V té době se už vysoko vozil Máca a po delší
době přistával Boeing nedaleko Dačic. Dojel jsem pro něho a pak se nabídnul, že
půjdu řídit. To mi neprošlo a prý ať jdu letět, nikomu jinému se nechtělo.
Možná proto, že je Boeing dost vystrašil, že je to tam dost živé a nahoře vítr
fouká úplně obráceně. Macík to ve vysílačce potvrzoval, hlavně kde je střih
větru, že se i sám bojí. J
Tak jsem šel. Právě dorazil i Kozleek a ať na něho
nahoře počkám, že poletíme spolu. Já si u Víti objednal vlek přímo do stoupáku,
že už je pokročilá doba a na hraní nemám čas. A povedlo se - díky!
Kozleek se nechytil ani podruhé a po chvíli se hlásil Macík, že zkoušel trojúhelník, ale na druhém rameni vyhnil u Krahulčí.
Já letěl dál, foukalo docela svižně, na návrat to určitě nebylo.
U Pěčína byly stoupáky klidné, u Mysletic to bylo hravější, ale dobrý.
Letěl jsem nad hřeben s Poldovku, ale tam jsem žádný stoupák nepotkal.
Ani nad kopcem za Chytrovem nic nebylo, nad lomem u Horních Němčic to jen poskakovalo, ani fotit jsem nemohl. L
Ovšem za vsí, kde to už vypadalo na přistání, jsem něco pěkného potkal. Bylo to napínavé, ale pěkně jsem se vyzvedal. J
Byl jsem nedaleko České Olešné, kde bydlí můj pracovní kolega a tak jsem to stočil k němu, že mu to tam alespoň vyfotím.
Doufal jsem, že se za vsí nad obilným polem zase chytím, ale Termoska se už na mne vybodnul. L
Přeletěl jsem další vesnici a hledal si místo na
přistání. Bylo tam samé obilí, až vzadu byla pěkná loučka. Přistál jsem tam a zavolal Zdenče, aby mi zjistila, kdy
mi ze Strmilova jede autobus. Pak
jsem zavolal tomu kolegovi, jestli pro mne dojede
a doveze mě tam. Sraz jsme si domluvili za půl hodinky v té
vesnici, kterou jsem přeletěl. Název jsem nevěděl, jenom tipnul.
Prvně vše vypadalo nadějně, pak se to začalo pořádně komplikovat. Na konci loučky byl né potok, ale přímo pěkně zarostlá říčka.
Kus jsem obešel lesem, pak byla zase loučka a pěkně podmáčená. L
Když skončila, objevila se další, navíc nekončila
mnou předpokládanou silnicí, ale tou říčkou, no a pořád zarostlou! Kolega mne
už hledal s autem, ale já nevěděl, kde jsem a jak se kam vrátím. L
Čas k odjezdu autobusu se rychle krátil a tak
jsem se rozhodnul pro přebrodění říčky. Kousek jsem se vrátil a zkusil to.
Všude byla spousta vysokých kopřiv, já měl krátké nohavice, ale nedalo se nic
dělat. Vzal jsem klacek a zkoušel hloubku. Když jsem byl v polovině říčky, uhodnete, co jsem udělal? Prostě
zastavil se a vyfotil si to.
Pak jsem se objevil na pěkně zarostlém place a dál bylo to obilné pole, kde jsem nechtěl přistávat.
Kus jsem šel brázdou po traktoru, ovšem to bylo na
jinou stranu, pak se objevila cestička po nějakém jiném zvířeti, né po mně.
Využil jsem ji a konečně došel do civilizace (tuto skutečnost napovídalo hnojniště).
Nohy jsem měl popálené od kopřiv a podřené od veškerého rostlinstva, a boty promočené od vody, né od té břečky na cestě.
Konečně jsme se potkali s kolegou, který mezi
tím objel další tři vesnice, jestli jsem se nespletl a nejsem jinde. Abych
stihnul autobus, musel přišlápnout plyn!
Do Strmilova mne dovezl včas, autobus tam byl za
chvíli. Při debatě s řidičem mi řekl, že zná jednoho blázna z Dačic,
který se po padesátce taky dal na paragliding. Že jsou kamarádi a pokud si to
dobře pamatuju, že i spolužáci. Nebudu ho jmenovat, známe ho všichni. J
Pak jsem přestupoval v Kunžaku, odkud se mnou jela jedna kráska, a v Peči na mne čekala druhá.
