Říká se, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Mně se to asi letos podařilo. Začalo to sice někdy před třicetičtyřmi lety, když jsme po základní škole  se čtyřmi spolužáky - Kájou, Frantou a Vencou vycestovali  vlakem na doložku do Bulharska. Dojeli jsme až do dalekého Achtopolu a tam čtrnáct dní kempovali  a váleli se u Černého moře. Ty dlouhé roky jsem  na to místo vzpomínal a říkal jsem si - snad někdy....
Mezitím jsem  se naučil lítat na rogálku u Honzy Šinogla a poznal jsem u něho  vozy TATRA. V mládí jsem  zažíval jaké to je jezdit s veteránem - bráchovou Aerovkou 662 a vidět jiný svět  a zpoza oken veterána jinak se tvářící lidi. A tak jsem se po letech  začal shánět po  nějaké tatrovce, co by mi sedla. Vyšla z toho vítězně TATRA 8O5 \ostatní moje krásky tatřičky mi teď musí prominout, ale mám je taky stejně rád\. U lítání jsem zůstal, ale hlavně balonového a MPG. Ale rogálko je rogálko, letět s ním je pro mne svátek. S tatřičkou 805 jsme podnikli několik hezkých dovolených s přáteli a s překrásnou přírodou naší země. Jak to  teď spolu všechno souvisí?

Tatra mi přinesla, stejně jako lítání  nové tváře, kamarády, přátelství. Jedněmi z důležitých byli velice vážení pánové Hanzelka a Zikmund. Cestovatelé  navíc se schopností dát viděný svět do černobílých řádků svých skvělých knih, které jsem objevil až ve svých pětatřiceti letech. Bohužel, ale  tak to muselo asi být. Petr Kopečný z Brna, novodobý cestovatel s TATROU 805 Expedičkou \mimochodem, už je v republice po úspěšné latinskoamerické letošní cestě se složitým a nákladným návratem\ mne fascinoval svojí důvěrou ve své sny se schopností je dovést do konce v dnešním složitém světě. Vrcholem byl letošní Zlínský cestovatelský festival, kde  jsem se  ještě  navíc potkal s Danem Přibáněm, co projel s Trabanty kus Asie a  naposled Afriku od severu k jihu. Tam když jsme s mojí ženou Jarmilkou vezli nočními zlínskými ulicemi velice váženého pana Ing. Zikmunda domů, nějak mi to při vyprávění se slavným cestovatelem sepnulo a nápad byl na světě. Pojedeme aspoň na dovolenou do Bulharska naší tatřičkou 805.
Nebudu se rozepisovat, co tomu předcházelo. Hlavně údržba, ale to nejdůležitější bylo, aby s tím nápadem  tam jet přišla první moje žena Jarmilka. Po celoročních nervech, coby manželka  daně platícího živnostníka nezávislého na státním rozpočtu, by si zasloužila  klidnější dovolenou. Vysvětlil jsem jí, že s autem plným elektroniky jet někam dál než do Dačic je  riziko. A tak mi jednou povídá - a co jet tatřičkou... Když už jí to teda napadlo.... Byl jsem v sedmém nebi.
Čtrnáct dní před odjezdem jsem finišoval a vybavoval tatřičku. Ne že bych jí nevěřil, ale  vím, jak mě občas trápí moje kostra a to je mi o pět let míň jak naší tařičce. A tak snad kromě  vysoké pece  jsme měli sebou snad všechno. Váha přes čtyři tuny. Desátého srpna jsme vyjeli směr Balkán a začali hltat první kilometry. Nádherné kilometry. A víte proč? Říká se, že svět je nejkrásnější ze hřbetu koně  a já dodávám - a z kabiny TATRY 8O5. Proč? Jedete vysoko a pomalu. Máte čas se  kochat a více okolí vnímáte. A proto je cesta  tatřičkou sama o sobě  úžasným zážitkem. Z té výšky vidíte více \ v Maďarsku jste nad kukuřicí a  ne v tom zeleném koridoru\. A to bylo první vstoupení do téže řeky - v mládí jsem  cestoval takhle s Aerovkou a ti lidé v autech kolem a na chodnících se  dívali úplně stejně -lidsky. Zmizela dnešní všudypřítomná netečnost, objevily se  vnímající lidské tváře. Jako za mlada.

Se spaním to je v těchto zemích bez problémů, když se chováte ohleduplně k majetku druhých,  nemáte problém, nejste hlídán policií a podezříván a kontrolován, jestli dodržujete mraky úřednických regulačních výmyslů. Zásada opustit kempovací místo, aby bylo ve stavu minimálně stejném, je samozřejmostí. I když pravda, tam na jihu mají se zvládáním následků ,,okouzlujícího“ konzumu ještě  úplně základní problémy - plasty a obaly v přírodě u lidských sídel vedou. Je to škoda, ale už mne to moc nerozčiluje - říkám si, až si tu větev podřízneme, úplně ,nejmocnější“ příroda si to za pár miliónů let srovná a na nějaké pyšné lidi si ani nevzpomene. Bohužel  smůla pro životy naše i našich dětí ...

Jeden nádherný zážitek máme po vstupu do Rumunska. První člověk v této zemi, která je nám všude  představována jako divoká, nás slušně pozdravil a podal nám ruku a že nás vítá!! To bylo fakt hrozně fajn, pokecali jsme rusky, dal nám pár rad, nic nechtěl a šel si po své práci... Ostatně Rumunsko je moc pěkná zem, asi je to zase  tou tatříčkou a její schopností dát čas k vnímání. Nezapomenutelný zážitek byl, když po celém dni a drsné polně-lesní cestě-necestě  \policista, co nás  potkal v lese, pravil - éto doroga pro ruskije taknki\  na redukovanou jedna-dvě jsme dorazili do Gerniku v Rumunském Banátu na náves. Zašli jsme do hospody a tam na nás česky - dáte si pivo? To zasyčelo! A ve společnosti domorodého Franty Boudy\zdravím\  jsme  tiše a druhý den i z povzdálí dýchali a nasávali složitou, ale krásnou a jedinečnou přátelskou  atmosféru téhle vísky, kde se čas zastavil. A co mu síly stačí, uchovává vzácné lidské vlastnosti a schopnosti české komunity. Tady jsme poprvé využili naší čezetku 180 naloženou na  doma  k tatřičce dodělané terásce \za tu jsem získal od manželky tisíc bodů v rodinné soutěži , které teď můžu prozlobit\ a potichu se podívali  po polních cestách  k políčkům a do údolí, kde  generace lidí dobývají pokorně chléb svůj vezdejší, spoléhajíce se  sami na sebe v souladu s přírodou a aniž by je to někdo učil, nebo jim to předepisoval, jak mají zachovávat principy trvale udržitelného rozvoje. Ale i tady  město a ,,vysoká životní úroveň´“ lákají a vítězí - vesnici ubývají obyvatelé. Právě zde by ale mohla  společnost dokázat svůj zájem o skutečné blaho člověka - tedy dobré zdravotnictví, vzdělání a kulturu. Bohužel to první nejdůležitější – zdravotnictví - už i tam je postiženo potřebou velkých peněz a chápe zdraví jako zboží. Jak bych jim přál  hlavně naše  zdravotnické vrtulníky!!! Byl by tam v kopcích pro nemocného za chvíli! Vzdělání - zde patří dík i naší zemí, působí tam česká paní učitelka a kultura - pořádají festivaly, mají pěknou živou knihovnu,  ještě více času tráví na návsi a ne  jájováním u televize a internetu. Na návsi stál hasičský Škoda - trambus darovaný od českých hasičů!

Cesta dále na jih nás vedla kolem  mohutného Dunaje. Vnímali jsme z oken tatřičky, jak se  v místech mezi  skalami jeho vody rvou z kilometrové šířky do  úzkého prostoru. Obrovská síla měnící hladinu ve víry a nepokoj. Pak už jen skok přes hraniční most do Srbska, celníci si se zájem  prohlédli naši  tatřičku i za volant si sedli a mávli - jeďte, vítejte v Srbsku. Tou dobou se konalo mistrovství naší země v paraglidingu v bulharském městě Sopot. Stačilo o tom zpravit moji ženu navigátorku a palubní  keteringovou průvodčí, ta upravila směr v Bulharsku za Sofíí podle staré papírové mapy a po poledni jsme se již zdravili s brňáky - a našimi  kamarády z dačického okruhu letuchtivců \Šikec - s tím jsem se musel potkat až v Bulharsku, aby jsme si na silnici před Sopotem sdělili, že jsme chodili do jednoho rogalistického klubu na véšce, akorát  o rok jsme se  minuli\. Sopot - to je bulharská mekka padáčkářů, skvělý kus země, který jsme shlédli po tom, co jsme nad něj vyjeli stařičkou  lanovkou za pár korun.

Černé moře se  za okny naší T 805 objevilo následující den a už ji provázelo horkem a celodenním sluníčkem po zbývající dobu pobytu. Když jsem vypínal klíček, hukot osmi jejích  skvělých dračích hlav nahradilo šumění moře, vzpomněl jsem si na slova  mého učitele létání Honzy |zdravím|, když on dojel  jako reprezentant LAA před více jak patnácti lety se svojí tatřičkou šetsettrojkou, vozíkem, rogálkem a svojí rodinou do tureckého Aydynu. Do telefonu se  ho ptám, Honzi, co tatřička???? „Jak housličky!!!“ - řekl jistým hlasem tenkrát do telefonu. To byla asi rozhodující chvíle, kdy jsem  si téhle značky začal více všímat a zakousla se mi nadosmrti. Tak to bývá. A je to dobře.

Než jsme si dali kousek od vychládající tatřičky v bulharském Primorsku první výborné bulharské pivo - Zagorku, něco povědomého zavrčelo nad námi ve vzduchu. Oranžové rogálko s tříkolkou a Rotaxem. No to snad ne, to je tady??? Věděl jsem , že  někde v Bulharsku takhle někdo lítá a vozí  lidi chtějící do nebe. A ono je to tady!!! První cesta vedla na startovací plochu. Silnici do zatáčky, přesně jak ji znám  z mnohokrát přehrávaného Youtubu a vyprávění kamarádů, co tu byli. Pilot, ten všude kamarády má a tak jsme se poznali se S. Angelem, pilotem, který mi pootevřel jeden - další obraz v mém životě. Začal jsem tušit, že jsem ztracen. Já s ním musím letět!!! Ač to je dost mimo moje bezpečnostní hranice, nedokázal jsem si představit, že bych z Bulharska odejel bez tohoto zážitku. Sledoval jsem  ho několik dní a chodil na jeho neuvěřitelné starty a ještě neuvěřitelnější přistání. Kolikrát jsem ho sledoval z moře a z terásky za tatřičkou. Chodil jsem si za ním povídat, baštil s ním  dyňu - meloun a popkorn. Začal jsem znovu vstupovat do  té samé řeky, obraz se  mi zaostřoval. Pak přišel den, kdy se dalo letět naposled, druhý den  jsme odjížděli. S kamarádem Františkem a našimi ženami \František s rodinou tam byli letecky - to bylo  v plánu se potkat\ jsme šli  za Angelem. Tehdy jsem překročil svoji poslední zásadu - lítám až navečer a před západem Sluníčka \západní letec\ a teď bylo na mě dost brzy. Angelo ale lítal od deseti do  šesti a křídlo bylo i za poledne jako přibité k obloze. Nikdy jsem  si nevšimnul, že by se s tím pral. Bylo to silnější. Sedám si za něj, to mi něco připomíná. Plný plyn, Rotax teď pracuje pro nás, pro mne. Pravá zatáčka ve stoupání, horizont, stále pravá, návrat v klesavé pravé nad start, lehké přetížení, křidlo Atlas  bylo ve svém živlu. Angelo rovná horizont, nabírá směr  rezervace Ropotamo a teď to přijde! Zvedá ruce a ukazuje mi, abych si to vzal!!! Ještě mi ukazuje, že se dá řídit - hrazda mezi palcem a ukazováčkem a síly v ní už cítím mezi svými prsty já. Řídím rogálko ve dvou! Znovu ve stejné řece už po druhé a stejný pocit na naší tatracestě. Takhle jsem  kdysi začínal lítat ve Strachoticích s Honzou Šinoglem. Angelo jako by mu z oka vypadl, styl řízení, gesta, rogálko. Výlet to byl fantastický, nahoře byl klid, jen se občas projevoval   rovnoměrný zvýšený vítr od moře do snosu. Ropotámo - krásný kus země k navštívení,  Živkovovo rekreační středisko, město Primorsko, v dálce letiště Primorsko, kde jsme s Františkem  prolezli jejich techniku a poznali se  s novými piloty - tam lítají padáčkáři s tříkolkami a s motorem Wankel, žádné muzeum. A už přistáváme, to už vede Angelo, na to bych neměl a mě bere taková radost, jak malého kluka. Skvělé, skvělé, skvělé!

Dosti času jsem trávil s udivenými rekreanty z CZ, zastavovali se  u nás a nevěřili, jak jsme se  sem s tím autem , které oni znají z vojny, od hasičů, z rozvozu rohlíků, předělané na samorobotraktory, dostali po vlastní ose až sem. K nelibosti jejich manželek, se kterými nešli na pláž, vykouřili něco cigaret, při čemž jsme teoretizovali o  průjezdnosti, vyndávali  převodovky, motory, seřizovali ventily... A hlavně vzpomínali na mládí.

A to poslední třetí vstoupení do stejné řeky? O pár kilometrů níže u tureckých hranic v Achtopolu, kam jsme  dojeli na zbytek dovolené. Tam jsem objevil že je vše jak před třicetičtyřmi roky. Pláž pod břehem, klouzající pěšinka dolů z útesu, hřebeny skal vystupující z písku, na horizontu jenom linka spojující Černé moře s nebem, při lovu skákající delfíni, šumění moře nepřehlušované duc-duc rachotem z repráků  na masových plážích, východ sluníčka přímo z moře sledovaný ráno z postýlky v tatřičce. Zažil jsem opět zvláštní pocit. Ten mi po návratu, když jsem mu jej po telefonu popsal, okomentoval můj osmdesátipětiletý přítel brňák, Míša Veselý: ,,To je dobře, že ještě existuje místo, kde je něco ještě jak má být."
Pravda, tehdy bych nemohl, jako dnes, sednout na čezetku a vyrazit  k turecké hranici. Tam jsem dojel druhý den v žáru dne s lehkým mrazením, když jsem projížděl  bránou v ostnatém, dnes zrezivělém, plotu. V dálce jsem zahlédl obrovskou tureckou vlajku, ve vesničce Tarnovo  pak proti sobě stojí bulharský a turecký bilboard, hlásající, jak se která země jmenuje a  bulharský navíc vyzdobený EU kruhem z hvězd. Dělila je jenom hraniční říčka. Na turecké straně dlouhatánské krásné písečné pláže bez civilizace, končící v zeleném porostu - prázdné. Ale krásné, tak jak příroda dokáže bez pyšného člověka být. Čezetka mne pak potichu zavezla do krásných zákoutí sladkých vod říček, které se  vlévají svojí deltou do Černého moře, na úpatí hotelů v Siněmorci, kde jsou pozemky jako stvořeny pro rozhojňování kapitálu přiteklého ze zemí, kde se už toho moc koupit a rozhojňovat nedá. 

Čas, ten neúnavný poutník, odpočítal naše poslední hodiny u moře, ale protože se nám tam moc líbilo, rozhodli jsme se z ráje odjet o den později. Na plánované krásné Slovensko pojedeme  jindy. Ač cesta zpět již neměla být lemována nějakými významnými body, přece jen musím vzpomenout na  tři. V Bulharsku, kdy byla teplota venku na větru  čtyřicet stupňů a rafička teploměru oleje mne škádlila svojí polohou kolem sta stupňů,  mi fakt moc pomohl postřeh  Tomáše Tomečka, na který jsem si vzpomněl, jak snad v poušti Atakama v JA měla jejich dakarka na budíku oleje stodvacet a stále jela. Naše tatřička stále jela bez jediného  vynechání -táhlé kopce, kdy nevíte, jestli už trojku, nebo ještě  se uchladí na čtyřku. V tetelícim vzduchu na dálnici se  v dálce před námi objevil vůz, který se normálně nevzdaloval (naše max.rychlost byla 67km\h), ale naopak se pomalu blížil. A hele,  Němci, s nějakým vojenským autem s dvoukolákem. Naše rychlost byla vyšší a tak předjíždíme a fotíme. Mávají na nás, abychom na blížící se benzínce zastavili. A tak nikdy před tím se neznajíce vyskakujeme  naproti sobě z aut a  vrháme se  k upřímným stiskům rukou. Jako bychom  tušili, co společného  nám toto vřelé setkání umožnilo - naše auta. Jenže oni jeli z Indie do Řecka, střídali posádky a doprovázela je pět let stará dodávka VW s ND. Ve vozíku táhli rezervní gumy a jejich HAHOMAG z výzbroje Bundeswehru západoněmeckých soudruhů baštil naftu. Nedokázali pochopit, jak je možné, že je v tomto horku předjela o deset let starší TATRA se vzduchem chlazeným motorem?! Co jim budu povídat o schopnostech našich motorů v autech vážených pánů H+Z, vétřasek v arabské poušti, co tahaly  na základny vyschlé hamry, nezamrzající motory našich tater na Sibiři... Holt pokrok ve složitosti je podle dnešních měřítek pokrok, ať míří kamkoli. Rozloučili jsme se a záhy jsme jim s naším předoucím motorem TATRA \z elektrocentrály\ zmizeli v horku za horizontem. Pak nás už čekalo koupání v podvečerní srbské  řece, krásný západ sluníčka nad pohořím. Druhý den Bělehrad, který jsem si chtěl projet centrem, abych viděl mosty, co je američané v poslední válce zbořili, a nový pravoslavný chrám. Horko bylo stále šílené, ale s pootevřenými čelními okny naší tatřičky se to dalo za jízdy vydržet, zvláště když mi Jarmilka spolehlivě doplňovala tekutiny - nevím ani kde je měla schované, jak byly chlazené.

Koupání v Balatonu jsme nemohli vynechat, tam jsem si vzpomínal na film Pelíšky a konečně i moje mládí, když jsem k němu jel s rodiči na tři dny se zájezdem s naším JZD. Tam už se toho, kromě jeho hloubky, změnilo hodně.

Cesta přes GYOR do Rakouska přes Wolfstahl a Hainburg už byla rutinní záležitostí. Trochu mne znervózňovaly ty jejich zákazy vjezdu vozidel do třiapůl tuny, ale copak by naše tatřička s motorem  staženým na padesát koní mohla táhnout třiapůl tuny? J

Na benzínce Šelce u Tasovic jsem dotankoval plyn, aby mi vyšel domů, a nemohl jsem si nevšimnout zajímavého jevu. Zatímco  na Balkáně vám benzín i plyn natočila obsluha u stejně špičkově vybavených značkových pump \tankovali jsme hlavně LUKOIL\ do půl minuty, co jsem zastavil, u nás se na to, než někdo přijde, často čeká i několik minut. Např. v Srbsku má takováto obsluha měsíčně sto éček, u nás - no ať nejím - pětkrát tolik. Sakryš čím to je ta ochota? Na co se teda ty chechtáky vymýšlely?

Necelé dvě hodiny od Znojma se kola naší tatřičky T805 zastavila na našem dvorku. Tachometr ukázal 3650 kilometrů. Bez jediné závady! Vyrobeno v Československu v roce 1955.

Děkuji všem, kdo mne na tuto tatracestu dovedli. Nebylo jich málo, ale také ne moc. A mojí ženě Jarmilce, že ji se mnou absolvovala a ještě se jí moc líbila. Bylo to prý správné dobodůžo! To teda bylo!

Neboj moje milá, já nezapomenu, že někde v Maďarsku jsi řekla, že příští rok by nebylo špatné  tatřičkou jet prozkoumat .......

Pro technické typy. Spotřeba byla u čtyřtunového auta v průměru 28 litrů plynu na sto kilometrů, na benzín mi to nejede, jen startuje. Ohřev směšovače olejem bez problémů, teplota oleje běžně do devadesáti, jen jak odpoledne začala sálat silnice, šel olej až na stodeset. Venkovní teplota 42st.C ve stínu, táhlé kopce i přes deset kilometrů. Budu shánět plynovou ledničku, v těch teplech  je elektriky na  větrákovou málo, když se  kempuje,  za jízdy OK. Pneumatiky vojenská klasika, 14 pláten, foukal jsem je na třiapůl a zakrýval  při stání před sluníčkem. Na zadku vůbec neubyly, pravé přední bude potřeba seštelovat. Většinu cesty na zadek, jen v kopcích jsem přidal předek, aby se hřídelím odlehčilo. Většinou na čtyřku, trojku, jenom jednou za Sofií v kopcích jsem dal za dva. Spotřeba oleje byla  vyšší, dolil jsem tak dva litry na tisíc kilometrů M6AD za třicetšest korun litr. Motor z elcentrály TATRA, větší řemenice na klikovce - osvědčilo se  velice. Na Balkáně dostupnost plynu naprosto v pohodě na kvalitních benzínkách \nejvíce LUKOIL\, ceny  tak o dvacetpět procent nižší, ochota nadprůměrná, možnost tankovat na  kartu. Za den jsme  ujeli maximálně šetset kilometrů v pohodě, rychlost max. 67,5 km\h, průměr čtyřicet - padesát. Na celnicích mezi Šengenem a  čekateli bez problémů, jenom nazpět se  nám Maďar koukal do dřezu. Se známkami to bylo horší v Maďarsku, najednou odbočíte  na křižovatce a tam novým směrem Nádo vinětu, o kus dál zas Něnádo vinětu, mají v tom hokej, ale výrobci značek jsou spokojeni moc. V Rumunsku nic netřeba, v Bulharsku si koupíte za pár éček vinětu na týden a celé Bulharsko rovnou na hranicích, Srbové na dálnicích a přes turnikety. Silnice překvapivě  dobré na hlavních tazích, dálnice určitě  lepší jak naše D1. Mnohem méně kamionů, v tom jsme  v CZ jedničky snad v celé Evropě. Telefony fungují všude, dokonce snad v Bulharsku je levnější volání jak v Chorvatsku, tam to je vydřidušské. Radši jsem ale  telefon ani nezapínal. WiFi  ve městech dostupná, ale na co? Jezdili jsme podle papírových map, dávat si pozor na rok vydání, silniční síť se  rychle zvětšuje. Na Balkáně se jezdí  trochu jinak, ale  nevnímal jsem  nějakou ješitnost, nebo tak něco, mají trochu více ztlumené nervy při předjíždění. Jako nějaký divoký východ jsem to neviděl, asi to bylo tím, že  jsme jeli pomalu a to můžu jenom doporučit, protože toho více  vnímáte a vůbec z tatřičky 805 jste výš a lépe vidíte.

Skvělý, skvělý, skvělý vůz!!!

Bravo TATRA!