Kdyby mi někdo na konci minulé sezóny řekl, že už v dubnu následujícího roku budu psát článek o první uletěné stovce, asi bych se zasmál, ale ve skrytu duše bych doufal, že to kilo příští rok dám. Vždyť kdo z nás takový cíl neměl, nemá nebo nechce mít?

Předpověď na víkend jsem bedlivě sledoval už pár dní předem a přesto že to v sobotu vypadalo, že si s oskarem zahrajeme na schovávanou, nechal jsem se strhnout kopulínskou panikou a na Pěčín přijel pouze ukázat, co mám v batohu. Po hodince smysluplných konverzací se slunce definitivně ukrylo za peřinu, pod kterou ti nejurputnější z nás stále zkoušeli štěstí. Věci jsem ani nebalil zpět do batohu, hodil je do kufru s tím, že zítra dojedu a bude s tím menší starost…

V neděli 17.4.11 už bylo od rána jasné, že to bude naprosto jiné, lepší počasí. Přihlášení jakoby se rozdělili na ty, kteří chtějí do vzduchu napapaní a ty, co budou hladovět na úkor svého výkonu. Víťa v neděli nemohl a tak hrdina dne Láďa vypsal lano na 11:30, aby neurazil ;) A aby ta anarchie byla kompletní…o své identitě dosud nic netušící dvě Bukvice se sešli u hnoje pro jistotu už v 11.

Za tak brzkého startu jsem měl v hlavě triangl někam k Hradci a severem zpět ke startu. Už po vymotané stovce lana jsem ale značně znejistil sílou větru. Auto jelo krokem a nakonec jsem se odepínal 700 m nad startem, neskutečné. Nezachycení z takové výšky by mě ten den určitě mrzelo, takže šup pod mrak a motat co to jde…moc to nešlo. Jednu chvíli už to vypadalo, že se utrápím hned na začátku, což by byla ta úplně nejhorší varianta. Základnu necelých 2400 m n.m. jsem pohladil až za Volfířovem. A to víte, s takovou výškou je radost plánovat.

Všechno to šlo dobře do doby, než nebem začaly létat Bukvice. U Číměře jsem potkal první. Lukynova Veguše klouže jedna radost a čekala nás spolupráce bezmála dalších 30 km. 

Musím říct, že v podmínkách rozlitých mraků a neurčitých rozpadů je perfektní s někým letět, zvlášť s někým, kdo je ve stoupáků podobně sjetej endorfinem jako vy...řvali jsme jak malí kluci :) 

Optimismus nás opustil u Třeboně, kde jsme poprvé zjistili, že to dnes nebude zadarmo a museli se spolu dokonce rozloučit. Lukáš podlehl kouzlu černých základen a vydal se do oblasti pro mě až moc zastíněných. 

Ve skutečnosti jsem to ale byl já, kdo změnil směr letu více k jihu. Výměna rukavic proběhla už u Kunžaku, ale ve vzduchu jsem byl už 4 hodiny a pocit mrazu střídala touha pomočit si záložku.

Zde mě poprvé přepadla myšlenka jít na zem a možná by se tak i stalo, kdybych nepotkal větráka a v dálce přede mnou neviděl toho poupěcího plnokrevníka (že to byl Macek jsem zjistil až druhý den)...

V tu ranu sem termosku prosil ještě o jedno bidlo. Prosím pane Rumburaku, tady ho máte... Bylo nejhezčí, klidné, široké a měl jsem pocit, že bylo opravdu zasloužené, dobral jsem si 1500 m do základny a davaj k Lipnu. 

Až zde mě poprvé napadlo kouknout, jak jsem daleko...Od té chvíle sem si ten let opravdu užíval, sen se stal skutečností:) 

Už jsem tolik neplánoval, nehledal varianty, nehlídal si výšku, prostě sem vypnul a kochal se. A byla to ta nejlepší doba - nádherný Český Krumlov s Vltavou, Lipenská přehrada a na obzoru Šumava. 

Ani mě nemrzela ta kamera vybitá mrazem, tohle si budu pamatovat dlouho. Jak se blížil ten břeh Lipna, začal sem přemýšlet co s tou výškou provedu. Tady končí legrace, vody hafo, mosty nikde, jen přívoz pro pár aut. Tak to byla výzva. Přistanu na druhé straně a přívozem se projedu po Lipně zpět. V té době sem viděl, jak někdo (Vlasta) hobloval nasvícené východní břehy Lipna, pak sem ho ztratil. Namaloval jsem si to hezky, ale na druhém břehu, nafukované straně Šumavy, to chodilo taky, přestože slunce na druhé straně Šumavy pomalu klesalo k obzoru. Tak jo, mrknu ještě na ty sjezdovky a jak to vypadá za hranicemi. Tenhle a další stoupáky už opravdu bolely, hlava mně na těle ne a ne držet ať točím vlevo či vpravo. Let přes první větší kopec Šumavy Hochficht za to ale stál, je to opravdu paráda. 

Je tam spousta lesů, ale výšky jsem měl dost nato, kdykoli to pustit po větru do německých nížin na přistání. 

Další planá představa byla, že se proletím na sever po hřebenu Šumavy. Nad Hochfichtem jsem ale ani nedotočil základnu a zlákaly mě jako obvykle větroně. Kloužu za sluníčkem skrze kousek Rakouska do Německa...Už asi 2 hodiny se mi to snad všechno jen zdá a teď se o půl šesté zvedám spolu s nějakou klubovkou někde v Německu v závětří Šumavy. Už mi vypnul mozek, ležím v sedačce, hlavu podpírám ramenem a kašlu na ustřeďování, někde mě to vyplivne a pak to pošlu na dokluz támhle do té vesnice...Waldkirchen. I GPS mi dala za pravdu, ztratila signál. Vede tam železnice, bude určo ještě nějaký spoj na hranice nebo dál, říkám si. Ale to jsem ještě nepřistál...

Nohy procvičuji už od hřebenu Šumavy, ale stále nejsou stavu udělat jediný krok, aniž bych si minimálně nezvrtl kotník. Vybral sem si hezkou louku nedaleko nádraží, až ve 300 m jsem zjistil, že je to profukované sedýlko mezi kopečkama a výběr alternativ se zúžil na „pověs to na dráty a pověs to na strom“. Můj rozpočet na přistání se začal naplňovat už ve 100 m, když jsem nad cílem zůstal stát a klesal asi 3 m/s. V 50 m jsem stále klesal, ale cíl se začal předemnou vzdalovat. Speed sem měl strach použít, protože co chvilu sem čekal řachanec. Už jsem ztrácel trpělivost a uši mě naštěstí vysvobodily.

S dotykem země se mě pochopitelně zmocnila neskutečná síla okamžiku a spokojenosti, určitě někteří znáte...je to droga!

Políbit padáček, sbalit, vysvětlit skopčákům, že sem v pohodě, vyřídit pár sms a hovorů a nakonec zjistit, že vlak odtud jezdí dvakrát do měsíce a autobus v 8 ráno dalšího dne...

Tak jsem tak trajdal tím hezkým městečkem a úplnou náhodou jsem potkal zajímavého chlapíka, instruktora rakouské sokolnické školy s jestřábem na ruce. No rukama nohama jsem ho ujistil, že máme stejný koníček a pohodlný svoz na přechod Strážný byl na světě. Na hranici jsme si vyměnili mejly, asi se pobaví, až mu napíšu, co následovalo...

Opuštěná slečna opodál se podezřele křenila už když jsem vystupoval z tý káry. Než jsem si vyndal budnu na zahřátí, najednou tam byly tři a já dumal, která to z těch tří byla, křenili se na mě všechny stejně. Cesta k poslednímu nasvícenému flíčku u silnice vedla jediná...“Koho táhneš v tom báglu“ začala naše konverzace, jak pokračovala nechám na vaší představivosti, ale napovím, že byla zakončená zoufalým telefonátem Vlastovi, který se zatím spokojeně se zbytkem dosavadní posádky mackobusu cpal daleko a v bezpečí ... a že pomalu vyrážejí pro mě. To mi na klidu nepřidalo a tak po vzájemné domluvě jsem se já a zbytky moji počestnosti vydaly stopovat naproti...Věřte mi, není nic těžšího než chytnout stopa na hranicích v zástupu děrovaných punčoch rozličných barev, a když už vám to vyjde, můžete jen doufat, že ten řidič bude heterosexuál. Klaplo to celkem rychle. „Zdravím, kam jedete?, potřebuji směr Volary“... Buď byl hluchej nebo nechtěl věřit, že právě nabral někoho s koulema. Nakonec se ukázalo, že obojí bude tak trochu pravda. Voroštoval rádio a spustil, že tu trasu jezdí denně a vozí do Strážného kámoše do práce, a že občas nějakou holku popoveze, vždyť by tam prej zmrzly. Děda z pohádky, fakt. Po několika roztržkách kam to vůbec jedem, a zda bychom se neměli otočit a jet na Volary přes Lenoru, mě lišácky vyvedl z nejistoty a vytáhl navigaci, která se do toho jeho pohybovadla hodila asi jako parkovací asistent do bagru. Něco tam přes ty luxfery na očích naťukal a hle, jedeme dobře...Kdybych neměl v kufru bágl s mazlíkem, tak mu v tom Vimperku asi vyskočím za jízdy z auta, ale asi mu ta odplata za moje nevhodné pohlaví takhle stačila a vysadil mě na křižovatce. Řekl, že si za to můžu sám a odjel směr Volyně, kterou pravděpodobně naťukal do tej mašinky :(

Náladu mi znovu zvedl kdo jinej než Láďa, který chudák musel jet ve staříkově stopě dál, než kdybych na něj čekal v nevypočitatelném Strážném. Prostě Láďa, ten člověk byl ten den nesmrtelnej, odvlekal celý Pěčín, aby pak mohl večer usednout za volant mackobusu, posbírat Vlastu, Macka, mě, Stříbrňáka a Toma na konci světa a odvézt nás bezpečně domů.

Co k tomu víc dodat, zase jeden povedený kumulyday na Pěčíně. Pro spoustu lidí dostává létání co rok to nový rozměr, nový smysl. I moje očekávání se mění jako bukvice po dešti, boptnají ;)  Rozhodně kdybych neměl spálenej xicht „na emila“, omrzlá kolena, knedlu v krku a krk dřevěnej, nedlužil bečku a nemusel psát tohle monstrum, řekl bych, že to bylo pěkné.

Takhle musím říct, že bych se s radostí klidně rozkrájel pro to zažít to znovu! :)

Bukvice jedouuu ;o)

Rumburak
http://www.pgv.cz/