S PPG ve ctvrtek 26.1.12

Byly to už téměř dva měsíce, co se jen tak povaluju, ležím a nic nedělám. Už jsem si připadal úplně zbytečný, k ničemu, když tu se najednou ve čtvrtek 26.1.2012 před polednem objevil Vlasta a povídá mi: „Vstávat lenochu, jdeme lítat, je tam krásně!“ Úplně jsem se rozzářil a těšil se ven, že se konečně po dlouhé době zase vyvětrám. Že venku mrzne, to mi neřekl, možná měl strach, abych se necukal, ale já se tak těšil! Vždyť příroda po létání už tak moc volala, přímo řvala, naštěstí to uslyšel i můj majitel a tak jsme vyrazili. Sluníčko za oknem už párkrát vidět bylo, ale prý na mne vždy moc foukalo. L Teď bylo téměř bezvětří a naskakovaly termické mráčky.

Dovezl mne i s krosnou na pěkný kopeček za Lidéřovicema a položil na sníh. Jéééééé ten studil! Já ho neznám, lítám teprve od jara a na sněhu jsem byl poprvé. Zapřáhl mne na krosnu a bez problémů jsme napoprvé odstartovali. Chodily pěkné termické závany a ty já mám na starty rád.

Konečně jsem se zase rozhlížel z výšky, a i když jsme tady lítali už vícekrát, takhle to neznám. Se sněhem je to úplně jiné a my byli zrovna na rozhraní. U nás téměř bez sněhu a za dvě vesnice je bílo.

Najednou jsme naletěli do stoupáčku a jak Vlasta zatáhl za řidičku, hned jsem věděl, co mám dělat. Na to jsem se už móóc těšil a oba jsme si to řádně užívali. Nakonec vário zapsalo největší stoupání 3,9 m/s a to je přeci nádhera!

Kousek pod mrakem mi dával signál na opuštění stoupáčku, ale mě se z něho nechtělo a tak jsem si vlítl až do něj. No potřeboval jsem si líznout aspoň trošku, letošní mráček jsem ještě neochutnal. Vlasta se na mne trochu zlobil, že tohle se nesmí, ale bylo vidět, že mi to brzo promine. J

Pak jsme si ještě zaletěli kus nad mraky a kochali se krajinou. No kochali, on spíš jen pořád fotil, ani nevím co.

Pak jsme se vydali nad Velkou Lhotu. Mají tam vedle sebe dva kostely, každý pro jinou víru.

Ovšem jak jsme sklesali, začala mu nějak stávkovat krosna. Nešla do vyšších otáček, asi jí, na rozdíl od nás, vadil ten mráz. I tak to Vlasta natáhnul až nad Poldovku a stále se rozhlížel, kde případně přistaneme.

Najednou jsem zase ucítil to příjemné lechtání za ouškama a netrvalo dlouho a byli jsme opět vysoko. Jé, tam ale byla zima! Tady nás žádné mráčky nevítaly, nebyly široko, daleko. Možná i proto jsme se vydali oklikou zpět. Tady je Brandlín.

Tady jsou Radlice a Lipnice.

A tady Markvarec.

A Radíkov.

Letěli jsme se podívat i na Míru do Matějovce, zavrčeli jsme mu nad chalupou, ale asi nebyl doma (nebo ještě spal po obědě). L

Kam to teď letíme? Cože? Že tady je nějaký rybník? A prý že tam Vlasta měl svůj největší letecký erotický zážitek! Odkaz na něj je ZDE. Doufám, že mne letos vezme taky někde k vodě a zažijeme něco podobného, tohle bylo s mým předchůdcem.

Ještě jsme letěli udělat pár fotek kostelíku, ovšem zase nám krosna začala stávkovat. Prý se to stává v zimě při nízkých otáčkách.

Tentokrát jsme si už vybrali i místo na přistání, už i srnky u lesa se dívaly, jak dopadneme, když tu se najednou krosna probrala a všechny naštvala. Popoletěli jsme jen pár metrů a naletěli krásné stoupání. Neměl ho tam Míra schované pro sebe?

Tady mráčky měli, chtěl jsem si zase líznout, ale Vlasta mě až do nich nepustil.

Naštěstí mě pak zase vzal nad ně, a kdo ví, jestli si alespoň botou neškrtnul, já to svrchu přes něho a krosnu neviděl.

Na předešlé fotce byl Stoječín.

Už to vypadalo, že poletíme zpátky, ale ještě zatočil kousek na Slavonice a udělal pár fotek.

Ovšem při nabrání kurzu zpět zase vypověděla krosna. Tentokrát nadobro. Prý jí došlo nějaké palivo, či co (já to normálně nepotřebuju, tak to neznám). Díky zimě jsme neplánovali tak dlouhé létání, ale nám oběma se to tak líbilo, že jsme si ho protáhli a přitom zapomněli na ty přízemní starosti. L
Najednou to vypadalo, že Vlasta má veliké starosti, že možná nepřeletíme ten druhý les mezi Novou Vsí a Lidéřovicemi, že budeme muset přistát před lesem a pak nějak řešit odvoz. Vůbec mi nevěřil! Začal něco škemrat po Termoskovi, ať mu alespoň trochu pomůže a když jsme byli kousek nad lesem, možná se začal i modlit. Stále se díval zpět, pak nás dvě bublinky nadzvedly a bylo rozhodnuto. Před koncem lesa začal radostí řvát jako na lesy a šťastnej byl jako blecha! Naštěstí tam nikdo nebyl, tak mi ostudu neudělal, že mi nevěřil!

Před přistáním nad loukou poletoval nějaký dravec, páníček měl nutkání si ho vyfotit, ale oželel to a jemně mě řídil co nejblíže k autu. Přistáli jsme po více jak hodince a půl šťastně tak 150 metrů od auta.

Pak mne vzal do květáku a donesl až k autu. To jsem si považoval, vždyť já ho dnes taky tak krásně ponosil!!