe nad hlavou
krásně září. Do krajiny člověk
nevidí, ale něco mu říká, že tu
musí být nádherně.
Den
15.
Smutné
na životě je, že člověk tu
nejkrásnější část
dne prospí.
Ráno na Tacimě je
úžasné. Probouzím se s
východem slunce, bych
zjistil, že večerní pocit mě opravdu neklamal.
Tak šup ještě na půl hodiny do
spacáku užít si ranního
rozjímání.
Vlhkosti je dnes hodně, důležité ale je, že
poletíme.
Po dvou dnech na zemi se
do vzduchu těšíme jak malí kluci.
Po
půlhodině svahování se ukázkově
zvedáme a až teď
vlastně poznáváme okolní krajinu.
Nádhera! Základny jsou ale nizoučko a na
kochání není moc času.
Navíc vlhkosti s postupujícím
časem moc neubývá.
“Támhleto město je Japi“,
slyším ve vysílačce, “tam
jednou Vlasta nocoval
v městské věznici“,
dodává Charlie.
Základny se
pořád nezvedají, ale říkám
si, že to snad nějak půjde.
Několik rozpadů přede mnou ale moji touhu
letět dál
mění v měkké
přistání doprostřed
uvláčeného pole. Charlie mi
prolétává
kousek nad hlavou, zapadne ale za nedaleký horizont, takže
radiové spojení
nejde navázat. Letí dál,
neletí?
Jen
co
sbalím padák, přijíždí ke
mně, jak jinak než na motocyklech Honda, místní
nimrodi. Po chvilce přijíždíme do
nedaleké vesnice a podle davu lidí
proudícím
jedním směrem je mi jasné, že tu někde
musí být Charlie. Támhle je můj amigo,
ťukám na rameno lovci-motocyklistovi a ukazuju směrem ke
zvětšujícímu se
hloučku.
Do 10 minut přijíždí nějaký
člověk s autem a veze nás do Santa
Cruz (kterých je v Brazílii asi
tisíc). Toto Santa Cruz se však od těch
ostatních výrazně odlišuje a nelze si
je splést. Na jižním okraji města totiž
stojí obrovská socha světice svaté
Rity. Socha, která je větší než
Ježíš
v Riu nebo Socha Svobody v NY. Na každý
pád, na mě působí
hrůzostrašně až odpudivě.
Po lehkém obědě
vyrážíme busem zpět na Tacimu a se
západem slunce přijíždíme domů.
Takový normální pěkný den
to byl.
Můj let 51,10 km je ZDE a Charliho 52,85 km ZDE.
Pokračování příště.