Zase si mě Vlasto ukecal. Sedím u klávesnice a zase datluji poslední drby z leteckých kuloárů - tentokrát ze středy 28.9.11 u Radkovic.

Najít startovačku nebylo zrovna snadné. Za obcí jsem to chtěl otočit a poptat se místních, ale statná postava Boeinga připraveného ke startu mi jako maják ukázala směr. Počasí bylo vcelku slušný - dělaly se větší kumuly, sluníčko mělo občas naději na delší účinkování. Boeing odchroustil a přestože se po chvíli vrátil, bylo vidět, že to úplně špatný nebude. Po hodince dokonce dorazil i Vlasta.





Pětibodová kontrola tentokrát měla skutečně pět bodů - zapnul jsem si i speed. Starty při bočním větru a spíše do zad ověřily naše běžecké schopnosti. Při prvním letu jsem se odpoutal ve čtyřech stovkách s otočkou doleva pod větší mrak. Stoupalo to pěkně, hlavu vykroucenou od sledování Rosti, kterého jsem se snažil držet. Směr nám opět ukazoval plachtící dravec. Vůbec bych si nepomyslel, že by dneska mohl přijít nějaký zádrhel. Chyba.



Najednou koukám, jak se mi Rošťa nade mnou zamlžuje. Ha, Hustone - máš problém. Rukou nahmatávám speed a snažím se zmizet. Křídlo mělo jiný názor a vário to dávalo jasně najevo. Byl jsem pod Rosťou asi sto metrů a najednou se mi ztrácí v základně. Tak fajn - zkusím si spirálu. Pouštím speed a začínám točit doleva a postupně přidávat - padák se slušně naklonil a zběsile roztočil. Ty bláho, to je nářez! Po třech otáčkách začínám ztrácet pojem o prostoru, zvedá se mi kufr a hlavně dostávám strach, abych nepřešel do negativky. Takhle rychle jsem to ještě netočil, a co je horší, pípák nepřestává otravovat. Plynule vypouším levou řidičku a současně se nakláním na pravou stranu. Jo fungujete to - moje zlatý, zlaťoučký áčko školní mě v tom nenechává a okamžitě nabírá přímý let. Stále sice stoupám, ale pořád mám spoustu dalších vyklesávacích prostředků v záloze. Při nejhorším mám v kapse sedačky dvacetimetrové lano. Když už mě to nebude bavit, nechám padák, ať si lítá a já se mezitím slaním. :-))



Překvapivě nějaké výraznější panice nepropadám. Před nechtěným vstupem do mraku jsem si všiml jeho tvaru i velikosti a cumulonimbus vypadá fakt jinak. Ale.... Neměl bych tady být - tak honem pryč. Spirálu už zkoušet nebudu. Co tady máme dál? Nevím proč, ale jako další mě napadl b-stall. Nahmatávám béčka a zkouším zatáhnout za karabiny - ale kloužou mi v ruce. Dobrá, druhý pokus. Tentokrát chytím béčka pevněji a razantně je stahuji na doraz. Jestli mě něco opravdu překvapilo, tak síla, kterou jsem musel trvale vyvinout. Dívám se, co dělá vrchlík. Pořád tam je, tak je to v pořádku. Kromě prolomení krásně drží tvar. Vário se umoudřilo a z křídla se stává konečně "padák". Po pár vteřinách - i když mi to v tu chvíli připadalo jako věčnost - vypadávám sedmičkovým klesáním z mraku a nic nevidím tak rád, jako krajinu pode mnou. Vypuštění popruhů zvládá křídlo bez problémů, nevykazuje jakékoliv známky nestability.



Rozhlížím se kolem a Rosťu nikde nevidím. Nechávám svůj "mráček" za sebou a zkouším zaspeedovat pod dravce, který mě opět provokuje k dalšímu výletu pod mrak. Provokatér je to dobrý, ale pro tuhle chvíli mám dost. V klidu a pohodě dokloužu na přistávačku. Ještě za letu si pro formu zkouším šáhnout na záložák. Nahmatávám jenom sedačku. Záložák je o deset cenťáku víc na stehně - tak to taky pro příště. Přistávám. Tenhle let musím rozdýchat.



Od Rosti se později dovídám, že když vstupoval do základny, tak mě viděl pod sebou a najednou z ničeho nic nad sebou. Zkoušel uši, ale prý moc nefungovaly. Nějak jsem přeslechl, jak se vlastně nakonec dostal ven. Tak to Rosťo, prosím, hoď do vzkazů.

Byl jsem na místě, kam jsem se nechtěl dostat a v situaci, ze které mám velký respekt. Před měsícem se mi dostal do ruky článek "Rande se zubatou" (http://www.pgweb.cz/zpravodajstvi/clanek:rande-se-zubatou) - trochu drsný čtení. Jakub v něm líčí nechtěné setkání s cumulonimbem a jeho úžasné štěstí. Já to beru tak, že jsem měl možnost vyzkoušet si vyklesávací manévry v reálné situaci a při relativně bezpečné konstelaci. A poučení? Pro mě obrovský. Když mi Rosťa povídal o uších, zjistil jsem, že mě v dané situaci vůbec nenapadly. Chyba. A dál mě v tom stresu vůbec nenapadlo podívat na kompas a zafixovat si směr k "východu".

Ještě k Vlastovi. "Máš fotky?" vybafl na mě po přistání. Teda focení by bylo to poslední, co mě v tu chvíli napadalo. Naštěstí měl dneska opět svůj foto-den, tak snad tenhle článeček vhodně doplní. Prý ten mrak má. Po přistání tvrdil, že jsem měl pokračovat v přeletu, ale i přesto, že jsem to dnes "vytočil" na mých rekordních 962 AGL, tak si výlety nechám na příště. Po dosednutí ze sebe všechno hážu a dávám si pár minut oraz. Můj let je ZDE.


Druhý let byl klidnější, start zase skoro po větru, malá výška a jenom chabý pokus o vytočení malého stoupáku. Ve dvou stovkách nad lesíkem vzdávám boj s gravitací. Kousek ode mě je zase další kroužící dravec, ale nemám ani výšku, abych pod něj doletěl. Druhý let je pohodový, s malým opadáním, jedním pokusem a příjemným přistáním. Dobrej relax po předchozích zážitcích.



ousek od nás přistálo "takové malé letadélko". V tu chvíli mě napadá nick do ČPP - Káně. Pilot (už ani nevím, jak se jmenoval) nás nejdříve nalákal na prohlídku stroje, a potom nabídl Báře vyhlídkový let. 



Z letadla vytáhl tašku se záhadným obsahem a nechal nám ji jako protihodnotu za Báru. Ta se zpočátku na tenhle slušný kauf netvářila nadšeně, ale nakonec se nechala ukecat.




Start na dvou stovkách metrů, přistání téměř kdekoliv, manipulace s letadlem jako s malou motorkou - prostě slušný žihadlo. Na to ženskou utáhneš. Poté co Bára zmizela v oblacích, z tašky vykoukly pouhé prázdné PETky a nedefinovatelný obsah. Hmmm. Tak s tou výhodností nevím...




A jak to celé dopadlo? Bára se šťastně a štastná vrátila, provedli jsme opětovnou výměnu, rozloučili se s pilotem a ten nám předvedl frajerský nízký přelet nad hlavami.




Pěkný den, několik odletů a hafl nových zkušeností - co víc si přát. Všechny naše přihlášené lety jsou ZDE.

PS pro Vlastu: Tak Vlasto, mám vybráno na dva roky dopředu. Ne, že mě budeš zase ukecávat. 

Petr Š.
http://www.pgv.cz/