Dostávám mejl - Vlasta to na mě znova zkouší: "pošli mi článeček - co ty na to?". No jo, no. Nakonec neodolám, a sedím před prázdným papírem, resp. neoťukanou klávesnicí. Naštěstí mám o čem psát. Větrem ošlehaní vzdušní vlci sice nad mým dnešním letem ohrnou nos - moje nevšední vzduchoplavba je pro ně pouhou rutinou - ale což, třeba je donutí vzpomenout si na jejich první odraz od rodné startovačky a taky uronit kroupu. (konec melodramatičnosti)

Sobota slunná, oproti pátku skoro ideální letecké počasí. Na obloze se tvoří jeden kumulus za druhým. Flymet predikuje stoupání o málo větší než opadání mého plavidla. Vítr ideální, TSA volný. Jdu do toho. Předpoklad? Samozřejmě jako vždy: vytáhnout, dolů, vytáhnout, dolů. Stále jsem ještě na padáku nenašel pěčínský termický přepínač - podle návodu od Gradientu by tady někde měl být.

Radek "dvojče" z Řásné řádí na kole kolem Pálavy, tak se jako garde uvolila Jana s mojí sestrou a jejím přítelem. Když jsme přijeli,Vlasta a spol. už nějakou dobu brázdili vzduch. Ve vysílačce jsem zaslechl něco o stropu v patnácti stech, ale to se mě stejně netýká. Nic - oblíct, pozapínat, zkontrolovat a hurá do vzduchu.

Po odepnutí se pokazilo vário. Namísto  obvyklého "bzzzzzzzzzz" začalo divně přerušovaně pípat. Taky křídlo mě nějak zlobí. Jinak důvěrně známý střemhlavý let vystřídala tendence k podivnému pohupování sedačky a stoupání. Snažím se drobnými kruhovými korekcemi padák umravnit, ale nedaří se. Už jsem v sedmi stech a stále stoupám. Vlasta mezitím hlásí do vysílačky, že je ve čtrnácti stech a uvažuje útok na Dačice. Militantní sklony Vlasty mě nechávají chladnými - můj padák neposlouchá a stále stoupá. A chladno mi je. Blížím se pod základnu neškodného mráčku. Nade mnou krouží dva dravci. Nechci je rušit a odhodlávám se k radikálním krokům - nahmatávám speed... doufám, že následující řádky nebude číst Honza Krátký. Úplně ho slyším: "vždy si zapínej speed - nikdy nevíš, kdy ho budeš potřebovat". Já vůl. Pětibodová kontrola byla tak na 74 %... tak si ho zapínám... řeknu vám, je to jemná mechanika - v jedné ruce řidičky, druhou neobratnou rukou v rukavici nahmatat očko speedu a zapojit ho do druhého očka - to vše dvakrát. V pohodě se mi to podařilo napoprvé. Dávám ptákům sbohem a z devíti stovek mířím pod další kumul nad startovačkou. Už abych byl dole. (konec ironie).

Nad Malým Pěčínem zkouším malým Nikonkem pořidit pár snímků. Pod sebou vidím startovačku a své blízké.

V 929 AGL předu blahem a stojím před rozhodnutím. Nad sebou mám mrak, ve kterém bych mohl ještě stoupat. Můžu kroužit nad Pěčínem, dokud mě to neshodí nebo se odhodlat k mému prvnímu přeletu. Variantu stoupat výš jsem zavrhl - nechám si to na příště. Nad Dačicemi se tvoří kumuly, na kurzu Telč jsou jeden dva mráčky a pak nic, přesto volím tento směr. Nad Dačice se mi moc nechce - na to ještě nemám. Zkouším pomocí speedu přeskočit pod další mrak. Ztratil jsem nějakých dvě stě a hned je zase vytáčím zpět. Paráda. Mraky jsou ode mne kousek a pořád si hlídám, abych se nedostal do jejich blízkosti. Krk mám úplně vykroucenej. Vzpomněl jsem si na vtip, který mi po přistání povídala Jana: "Víš, jak se pozná na křižovatce paraglidista? ..... rozhlíží se i nahoru". Ha, ha. :-))

Dělám další sérii fotek. Foťák mám jenom na krátké šňůrce, takže všechno střílím jednou rukou naslepo, doslova od boku. Padám do mírného klesáku. Zaspeeduju k dalšímu chomáči a trochu si vylepšuji výškovou pozici. Podruhé stojím před rozhodnutím - nad Dačicemi kumuly, ale tam nechci, směrem k Telči nic, ale citově mě to tam táhne. Stejnak jsem ve vzduchu už přes čtyřicet minut, což je téměř sedminásobek obvyklé taxy. Valím nad Telč.

Taky vám všechny vesnice na začátku připadaly všechny stejný? Nebýt Telče a Dačic, tak nevím, kde jsem. Zítra sedám ke googlu a učím se vesnice nazpaměť. Černíč? Rybník s třemi ostrůvky. Myslůvka? Pár domečků. Olší? Pár domečků. Kostelní Myslová? Sakra - taky pár domečků. Tak nevím. Jana začíná být dole nervózní a ptá se do vysílačky, kde jsem. Co já vím? Šetrně jí odpovídám, že brzy jdu na přistání a potom jí to sdělím.

U Kostelního Vydří je lesík. Doufám, že mě nějakou bublinou vytáhne nahoru. Výsledkem je jenom snížený opadání. No nic. Začínám si vyhlížet místo na přistání. Před Zadním Vydří je krásná louka, jako záloha pole - rozpočet snad dobrej - jdu na to. V paměti lovím zkušební otázku číslo 493 (nebo 1249?): "směr a sílu větru poznáte podle vlnící se trávy". Kecy. Široko daleko se žádná tráva nevlní, protože nikde není nic, co by se mohlo vlnit. Vlním se tady akorát já. Žádnej rukáv, jenom hlína, strniště, polehlá louka. Mám dost času udělat pár zatáček za současného sledování rychlosti na GPSce. Aha - 36, 24, 31, 21 - jo to bude ono. Teoreticky to mám zmáknutý. Přistávám jako do peřinky, uprostřed pole s rezervou na všechny strany. Fajn - neopakuje se  přistání na Lijaku v kempu. Honza Krátký, kempaři, kterým jsem málem zboural stan a ten javor, o který jsem se zarazil, by mohli povídat.

Pokud jste nikdy neviděli opravdu šťastnýho člověka, měli jste být v sobotu po poledni na poli u Zadního Vydří. První samostatný přelet, první přistání na neznámém místě, 50 minut letu. Malý krok pro nebeského matadora, ale obrovský skok pro řáseňáka, co mu teče mlíko po bradě. Paráda.

Vytahuju mobil, "brácha Google" radí pozici a tuto sděluji Janě. S láskou balím padák a valím do středu vesnice.

 

Dál už je to klasika. Focení s trpaslíkem, odvoz, společná oslava U Hraběnky. A taky jsem si musel rejpnout a zavolat "dvojčeti" Radkovi, že dneska tady měl být. Když jsem odskočil já o šest kilásků, tak Radek musel odletět klidně do Rakous. Ale dneska bylo počasí krásně letový pro všechny a myslím, že si to taky všichni užívali.

Nevím, co do jara ještě přijde, ale i kdyby nic, tak tohle by bylo krásný rozloučení s prvním leteckým rokem.

PS: Tož Vlasto, máš cos chtěl. :-)

Petr Švejda
http://www.pgv.cz/