V práci jsem to zabalil ve 13:30 a po krátké domluvě s Láďou, který jel vystřídat Víťu na vlekání, jsme vyrazili. Když jsme se blížili k Pěčínu, zkoušel jsem přes vysílačku, jestli se někdo neozve, protože na nebi nebyl ani jeden mráček, natožpak pilot. Po příjezdu na nás čekala Barča a zrovna se chystal Pavel na start se svým novým křídlem až z dalekého Švýcarska (nebo kdeže ty Pokrokové padáky šijí). Já jsem nelenil, protože mi Barča sdělila, že ve vzduchu jsou už všichni, kdo se v tu dobu na Pěčíně nacházeli, včetně starých vrat od chlíva a jedné jezdkyně na oři, která projížděla okolo, a mocný stoupák jí vyzvedal a dívčina se chca nechca, nemaje na koníčka ani technickou prohlídku, ani zákonné pojištění, vydala objevovat krásy plachtění. Prostě podmínky na odlet byly příznivé, a protože se startovalo od čarodějnic (cca z půlky cesty), byla by nehorázná drzost šanci promeškat. Trochu jsem se bál nízkých odpínacích výšek a potom, co jsem viděl Aplika, jak přistává hned po vleku, řekl jsem si, že nesmím zaváhat.

Vláďa mě připnul, já mu kývnul a za bezvětří byl odstartován. Ve výšce cca 150m se vário dožadovalo mé pozornosti, zkontroloval jsem pozici auta a možných překážek (Trambusů tam bylo ten den požehnaně) a odepnul se přímo ve stoupáku. Byl to krásný stoupák se snosem na jih, což odpovídalo i předpovědi, a já se pohodlně vyzvedal 1600m nad start, zahlásil jsem do vysílačky, že zkusím letět na Jemnici a pak to začalo ……..

Hniloba ve velikým stylu a než jsem se nadál, tak jsem bojoval o to, abych k Jemnici vůbec dolítnul. Když jsem měl něco přes 300m nad zem, všiml jsem si, že kousek pode mnou točí 3 čápi a káně. Nebylo to těžké rozhodnout se, kde zkusím poslední záchranu. Naštěstí jsem tam něco objevil a začal se pracně zvedat, ale po chvíli jsem objevil 2. nástrahu, kromě výživných klesáků, kterou si pro mě mocný Termoska ten den přichystal. Ve 1200AMSL přišel pohlavek a já se nemohl vyzvedat ani o fous výš. Pokračoval jsem tedy dál, zda něco neobjevím a situace byla pokaždé stejná – když jsem opustil stoupák, tak 3-4m/s dolů, a když jsem někde něco vyčmuchal, tak se mi nepodařilo zvednout se nad 1200AMSL. Nevím, co to bylo, ale ani prozkoumání okolí, zda to není někam ufouknuté, nepomáhalo, a tak jsem se postupně s břichem u země plazil ke státním hranicím. Aby toho nebylo málo tak u Korolup přišel z ničeho nic ¾ klapík a já, protože sem byl na Termosku hodně nazlobenej (chudák schytal moc nadávek, protože prosby ten den nepomáhaly), pumpnul jsem zaklopenou stranu takovou silou, že jsem myslel, že řidičku urvu. Naštěstí se padáček hned zregeneroval a plazili jsme se dál.

 

Přede mnou už byla vidět přehrada a Rumburakov a já ve vysílačce slyšel Míru s Milošem a Boeingem jak se dohadují, kam poletí, což mě motivovalo bojovat dál. Jednu chvíli jsem si říkal, že už to vzdám a přistanu někde u vody, ale když jsem slyšel Míru jak se ve vysílačce ptá, kudy má obletět Znojmo, řekl jsem si, že se asi letět dá, když tam dolítli přede mnou a opět jsem měl motivaci a kvůli svozu jsem to začal tlačit bokem na vítr. Už to bylo hodinu a půl, co jsem naposledy opustil pěkný stoupák, jak ho znám ze slabikáře, a sil ubývalo.

 

Před Vranovem ale přišla konečně vzpruha. Krásný 2,5m/s stoupáček mi pomohl přeskočit údolí a další stoupáčky byly tak,  jak je mám rád. Ale zbytečně jsem chvátal a nedotáčel (asi z té euforie, jak to pěkně chodilo) a to mě asi posadilo na zem u vesničky Milíčovice. Nakonec to dalo 2:45 hod letu a smíšených pocitů - můj let je ZDE. Kdyby nebylo toho pěkného spravení chuti ke konci, nevím, s jakými pocity bych jel domů.

PĚKNÉ TO BYLO!