Vranovský úlet

Všechno to začalo už ve středu 11.5., když jsem po útěku z pracovní činnosti vyrazil na Pěčín. Jelikož při pohledu na nebe byl vidět jen Lukáš bojující v malé výšce a obloha nebyla zrovna přející, nebylo kam spěchat. Po příjezdu jsem v klidu prohodil několik moudrých slov ;-) a rozbalil padáček s odhodláním jednoho pokusu o odlepení se ze země navíc na Vlastíka, protože jsem doma v tom fofru nechal bundu. Vlek byl docela zajímavý a to díky všem možným traktorům a kamionům a zase traktorům, kteří tou dobou převáželi Monte Kompostino kamsi pryč. Nakonec vše dobře dopadlo a já se chvíli po odpojení lehce zvedal. 15 minut snažení jsem nakonec zakončil 5-ti minutovým vytrvalým klesáním. Při odjezdu z Pěčína jsme se předběžně domluvili na páteční létání.

V pátek 13.5.11 ráno to vypadalo slibně a tak jsem se těšil do vzduchu. Vítr měl být silnější, ale s přibývajícím časem měl od západu slábnout. Ve 12 jsme byli na Pěčíně ve složení Míra M., Barča, Míra Borovná, FrantaL, Macík, Boeing a já. Vítr byl skutečně intenzivní a tak jsme až na výjimku zvolili vyčkávací taktiku a očekávali slábnutí větru. Jediným odvážným chroustem byl Boeing, se kterým vítr celkem ani nehnul (jak to ten kluk dělá?) a po druhém pokusu se pomaličku zvedal a přesouval za Bábu a směrem na Znojmo. Chvíli jsme na něj koukali a opět moudře hovořili. Zdálo se mi, že vítr na chvíli zeslábnul, tak jsem se rozhodnul zkusit také štěstí. Po odpojení jsem se krátce otočil proti větru a nechal se na místě vytáhnout stoupáčkem o 300m výše bez jediné otočky – prostě nádhera. Pak už jsem si hlídal mráček, který mě přisával a začal jsem se s ním přesouvat směrem nad Bábu. Směrem na Znojmo vypadala situace celkem nadějně a tak jsem vyrazil s těmi kumuláčky nad hlavou dál. Vítr svižně pofukoval a Pěčín se začal ztrácet v dáli. Někde u Třebelovic jsem se dostal pod mráček, který mě celkem svižně nasával a najednou jsem zažil něco pro mě absolutně nového. Byl jsem pod ním, nikoliv v něm a okolo mě byly jeho okraje, které byly už pode mnou. Odborníci by to jistě nějak pojmenovali, já to ještě nedokážu, ale nadšenej jsem z toho ještě teď – krásný zážitek. Pak už se mi zdálo, že se do mraku blížím hodně a tak jsem zvolil ouška a speed. Chvíli to se mnou pěkně šilo, ale Orbit mě vždycky utvrdil, že moje důvěra v něj je naprosto oprávněná. Navíc mi začala být pěkná zima na ruce a tak jsem po vyklesání započal natahování druhé vrstvy rukavic. Něž jsem operaci dokončil, zjistil jsem, že přede mnou jsou jenom samé rozpady a tak jsem přemýšlel, kudy poletím dále.  Dřív než jsem zjistil, že to asi nevymyslím, jsem zjistil, že jsem nad dlouhým lesem a začal se obávat přistání na medvěda. Tlačil jsem to mimo něj a na kraji jsem chytnul ještě poslední stoupáček. Prověřil jsem ještě rychlost proti větru kvůli blížícímu se přistání a zjistil, že stále nepatrně couvám. Zvolil jsem tedy jistotu přistání daleko od čehokoliv. Ve speedu jsem na zem dosed v nulové rychlosti, takže paráda. Můj na konci trochu uříznutý let je ZDE.

V euforii po 80 minutách ve vzduchu jsem zjistil, kdeže to vlastně stojím (u Štítar) a volal hned na Pěčín, abych zjistil, kdo za mnou letí a zajistil případný svoz. Jediný, kdo se ještě chytil, byl Míra M. No a skutečně jsem ho měl za chvíli nad hlavou.

a zanedlouho jsme seděli spolu na louce u Štítar.

Barča pro nás z Pěčína ochotně vyrazila a tak jsme během čekání na svoz probírali to naše letecké počínání. Sečteno a podtrženo nádherný den, skvělý zážitek z letu navíc ve společnosti pana prezidenta a super svozový servis (děkuji Marečkovi ;-)

Závěrem už nezbývá nic jiného než PĚKNÉ TO BYLO !!! SKVĚLÉ.

P.S. Rumburaku, že nesvezeš kamarády, když je míjíš, a navíc jim nevezmeš ani telefon, bych od Bukvice nečekal :-)

Láďa

Já ještě něco přidám. Tady jsou vidět úlety Boeinga, Ládi a Míry společně,

a ZDE jsou všechny nahlášené přelety z toho dne. A Honzo, ta bytovka na poslední fotce je fakt pěkná! Jen se divím, že ji ještě nikdo nepoznal. J

Vlasta
http://www.pgv.cz/