BRAZIL 2011

2. díl

Den 6.   

Vyspaní do růžova vstáváme krátce po východu slunce. Na kopci jsme kolem sedmé, ale silný vítr nám nedovolí odstartovat dřív než o půl desáté.
Charliemu se dnešní podmínky moc nelíbí a po hodině letu se rozhoduje přistát v nedalekém Quixeramobim a šetřit energii na další dny.
Což o to, člověk vydrží letět bez jídla a pití klidně celý den, ale pozemní návraty jsou při letech z Quixada obzvlášť náročné. Nejhorší je uletět 100 km klasickým (západním) směrem. Vnitrozemím žádný bus nazpět nejede, dostat se stopem přes pustiny je nereálné a tak jedinou variantou je jet autobusem přes pobřežní město Fortaleza, což ale většinou znamená přijít o následující letový den. Britský pilot Matthew to shrnul následovně: “100 km from Quixada is bad, very bad.“
Dnes ale neletím klasickou cestou, tlačím se víc na JZ a pod sebou si hlídám asfaltové silnice, abych zvýšil šanci vrátit se do večera zpět do Quixada. Z myšlenky vrátit se ještě dnes se postupně stává blok letět dál a tak po necelých 4 hodinách a 130 km přistávám. Ovšem bus  tady žádný nejede a tak musím 50 km zpět na východ překonat stopem a mototaxíkem. Ten mě na poslední chvíli přiváží na poslední autobus toho dne, který jede do Quixada. Tak hurá, přeci jen to vyšlo!



Se západem slunce dorážím na ubytovnu, kde už Charlie netrpělivě čeká, až vyrazíme na tipico brasileiro večeři.
Můj let 133,86 km je ZDE a Charliho 39,52 km ZDE.

Den 7.

Ráno je ve vzduchu hodně vlhkosti a tak startujeme až před devátou.
Prvních 30 km je vždy nejkritičtějších, základny jsou proklatě nízko a mraky se rozpouští dřív, než vůbec stačí vzniknout. Jedna malá chyba či zaváhání a člověk je na zemi. Dnes s tou vlhkostí jsou to obvzlášť nervy.





Jsem asi 500 m nad zemí, Charlie je kousek přede mnou téměř v základně, neskáče ale dál a vrací se za mnou. Žudláme co se dá, ale je to mizérie, je jasné, že tady už nic není a musíme letět dál. Dlouho dlouho nic, pak v asi 200 metrech zavadím o rozbitou bublinu a hned to hlásím do vysílačky. Udělám pár otoček, ale ustředit to nejde. Charlie je o kousek níž, ale bohužel tam už je všechno jinak a po marném boji přistává. Ještě několik km driftuju s odtrženou bublinou a doufám, že nízké pohoří přede mnou mi pomůže. Za 20 minut jsem v základně a letím dál, ale hlavou se mi pořád honí těch několik málo sekund v rozbitém stoupáku nízko nad zemí, to přeci není možný, pár výškových metrů nemůže udělat takový rozdíl !?!
Přelétávám pohoří Serra Branca a skáču do rovin k Nova Russas, kde na mě čekají rozsáhlé mraky pokrývající desítky kilometrů čtverečních. A tak jako když se skáče panák, letím po skulinkách světla až na náhorní plošinu k městu Poranga, 215 km vzdálený cíl, který jsem si ráno naťukal do GPS. Nad náhorní plošinou je ale vymeteno, úplně opačné podmínky než v rovinách, které jsem právě přeletěl. Kvůli rozsáhlým stínům jsem se ale ocitl mimo hlavní silnici a tak nezbývá než letět dál přes pustiny a doufat, že se uhlopříčkou dostanu zpět ke spojnici Poranga - Pedro II, která k mému údivu není asfaltová. Sluníčko už je dost nízko a krajina přede mnou je zalitá zlatou září, ve které není vidět dál jak na tři kilometry.
Podle GPS letím nad jedinou silnici v širokém okolí. Mám dvě možnosti, letět za světlem do neznáma anebo podél silnice do stínu a přistát v civilizaci.
Racionalita s únavou převládají a tak po 8 hodinách a 280 km přistávám kousek před Pedro II. Chlapík kterému jsem přistál na zahradě mě odváží do města, bus už ale nejede a tak s mototaxi překonávám neskutečně dlouhých a únavných 50 km do Piripiri, odkud mi jede bus.
Ještě SMS-gratulace od Charlieho, který se svůj dnešní neúspěch snaží odčinit pokáním a noclehem přímo na startu a pak už pomalu upadám do drncavého polospánku na noční lince Piripiri - Fortaleza.



Můj let 279,66 km je ZDE a Charliho 31,15 km ZDE.

Den 8.

Ráno v půl desáté jsem zpět v Quixada. Mraků je dnes opět přespříliš. Charlie volí šetřit energii a sletává za mnou do města. Dnes tedy odpočinkový den.



Přesídlili jsme do ubytovny  vedle nádraží, cimra je poněkud jednoduchá a trochu připomíná vězeňskou celu, ale ubytování je levné, dobře tu vaří a ještě nám v rámci dobrých služeb namontovali zcela nové umyvadlo, abychom si nemuseli čistit zuby pod sprchou. I zde zřejmě znají heslo náš zákazník, náš pán.






Den 9.

Dnes je pro změnu vlhkosti málo a dost fouká. Kolem deváté se vítr trochu mírní, ale i tak má člověk na startu plné ruce práce. Bez pomocníků, kteří drží padák při zemi, je odstartovat téměř nemožné, člověka by to ulomcovalo k smrti. Místní plnou penzi završuje zkušený startér Paolo, jehož úkolem je vytipovat vhodný interval pro start. Po mezinárodně srozumitelném “OK, GO!“, následuje asi desetisekundový interval, kdy síla větru nepřesáhne 7 m/s. Nepodaří-li se v tomto krátkém čase odstartovat, následuje dalších X nekonečně dlouhých minut strávených v solném nálevu nebo chcete-li ve vlastní šťávě.





Již od startu letíme každý svou stopu, ale podle občasných zpráv přes vysílačku jsme někde blízko sebe. Podmínky nejsou nijak oslňující. Na stém kilometru se potkáváme, Charlie v základně, já se zachraňuju z 200 m. Před námi se to začíná čistit. Aspoň doletět k asfaltce! Bohužel následuje polední pauza, ve kterém termika půl hodiny jaksi odpočívá. Holt 20 minut po obědě je nejspíš zákon všeobecný. Charlie přistává u prašné silnice asi 30 km před civilizací. Zrovna dotáčím základnu a tak mám chvíli na rozmyšlenou co dál. Plán na zítra je nejasný, v Quixada už jsme na náš vkus moc dlouho, chtělo by to změnu.



V rámci bezproblémového pozemního přesunu volím přistát u Charlieho, aspoň si s Aspenem vyzkouším spirálu. U země hodně fouká, špatný rozpočet a tak k Charliemu ani nedoletím a přistávám asi 500 m od něj. Na zemi je neúprosné vedro. Než smotám padák do květáku a sundám bundu jsem durch. Charlie do vysílačky hlásí, že v domku u silnice jsou nějací lidé a na dvoře mají dokonce i auto. 



Bohužel, čas strávený v samotě se na těchto lidech asi hodně podepsal. Sice s námi jakoby komunikují, ale vůbec jim nejde rozumět. Připomíná mi to pohádku Sůl nad zlato, kdy se král na něco ptá babičky a ta mu odpovídá úplný nesmysly. Zkoušíme další domek, který je o kilometr dál. Než k němu dojdeme, je nám jasný, že bez cizí pomoci se odsud nedostaneme. To horko je zničující!



Na zápraží už na nás s úsměvem čeká celá rodinka. Chlapík, kterému dům patří, přijel na místo mého přistání na motorce a tak už je všem jasné, proč přicházíme. Poprvé a naposledy během celého výletu se nám nepodaří usmlouvat cenu za odvoz a musíme akceptovat podaný návrh. Místní zkrátka vědí, že se odsud bez jejich pomoci nedostaneme a tak nemají důvod slevit. K dobru jim budiž připočten fakt, že poměr ekonomické úrovně k ceně benzínu je v oblasti vnitrozemí dosti nevyvážený (cca 30 Kč/litr).









Odeženeme prasátka schovávající se ve stínu motocyklu Honda a rychle pryč z této výhně.



Ve 30 km vzdálené Independencia zjišťujeme bus s plánem jet někam, jen ne do Quixada. Vidina čtyř hodinového čekání však náš plán mění. A tak stopem s místním policistou a poté s nemístním mladíkem, jehož styl jízdy vyvolal v Charliem pocit opravdového strachu, se přesouváme do Pedra Branca, odkud nám jede noční bus do Quixada. 





Před hotelem potkáváme španělského pilota Silvia, který nám v euforii ze svého dnešního 240 km přeletu popisuje příhodu, jak jeho kolegovi letícím na nejmenované dvoulajně urval silný stoupák několik šňůr, nakonec ale všechno dobře dopadlo. Je po jedné, tak rychle spát, dnešní návrat byl obzvláště vyčerpávající.



Můj let 133,65 km je ZDE a Charliho 131,79 km ZDE.

Den 10.

Ráno v šest je na obloze deka a nastřádaná únava se pokouší nahlodávat zdravou mysl a vnucovat mozku zbabělé myšlenky. Nic takového! Sbalit bágl, nasnídat a šup na kopec! 

Startujeme až před desátou, cílem dne je odletět co nejdál, abychom se nemuseli vracet do Quixada. Úspěšně překonáváme prvních 30 km a užíváme si první hodiny letu.




Na 120 km volíme každý jinou stopu, abychom se po půl hodině zase potkali. Přelet pohoří Serra Branca nám pěkně míchá kartami. Zpod základny vidím Charlieho, jak bojuje hodně nízko, je to ale zkušený chlapík a za chvíli je z maléru venku. Už před sebou vidím vysněné roviny směrem k Nova Russas, ale skáču na rozpadající se mrak a tak se za pár minut ocitám nizoučko nad městem Tamboril. Ne, teď ne, teď přeci nemůžu vyhnít! Zapínám všechny smysly i nesmysly, těžko říct, co je to za stav. Už vidím ten frmol pode mnou a slyším pištění dětí, které by mi jindy bylo příjemné, ale teď se pokouším to nevnímat. Zachraňují mě urubu kroužící nad skládkou smetí. Hlaďoučký třímetr mě ze 150 metrů vynáší až do základny. Uff, tak to bylo o fous, ale o nějakou tu minutu bude můj život jistě kratší. U Nova Russas se opět na chvíli potkáváme. Základny se zvedly do 3 km, Charlie před námi vidí exkluzivní podmínky a šlape co to jde. Já už jedu na pohodu, pozdní odpoledne ve mně vyvolává pocit pohody a uspokojení a tak se kochám. Nádhera! “Ještě do toho trochu šlápni, je tam poslední mrak, tak ať se s ním svezeme až do západu slunce“, popohání mě Charlie.



Den pomalu končí, vůbec to nepadá, vzduch je jak olej. I když by si tyto chvíle zasloužily mlčení, nedá mi to a do ruky beru vysílačku. “Tohle si dobře pamatuj, kamaráde, zažíváme neskutečné okamžiky, nejvyšší stupeň svobody, jak by řekl Vlasta“. Dvojnásobná euforie. Ještě fotím Charlieho, jehož padák je nasvícený zapadajícím sluncem zespod a pak v absolutním tichu kloužeme do setmělého Pedro II.





Klasický scénář po přistání, spousta nadšených lidí zvedající palec na znamení, že život je prima, že vše je OK. Do 10 minut je tma, blesky lítají vzduchem jak na tiskové konferenci, 15 minut slávy.







Charlie přistál na hřišti o kousek dál, na nádraží je první a tak když doprovázen skupinkou malých kluků doběhnu, popřeletové pivo je již na stole. Na nádraží je krásně živo, místní se s námi radují a nabízí nám nocleh, ale něco uvnitř nám velí jinak. Povinné foto se všemi, kdo jsou kolem a nezbývá než se rozloučit. “Obrigado, kamarádi, je nám s vámi krásně, ale musíme dál!“









A tak stopem do Piripiri a nočním busem do Fortaleza vyrážíme vstříc novému dobrodružství. Letání ve dvou je krásné, dalo by se říct další vývojový stupeň, čtvrtý rozměr paraglidingu.

Můj let 284,23 km je ZDE a Charliho 285,90 km ZDE.

Pokračování příště.

TS 

Foto: Karel Vejchodský, Tomáš Soudek        

http://www.pgv.cz/