Na středu 3.8.11 vypadala předpověď slibně, a taky to tak bylo. Nakonec ještě lepší, zřejmě počasí roku. Přiřítil jsem se k zaniklému Monte Kompostinu, jako vždy v pracovní době, trochu později. Bukvice již koulely první kilometry. Ale náhodou jsme trefili spolu s Mírou - velitelem Poupat - dobrej startovní interval. Dokonce jsem si dovolil předčasné odpojení a bez problémů stoupal. Nade mnou pod základnou se vozil Míra. Natáhl to směr Javořice. Já ještě nedostoupal a až po chvíli letím raději prvně na Dačice, abych se vyhnul díře.

U Mrákotína jsme se potkali a asi poprvé z odvijáku točili společně. Není jednoduché bez spojení letět společně a navzájem se neztratit. Ač to zní divně. Pak najednou nevíš, kterým směrem a jak vysoko toho druhého hledat. 

Po asi další půl hodině někde nad Žirovnicí vidím před sebou na vzdálenost jednoho stoupáku křídlo. Nasadil jsem ostruhy Venouškovi a přiřítil se pod něho. Ale byl mnohem výš. Zadařilo se a brzy jsme točili spolu. Vlasta, jak jsem zjistil, točí většinou vlevo. Je jednorukej, protože v druhé má foťák. 

Já zas raději obráceně, ale byl to jeho bukvicovej stoupák, tak jsem se musel přizpůsobit, aby mě nediskvalifikoval. A tak jsme letěli společně. Ještě by to chtělo tu spolupráci doladit, nějak nám to vázlo. Inu, každý má svoji hlavu. 

Občas jsme se rozešli, ale myslím, že nám to pomohlo oběma. Před Táborem jsem pod námi objevil Velkého Poupěcího náčelníka Míru. To bylo radosti na palubě. 

Jenže dlouho nevydržela. Byl podstatně níž, a právě byl Termoska na svačině a potom si dával půl hoďky dvacet. Takže nakonec u Tábora vyhnil, a mě zůstala bukvice na zádech. Ty rozpadající se mraky kolem Tábora se mi vůbec nelíbily, navíc to kolem nich smrdělo trojkovým opadáním. Proto jsem v těch místech raději letěl do modré díry, Vlasto. 

Tam jsem asi rozhodl náš minibukvičí souboj. Na Všechově bylo připraveno na startu dost křídel, ale ve vzduchu žádné. Tedy kromě hnijícího rogala. 

Byla to bída, šlo o to vydržet, než se Termoska probere. 

Za Všechovem jsem měl tak 600m a sledoval Vlastu, kde sedá, abych se mohl přidat. Zkusil jsem vpravo tmavé řepkové pole, a začínalo se to nad ním hejbat. A po chvíli i stoupat. Slabé, ouzké, ale bylo. A poprvé rozumím aspoň trochu Vlastovi ve vysílačce – „Vydrž, o dopravu se nestarej a hlavně - další bukvice je před tebou“. No hezké, hodinu mě hnala jedna a teď ještě toto. Ale to mě nakoplo, uvědomil jsem si, že souboj ještě není dobojován. Je tak vyrovnaný, že o něm budou psát světové dějiny p.g. lítání. Nebo alespoň ty od Monte Kompostina. Do teď jsem letěl hlavně pro radost a poprvé né sám. Nyní začíná znovu boj.

Hranice leží přibližně 20 km přede mnou, na metě Břeclavských 116km. Je šance o poupěcí body. Nevěděl jsem, že Lukáš je již na zemi. To věděl Vlasta a hnal mě tím dál. Jenže bylo dost hodin, a zvětšující se mezery mezi znova naskakujícími kumuly se zvětšovaly. A byly desítky km od sebe. Pode mnou samé samoty, kde nic tu nic. Výšky ubývalo. Nad nějakou větší vesnicí jsem si vyhlédl místo dopadu, a jal se vyzkoušet kombajny při práci. V 90ti metrech (podle gps) jsem nejprve ucítil prach z obilí, pak teplo na hubě a až pak se probralo vário z dlohodobého spánku. Pak jsem se jen modlil, abych se do toho vešel, aby to nebyla jen bublinka a pochleboval jsem Termoskovi jako již dlouho ne. A ono to drželo, ono to stoupalo, já vřískal radostí jak malej kluk. O tom to naše lítání je. V takovéto situaci, v takovéto výšce, to zůstane v hlavě do konce života. Kdo to nezažije, těžko pochopí. Kombajny se zmenšovaly, vário pělo dvojkou a nade mnou se objevila mlha, pak chmurka a nakonec nejkrásnější kumuláček. Síly mu došly již asi v osmnáctistech n.m. Škoda. 

Až nyní jsem si uvědomil, jaký nádherný pohled se mi díky výšce otevřel. Vlevo asi 10km Orlická přehrada, zdálo se mi, že v dálce vidím i klenbu mostu, přes který jezdíme na Plzeň. A pode mnou a doprava klikatící se hluboko zařízlé údolí Vltavy. Jak Vranovské na přehradě. Marně jsem zkoušel uvidět na severu kousek Prahy. Konec kochání, jdi do boje, plnej spíd. Jenže to nějak neletělo, voda byla pořád nějak pode mnou. Ještě že ty nahřáté stráně Vltavy tak pěkně podvečerně dýchaly teplo. Moc to neletělo, ale ani neklesalo. Chvílemi jsem něco málo i přitočil. A letěl pod takovým divným pásem slabé oblačnosti. S ubývající výškou to šlo dopředu lépe. 

Pak se přede mnou asi jeden km objevilo břicho dvoumotoráku  L 409ky.  Kdepak asi udělali soudruzi z NDR chybu? Vlevo, cca deset km letiště - panika na palubě. Zbylých pár set metrů vyplýtvám úprkem doprava od něj. Jestli mi budou chybět, požádám náčelníka o zrušení letiště. Aspoň nad polem jsem to natáhl jak kšandy, i za cenu turistiky. Sedám na rozbahněném poli u silnice. Zvednu padák nad hlavu v květáku a přecházím struhu u silnice ve vysoké trávě. Strašná tlama, a padák vše zakryl na asfaltu. Hrabu se zpod něj s naraženým kolenem a u mě stojí auto a řidič nějak divně kroutí hlavou. Proč? Vždyť by mohl vědět, že podvozek po pěti hodinách občas vázne. Vychechtanej a padákem přikrytej letuchtivec na asfaltě je přece normální, či ne? Samozřejmě mi na stopa s tím mini zavazadlem a v maskáčích nikdo nezastavil. V hospodě rozesmátým štamgastům na mou adresu byla má první věta. Já nejsem pomatenej turista! A jelikož nás kolem Tábora bylo rozeseto jak krup po bouřce, a do jednoho auta bychom se nevešli, dojeli pro mě Míra s Evou. Díky moc! A doma po půlnoci po přihlášení jsem zjistil, že to zase o fous vyšlo a Poupata jsou o chlup před Bukvicema. A i po přihlášení Lukáše to vyšlo. Ale ať to již dopadne jakkoliv, vítězové budou oba či obě?

Můj let 123 km je ZDE. 

Paramacek - dědek z Lijaku spisovatel
http://www.pgv.cz/