BRAZIL 2011
1. díl
Den 1.
18. listopadu 2011 odlétáme z české kotliny zalité nízkou inverzní oblačností. Nejen na Ostravsku jsou dlouhodobě překračovány imisní limity pro látku PM10, republika se dusí ve smogu.
Na frankfurtském letišti poprvé otevíráme (z google vytištěnou) mapu severovýchodní Brazílie a do našich GPS přístrojů ťukáme souřadnice předem vytipovaných startovaček. Nad Kapverdskými ostrovy máváme Vlastovi, který v tu chvíli někde pod námi plachtí svůj světoběžnický sen.
Jihoamerický kontinent nás vítá opravdu stylově. Kumulostrády nad mořem, kumuly nad pevninou, kumuly všude kam se člověk podívá. Neskutečné! Půlhodina ve frontě na pasovém odbavení v neklimatizované hale nám dává tušit, jaké klima nás následující 3 týdny asi čeká. Je půl šesté odpoledne a severovýchodní pobřeží Brazílie se pomalu noří do tmy. Pokud chceme zítra ráno letět, musíme se ještě dnes vymanit ze spárů velkoměsta a posunout se co nejblíže k prvnímu startu. Takže metrovlakem přes celé město, večerním busem do Goiany a odtud taxíkem (kdokoliv kdo má auto a chce si přividělat) až do vesničky Alianca. Paráda, jsme ve vesnici pod kopcem. Je noc a je úžasné teplo. I přes velkou únavu nelze jít spát, je potřeba nasát místní atmosféru a tak ještě v hospodě stihneme pivo na dobrou noc a krátce po půlnoci uleháme v pokoji, který má cca 4 m2 a teplotu kolem 30°C.
Den 2.
Slunce v těchto končinách (7 stupňů od rovníku) a v tuto roční dobu vychází kolem páté. Dalo by se říci, že termická konvekce začíná fungovat ihned po rozbřesku při dopadu prvních slunečních paprsků. Kolem 7 už se dá létat.
Vstáváme v 6:00 a po lehké snídani nasedáme na mototaxi, které jsme si ještě večer stihli domluvit. Cesta na kopec se ale po několika km stává pro motorky nesjízdnou, motorkáři správnou cestu neznají. I tak zaplatíme sjednanou částku a pokoušíme se cestu najít sami a po svých. Slunce začíná pěkně pálit a navíc na nás začíná doléhat nastřádaná únava z cestování z Evropy. Za poslední dva dny jsme toho moc nenaspali, myšlenky, že to vzdáme, se pomalu vkrádají na mysl. Touha letět je ale silnější. Vyzkoušíme každou cestu, která se zdá mít správný směr. Ale jak už to tak bývá, poslední možná varianta je ta správná a tak na start docházíme značně vyčerpaní a s dvouhodinovým zpožděním oproti plánu.
Je půl desáté, vítr hodně zesílil a občas přijde silný termický poryv. Postupně se oba dva dostáváme do vzduchu a podle ohýbajících se stromů na startu je nám jasné, že to bylo na poslední chvíli. Svahujeme v ne příliš ideálním terénu, ale po 15 minutách se spolu s několika ptáky urubu ukázkově zvedáme v první velké bublině a odlétáme směrem Patu.
V rámci hmotnostní optimalizace jsem z mé Impress 2 oddělal speed bag a nahradil jej jednoduchou hrazdičkou. Tato varianta se během krátkého testovacího letu v ČR jevila jako přijatelná.
Po nádherném 7. hodinovém letu spolu s Charliem přistáváme na 230 km. Jak se později ukázalo, tento dobrý začátek byl základním pilířem celého brazilského výletu.
Den 3.
Před čtvrtou nás autobus vysazuje uprostřed městečka Patu. Dospávám na lavičce před obchodem, ale kolem páté už zde začíná být docela rušno a první ranní ptáčata začnou jen tak v trenýrkách prohánět své motocykly Honda ještě před svítáním. Mimochodem, brazilská pobočka tohoto japonského výrobce zde odvedla opravdu dobrou práci. Takto si podmanit trh s nízkoobsahovými motocykly, klobouk dolů. Jinou motorku než Honda zde prakticky nespatříte, to platí pro celou oblast SV Brazílie, ve které jsme se pohybovali. Nutno dodat, že motorka je ve vnitrozemí nejčastější dopravní prostředek, se kterým lze odvést či přemístit cokoliv resp. kohokoliv.
Startujeme v půl osmé, asi po 20 minutách dotáčíme základnu a pouštíme to do rovin za kopcem směrem na SZ.
Ranní starty dávají šanci uletět dlouhé přelety, ale současně s sebou nesou i riziko brzké vyhnívky, což se dnes stává i mě. Přistávám na 18 km, Charlie to vybojoval a letí dál. Rychle balím padák a s pomocí místních lidí a německé partičky se o půl jedenácté ocitám znovu ve vzduchu.
Termika šlape jak hodinky, ale přestalo foukat a tak to na 100 km před horama stáčím na jih a přistávám u asfaltové silnice s nadějí, že mi z blízkého města pojede bus zpět do Patu.
Asfaltka však ve městě končí, nezbývá mi tedy nic jiného, než zaplatit místnímu hokynáři za svoz po rozbité polňačce do dalšího města. V 10 večer jsem zpět v Patu, Charlie hlási 160 km přelet do Solonopole a přejezd do Quixada. Zítra tedy každý sám.
Můj let 18,72 a 124,50 km je ZDE a ZDE, Charliho 169,61km ZDE.
Den 4.
V 7 ráno jsem na kopci, kde fouká minimálně 10 m/s. Kolem 8 přijíždí německo-švýcarská partička vybavená kustodem a svozovými auty. Z jejich briefingu se dozvídám, že by vítr měl postupně slábnout a tak nezbývá než čekat.
Startuju o půl dvanácté, fouká ale jaksi z boku a svahování dnes moc nefunguje. Dva padáky, startující chvíli přede mnou, to pouští do rovin před kopcem, ale kvůli solidnímu pětimetru, který se mě zmocnil, si už ani nestihnu všimnout, jestli vyhnívají nebo ne.
Poledním startem mi dnes odpadá ranní let v loterijních podmínkách a vše perfektně šlape od prvního stoupáku. Přelétávám pohoří, před kterým jsem včera přistál, poté i Rio Jaguaribe a přede mnou se otevírají rozlehlé pláně státu Ceara.
Přístání v té pustině by jistě bylo silným zážitkem, ale nějaký ten domek se pode mnou občas objeví. Pokud se ještě dnes chci přesunout do Quixada, musím doletět na nejbližší asfaltku a nejlépe do nějakého města, odkud mi pojede omnibus.
Posledních 30 km driftuju v minimálním opadání, občas vytočím pár metrů jen tak pro radost, cíl dne je splněn.
Nad městečko Nova Floresta přilétávám s asi 500 m rezervou.
Dostatek času na to, abych vzbudil pozornost místních obyvatel a hlavně dětí, které svoji radost a vzrušení dávají najevo neskutečně silným pištěním a ustavičným pobíháním. Nedokážu si představit, jaký létající předmět by musel přistát u nás, aby v lidech vyvolal takovou vlnu nadšení. Jako bysme otupěli, nadobro ztratili iluze a na nic nového už nečekali. Všechno známe a víme, všude jsme byli anebo jen neumíme dávat najevo emoce a sdílet je s ostatními? Radost z mého přistání je u místních lidí neuvěřitelná. Ihned po dosednutí ke mně přibíhá nebo přijíždí spousta dětí i dospělých, prvním z nich rozdávám samolepky české vlajky s nápisem República Checa.
Zažívám svých 15 minut slávy.
Umět líp portugalsky, nejspíš by si mě tam nechali.
Společně se všemi balím padák a muž středního věku mi nabízí odvoz na motorce do 30 km vzdáleného Solonopole, odkud mi jede bus do Quixada. Nádherný den završuje sms od Charlieho: “Jsem v Piripiri 320 km a to jsem přistál brzy, zítra ráno dorazím do Quixada, asi dám den pauzu“.
Můj let 162,57 km je ZDE a Charliho 331,66 km ZDE.
Den 5.
Nočním busem přejíždím do Quixada, než se dostanu do postele jsou dvě v noci. V 7 jsem na startu, ale opět fouká minimálně desítka a navíc je vzduch dost vlhký, takže na nebi je 7/8 deka. Kolem půl osmé přijíždí německo-švýcarská partička, která se sem taktéž přesunula z Patu. Kolem půl desáté se vysílačkou ozývá Charlie, který právě dorazil po celonoční jízdě busem. Únava z posledních dnů je silnější a tak volím neletět a raději sjíždím dolů do města za Charliem.
Dnes tedy pauza, zítra je taky den a hlavně, je potřeba napsat další díl pohádky :-) .
Pokračování příště.
TS
Foto: Karel
Vejchodský, Tomáš Soudek
http://www.pgv.cz/