Na Pecine 2.4.11

V sobotu 2.4.11 jsme se sešli na devátou u Miloše, že se bude upravovat odviják. Já přišel rovnou v pracovním a se služebním autem s tím, že ve 14 hodin musím být v práci – na TRW v Dačicích. Padáček jsem si samozřejmě vzal taky, že si třeba od jedenácti do půl druhé polítám. Miloš už měl odviják upravený, jen ho potřeboval vyzkoušet a doladit, takže jsme se rovnou přesunuli na Pěčín. Bylo ještě dost mokro a počasí nic moc, hodně mraků a sluníčko nevidět.

Dali jsme pár startů, u Pěčína foukalo na starty dobře, ale výš foukalo obráceně, takže jsme pak auto rychle doháněli a odviják méně zatěžovali. Zkusili jsme to i z druhé strany, starty byly horší, ale nahoře to zase bylo lepší, i výšky byly větší.

Některé kolegy jsem taky pobavil tím, že se mi v pultíku prorazila plechovka s pivem a vypadal jsem, jako když se …….

Termoskův hrobeček přes zimu vydržel, teď jsme ho už raději uklidili. Jen ať vstává a snaží se! J

Když přijel Macík, vytáhnul berle a belhal se ke mně. Šel jsem mu naproti a ptal se, co se mu stalo. Prý předevčírem nějak blbě došlápnul a tak se na nás alespoň přišel podívat. Politoval jsem ho, ale tím jsem ho tak rozveselil, že se zázrakem uzdravil. Jak vidíte, udělal jsem mu ohromnou radost, že mne nachytal, darebák jeden! L

Pěkného počasí jsme se přeci jen dočkali a postupně to začalo bublat. Dorazila i partička s JaHovými, protože u nich se počasí ještě nelepšilo. Dalo se startovat jak od Pěčína, tak od Hříšice, foukalo porůznu. Čas běžel rychle a první se pěkně chytil Macík až někdy po půl jedné, vyzvedal se až pod základny, chvíli polítal, ale pak vyhníval a přistál zpět, vyhnívali i další. To bylo nějaké podezřelé.

Mně se už krátil čas na létání, a když mne Míra po třinácté hodině táhnul, rvalo mne to nahoru hned po startu. Ve dvoustech metrech jsem se ještě nechtěl odpojovat, že pak si najdu něco jiného, ale nepovedlo se. L

Vrátil jsem se zpět na start, tam se už dělala pěkná fronta, už bych se na řadu nedostal a musel odjet. Ale první byl Rumburak a zrovna se tam objímal se dvouma pěknýma děvčatama, udělal jsem jim snímek a jelikož je asi ještě nechtěl opouštět, a věděl, že mám nakvalt, pustil mne před sebe (nebo místo sebe? – to nevím, jak mu to u jiných prošlo).

Dost pracně, ale přeci jen jsem si stoupáček našel a postupně se vyzvedával. Létal tam se mnou ještě někdo, původně jsem to tipoval na Boeinga, ale ten to nebyl, až později jsem zjistil, že to byl Bery. Pak jsem ještě pozoroval Honzu, ten startoval po mně z druhé strany, jak se v půlce dráhy odpojil a taky zvedal.

Čas nástupu do práce se mi rychle blížil, a i když jsem měl pěknou výšku a začalo to pěkně fungovat všude, musel jsem letět na startovačku k autu. Klapal jsem i uši, abych byl na zemi dříve. Ještě mi vysílačkou Láďa hlásil, ať je vypustím, že Boeing půjde místo mě. J

Pak jsem viděl startovat Janu, taky se v půlce odpojila a vypadalo to, že dost bojuje, ale vyhrála to, a když jsme se míjeli, otočili jsme se kolem sebe a zamávala mi. Zase jsem dal ouška a šel na přistání.

Čas byl akorát, ovšem pak jsem i v té malé výšce potkal takový pěkný stoupáček, že jsem to ještě musel zkusit, to by mi jinak Termoska neodpustil. Chtěl jsem jen krátce, ale byl tak pěkný a dařilo se, že jsem rychle vše musel přehodnotit. Naplánoval jsem tedy vyzvedání a přelet přímo na pracoviště. Povedlo se! Vyzvedal jsem se, chvíli ještě zalítal s Honzou, Janou i Berym, a letěl k TRW.

I když nerad, u TRW jsem musel rychle přistát. Místama mě to zase zvedalo, hledal jsem místa bez stoupání, a opět dával ouška, ale přistál jsem.

Zpoždění jsem měl jen pětiminutové, ale pracoviště jsem už kontroloval z výšky, to mi musí projít, a byl jsem tam dřív než očekávaný bagr. Pak se se mnou ještě pracující kolega otočil na Pěčín pro auto, jen krátce jsme něco prohodili, a zase jsem se vrátil na TRW. Stále mi někdo létal nad hlavou těsně pod mraky, prostě k vzteku! L

Z pracoviště jsem často zvedal zrak na oblohu a tiše záviděl. Bylo vidět, že to už chodí všude a nejspíš všichni i lítají. Po práci (byla jen krátká, jenže v blbej čas) jsem se po 16. hodině vrátil domů na oběd. Jedli jsme venku za barákem, a když jsem se napil piva z flašky, jak jsem se zaklonil, málem jsem se při pohledu na nebe polil - jak ten řídící provozu v Top Gunu! Pod mraky si v mém prostoru přelétávají dvě křídla, ani netočí a vypadají, že ani výšku neztrácejí. To by mě čerti vzali!!!

Navečer jsme po práci na zahrádce ještě poseděli, já povídal zážitky z létání a doufal, že v neděli si snad zalítám víc.