Amok – aneb když se nebe rozdivočí

Díl  třetí a závěrečný

Takže, milí a drazí, počasí nám stále „nežičí“ (jak říkají Slováci), u nás po ránu mrzne, až praští (asi led), ojedinělé excesy dálkových přeletů ve Švýcarsku jsou sice nadějné, ale když si představím teplotu ve 3 tisícovkách, nevím, jak to dělaj, že přežijou. A výhled na nejbližších pár dní na prvních „jarních“ svazích v Itálii či Slovinsku taky nic moc, ale ...

Vám, kteří jste přežili bez újmy na psychickém zdraví a paraglajdovém odhodlání předchozí díly a máte zájem protrpět spolu se mnou mé vzpomínky a osobní zkušenosti s AMOKem, uvedu stručně popisy všech čtyř mých AMOKů a zároveň se  pokusím vylíčit i všechny okolnosti a případné „úvahy“, které se mi honily hlavou nejen v průběhu vlastního AMOKu, ale zejména ve chvílích těsně před usnutím ještě několik dalších dnů po oněch intenzivních zážitcích.

Ještě před tím však bych chtěl uvést následující prohlášení: Po zralé úvaze, ke které mne přiměly připomínky pilotů, kterých si Vážím jako zkušenějších a teoreticky vzdělanějších, poněkud koriguji jednu z mých teorií pádu do AMOKu vlivem mnou uváděného downburstíku (zejména v části prvé). Pojem downburst, respektive moje zdrobnělina downburstík, by asi skutečně měl být vyhrazen výlučně pro silný propadavý vítr při bouřkových situacích. Jsou však neviditelné atmosférické jevy mezi nebem a přistávačkou, jejichž existenci okem a snad ani termokamerou neprokážeme a jejich existenci můžeme teoreticky odvozovat až podle druhotných projevů nebo chování všeho, co se ve vzduchu může pohybovat.  Kdo by si třeba uměl představit, aniž by předtím viděl článek s nic neříkajícím názvem „Z internetu“, popisující fenomenální úkaz vlnových oblaků v originále nazvaných  „La nube de gloria matutina“ což si jako španělštinář dovolím přeložit výrazem „Oblak ranní slávy“ (celý článek ZDE),  tedy kdo by si uměl představit, že by mohlo existovat tak zvláštní a jedinečné uspořádání stoupavých proudů, jehož výsledkem je právě takovéto uspořádání nádherných oblaků? Na rozdíl od vzestupných proudů se ty sestupné téměř nikdy v oblak nepromění a proto se o jejich někdy i záludně intenzivní existenci bohužel zrakem s předstihem nedozvíme. Ale jsou tam a i mimo bouřkových situací se v atmosféře vyskytují, obzvláště při silné termice. Pro dokreslení uvedu pouze malý úryvek ze studie autora Tomáše Psíka (2002), věnující se této problematice a dovoluji si upozornit na podtrženou část. Celou studii naleznete ZDE.

Microburst

Bylo by dobré zmínit se alespoň krátce o microburstu. Tento anglický název se používá pro obzvláště silné sestupné proudy vzduchu, které se vřítí z horních nebo středních částí oblaku velmi rychle k zemskému povrchu. Při svém rychlém pádu k zemi pak velký objem velmi studeného vzduchu obvykle narazí na zemský povrch, zpětně se částečně odrazí nahoru a rozteče do všech světových stran a přitom způsobí zejména na čele takovéhoto studeného vzduchu silný nárazovitý vítr. Microbursty způsobují škody na lesích (polomy) nebo v letecké dopravě. I když je pojem "průtrž" většinou spojen s víceméně lidovým označením "průtrž mračen" (také však označení pro velmi silné srážky), používal bych místo anglického pojmu microburst pojem průtrž ve významu "průtrž určité vzduchové hmoty do jiné hmoty s jinými vlastnostmi" (jelikož microburst nemusí nutně sahat až k zemi, existují totiž také tzv. high-based storms, o tom snad někdy jindy).

Myslím si, že nyní mohou s klidným svědomím konstatovat, aniž bych použil konkrétní odborný výraz v nesprávných souvislostech, že existují místa s meteorologickými jevy, které mohou mít neblahé a někdy i brutálními účinky na kondici Vašeho padáku. Nazvěme je tedy všeobecně srozumitelně BORDEL.  Tímto univerzálním výrazem budu nadále nazývat jevy, které mi zbořily padák, ačkoli se, už jen z čirého pudu sebezáchovy, všemožně vždy snažím dodržet principy aktivní pilotáže. Ale to víte, padák má jen brzdy  -  a plyn (pardon speed) je Vám v bordelu většinou na nic.  Chci tím naznačit, že pokud má padák nad vaší hlavou tendenci Vás předbíhat, můžete  reagovat a včasným zásahem jej přibrzdit, ale jakmile se nad hlavou zpomalí (někdy i velmi rychle zastaví) a ustupuje Vám z dohledu, pak s ním v první fázi nic neuděláte, jen musíte zcela odbrzdit, aby se neutrhly proudnice ... Nevím, zda někdo řeší tuto situace třeba sešlápnutím speedu, tyto úvahy jdou ale nad rámec mých  znalostí a pokud padák za mnou zkolabuje natolik nesymetricky, že následuje AMOK, vystačil jsem si, zatím vždy úspěšně, zaplaťtermoska, s fullstallem.  Naštěstí jsem měl na tento manévr vždy dost výšky a nebyl jsem v těsné blízkosti třeba skalní stěny. To by mohlo být kritické.

Do svého prvního fullstallu jsem byl naveden po vysílačce na krizovkách v Luganu v červnu 2007.

Před startem jsme si nastavili sedačky co nejvíce do sedu,

nasadili záchranné vesty

a zkontrolovali záložáky.

Nad jezerem pak v nějakých 12 stovkách jsem dle pokynu instruktora zkřížil nohy pod sedačku (minimalizace nebezpečí twistu) a po jedné otočce v negativce (zpomalí se dopředná rychlost) jsem šel neohroženě do toho. První  fullstall se mi nepodařil, přesněji řečeno skončil fiaskem, neboť ačkoli jsem stáhl ruce až pod zadek co to šlo, padák se dostal spíš do sackflugu. Instruktor mne tedy vyzval, abych ten paskvil vypustil a namotal si řidičky. Tak jsem si pro jistotu zase namotal dvakrát. To Vám byl mazec. Padák nejprve nachviličku ohnul ušiska dopředu, propadl jsem se po zádech, jak jsem čekal a pak začal tanec, což jsem ovšem nečekal. Vyvrátil jsem hlavu dozadu - a uviděl jsem jezero a  když jsem padák konečně dohledal, tak jsem zjistil, že místo předpokládaného klasického „U“ byla z padáku pouhá zmuchlaná koule o průměru asi tří metrů, která pulzovala,  mocně mnou zmítala do všech stran  a nechtěla se nad hlavou stabilizovat, jak jsem z předletové instruktáže předpokládal. Na radu instruktora jsem tedy křečovitě natažené ruce asi o 15 cm povolil, koule se trochu rozvinula a po pár vteřinách z toho byl vcelku ucházející fullstall. Jenže ruce jsem musel mít pokrčené a v takovéto poloze se rázy docela špatně drží. Takže jsem to vypustil, namotal si jen jednou a pak byl fullstall při zcela natažených rukách optimální. To je jen upozornění - málo je špatně a moc je někdy ještě horší, je to jak se vším... I proto doporučuji každému paraglajdistovi, aby si po 1 max. 2  rocích létání na krizovky našetřil. Chce to prostě s instruktorem na vysílačce a s člunem na vodě si vyzkoušet, co padák dokáže a co vyžaduje, přičemž pro záchranný fullstall je třeba si odzkoušet mimo jiné též optimální nastavení -  každý má jiný posez, délku rukou, každý padák se chová trošku jinak.

Ke krizovkám v Luganu bych jen ve stručnosti uvedl, že tento terén je perfektní zejména díky stabilně pěknému počasí, takže se k létání využije v podstatě každý den.

A taky mají v kempu ucházející pivo.

Za nevýhodu tohoto terénu považuji pomalou obsluhu,

relativně větší vzdálenosti od domova a poměrně stísněnou přistávačku v kempu mezi jezerem a zadrátovanou železniční tratí, přičemž na třetí straně je elektrické vedení a na čtvrté vyšší stromy.

Občas při přistání se navíc mění směr přízemního větru a pak je to docela honička,

ale dá se zvládnout (viz. video 1).

Na závěr krizovek těm, kteří nemuseli použít záložák po nějakém nepodařeném manévru, navrhli instruktoři vyzkoušet si samostatné odhození záložky a hlavně zrušení hlavního padáku. Tak jsem se rozhodl, že to také musím vyzkoušet, třeba už nikdy v životě viset nebudu (tedy na záložce).  Dle pokynů instruktora jsem ze sedačky odstranil airbag, odložil všechny přístroje včetně vysílačky a nazul pouze lehké tenisky. Nad jezero jsme byli ze startu vypouštěni zhruba v 5 minutových intervalech, přičemž nad jezerem jsme si mohli dovádět dle libosti a pak jsme měli v rotaci odhodit záložák ve výšce cca 200 m nad vodou. Z předchozích dnů jsem získal zkušenost, že nad vodou je docela problém odhadnout výšku, domluvil jsem se proto ještě před odjezdem z kempu, že až budu mít odpovídající výšku, začne záchranný člun pode mnou kroužit. Nad jezerem jsem si odzkoušel pár fullstallů a když jsem zahlédl, že člun již krouží, stáhl jsem levou náběžku a po dvou otočkách jsem odhodil záložák, za řidičky zrušil hlavní padák a pak jsem se, zcela ukojen přiměřeně klidným letem záložáku, rozhlédl a klid se rázem změnil ve zděšení. Byl jsem cca 100 metrů nad vodou a svižný vánek mne nekompromisně snášel do přilehlé zahrádkářské kolonie, či co to na břehu jezera je. Představil jsem si doskok bez airbagu a v teniskách kamsi mezi drátěné ovocné či vinné stěny,  obrubníčky a pařeniště - no to bude dobrý závěr krizovek. Naštěstí se vítr asi v 50 m nad jezerem téměř zastavil a tak jsem dopadl ještě do jezera (viz. video 2).

S úlevou jsem si oddechl, ale měl jsem se spíše asi pořádně nadechnout. Od doby, kdy jsem z neúplně zavřené zadní kapsy sedačky ztratil kdesi nad Kobalou zánovní značkové sandály, si dávám záležet na pečlivém dotažení zipu.  Před startem na záložku jsem tedy do zadní kapsy uzavřel zmuchlaný obal na padák a zip dotáhl. A tato příliš pečlivě uzavřená vzduchová kapsa (a to i bez airbagu!) mi v jezeře začala neúprosně tlačit čumák do vody. Snažil jsem si vynořit nozdry, jako to dělaj hroši, ale asi je mají nastavený trochu výš mezi ušima. Tak jsem musel začít zlehka čubičkovat a šlapat vodu, čímž jsem se zase začal zamotávat do těch blbejch šnůrek...  Po chvíli mne cosi uchopilo za záda a narvalo do člunu. Tomáši, rád Tě vidím...

Sušení Vám popisovat nebudu, bylo zdlouhavé, zato i lelkování na přistávačce má svůj půvab.

Takže pokud víte, že jdete do vody a máte alespoň trochu času, odepněte se ze sedačky bezpodmínečně ještě ve vzduchu, ve vodě nebudete mít šanci!

Takže nyní k mým čtyřem AMOKům a záchranným  fullstallům

 

AMOK PRVNÍ –  startovačka Kobala, srpen 2008

Poprvé  jsem zažil AMOK poté, co jsem si na Kobale zalétl do rotoru. To bylo tak: start na severovýchod proti větru cca 3 m/s, následovala potupná vyhnívka bez zachycení

a tak jsem vychytrale obletěl kopec od východu a na jižním nasvíceném svahu nad lomem jsem bezelstně a naivně začal kroužit v termice, nabírat výšku a uspokojení. Pak mi náhle padák kamsi zmizel. Do té doby jsem vůbec netušil, že by si se mnou mohl takhle zahrát na schovku a pak se náhle objevil šikmo před mým levým ramenem ve střemhlavém letu pode mne. Po prvních dvou-třech překvapivých a dynamických „figurách“ jsem se nejprve pokoušel taháním za řidičky zastavit jej nad hlavou, ale pořád jsem nestíhal. Byl jsem docela vystresovanej a myslel jsem si nejprve, že je nějak nemocnej – dováděl jako doma vyrobený drak nad podzimním strništěm, když mu příliš zkrátíte ocas. Pohledem před sebe (nikoli pod sebe!) jsem si zkontroloval výšku – zatím dobrý, mám ještě asi tak 300 m nad zalesněným svahem, tož se pokusím nějak se z toho průseru vyhrabat. Po dalších asi 10 vteřinách zmateného tahání za řidičky jsem připustil, že asi nejsem schopen padák standardně ukočírovat a napadlo mne hodit záložku – výška byla ještě pořád ucházející. Během následných asi tří vteřin v AMOKu jsem si v duchu přehrál pravděpodobný scénář své budoucnosti. Po odhození záložky bude nejspíš následovat křachnutí na cizí hroudu a když to dobře dopadne, možná zůstanu jen viset pár desítek minut někde v korunách vysokých buků nebo zachycen za skalní výběžek v kamenolomu pode mnou. Už tak potrhané křídlo a záložka utrpí další poranění při vyprošťování místními záchranáři. Takže pokud budu zdráv, budu mít na zbývající 3 dny po létání a peněženka bude v dohledné době chudší o nějakých  5-10 tisíc za opravy – neveselá až truchlivá představa. Pak jsem si vzpomněl na před nedávnem absolvované krizovky v Luganu, kde patřil fullstall k mým nejoblíbenějším, protože netočivým figurám (viz video 3).

Tak jsem rozhodně uchopil osud do obou rukou, stáhl jej až pod prdel - padák se poslušně stabilizoval nad hlavou, sice zpočátku ještě v ostřejších, ale již pouze předozadních kyvech, pak už jen vypustit v okamžiku, kdy je ta krásná, voňavá, oranžová plachta co nejvíc přede mnou. Celý fullstall trval standardních asi tak 5 až 7 vteřin, protože jsem do něho přešel v bočních kyvech AMOKu a pak už jsem mohl nasměrovat svého hodného a poslušného Envyho k Mrzlímu vrchu. Propad od začátku AMOKu odhaduji na cca 150 m výškových metrů, což v tomto případě postačovalo, abych vypadl pod spodek rotoru.

Nedobrovolně jsem tak názorně předvedl nade mnou kroužícím kamarádům a „mladým a nadějným“, jak to dopadá, když neuposlechnete rady zkušeného instruktora na startu – „Pozor, na nasvícené jižní straně je při tomto severním větru ROTOR, tak ať si tam ňákej blbec nevlítne!“  Ještě jsem se odskočil uklidnit na Mrzlí vrch, ale po tříčtvrtečním frontstallu v blízkosti hřebene jsem pro tento den definitivně vyčerpal svoji nahlodanou psychickou odolnost a přistál jsem na ofipřistávačce – v tu dobu už na zemi foukala od východu dobrá šestka.

Celkově v Amoku (vč. fullstallu) cca 20 vteřin, ztráta cca 150-170 výškových metrů.

A jaké bych si měl vzít poučení?: Poslechni dobré rady zkušenějších kamarádů a nelétej do rotoru!

 

O dva roky později

AMOK DRUHÝ – startovačka Lijak, květen 2010

Tak dnes si spravím chuť po včerejším fiasku. To jsem nad Kovkem  čekal na Boeinga a při svižnějším jihozápadním větru jsem tak dlouho točil v termice, až mne to zaneslo nad náhorní plošinu se stejnojmennou vesničkou a v následném klesáku jsem to proti dýze už ke hraně nedal. Boeing mne po vysílačce důrazně nabádal, že startovačka Kovk je přímo na jih ode mne a že na mne počká, tak jsem udatně vyrazil. Germáni s rogalem na střeše mně sice nezastavili, alespoň mě utvrdili, že jdu správným směrem. A což teprve když mi bez mávání zastavil nějakej milej místní sedlák, který zkušeně pokýval hlavou, popovezl mne ještě asi pět kilometrů západně a pak máchnul rukou směrem do kopce, jako když do svahu nad Berounkou vypouští strýc Prošek vlčáka Holana na srnce. Tak jsem vyrazil serpentinami nahoru a po slabé třičtvrtěhodině jsem došel až k výletní hospodě, kde o „vzletališči Kovk“ neměli ani potuchy -  ještěže měli alespoň studenou bíru. Ještě jsem to ale nevzdal a vzal jsem to azimutem po hraně na východ, což byla trasa sice jistě nejkratší, ale nikoli nejschůdnější. Následovaly dvě orientační konzultace s místními usedlíky a za další hodinu jsem skončil asi 100 m od místa mého nedobrovolného přistání. Takže nic není vzdálenější nežli včerejší procouraný den, dneska dám z Lijaku vysílače a šupky dupky zpátky. Startovačku Kovk jsem si po hodině letu zanesl coby MOB do GPS, příště už bloudit nebudu, ale hlavně, žádné příště už nebude... Uprostřed nad Vipavskou dolinou si prohlížím malý hrádek  na mírném zalesněném svahu přede mnou, nad kterým už mi Nikotin značkuje stoupák, takže se vydám... Prásk. Bojoval jsem docela dlouho a srdnatě jsem se snažil najít jiné řešení nežli záložku nebo fullstall – marně. Pak se mi ještě zamotal foťák do speedu (jak jsem blíže popsal v díle prvním)..., takže standard fullstall.

Celkově v Amoku (vč. fullstallu) cca 20 vteřin, začátek Amoku cca 800 m AGL, ztráta cca 180 výškových metrů

A jaké jsem si měl vzít poučení?: I v souvislém klesáku při přeskoku nad  horským údolím můžeš náhle potkat klesák řádově výrazně  razantnější –  pravděpodobně  konvergence klesavých proudů.

 

O tři měsíce později

AMOK TŘETÍ – startovačka Vetriolo Terme, srpen 2010

Letěl jsem rovnoběžně a mírně pod úrovní hřebenu na jihozápadním svahu směrem k Feltre.

Boeing letěl kousek za mnou, zatímco Miloš si nad zatáčkou na úpatí svahu prohlížel nějakého motorkáře rozpůleného o svodidla. Nejprve jsem zaslechl slabé zašustění a zaregistroval jsem lehké ustoupení padáku vzad. Zaklonil jsem hlavu, abych si padák zkontroloval,  a vidím dokonale rovnoměrně zaklopenou náběžnou hranu, jen ouška byla zcela symetricky mírně vepředu. Asi po jedné vteřině následovalo výrazné prolomení středu náběžné hrany, jako bych navodil motýlka stažením vnitřních Áčkových šňůr - padák v tu chvíli vypadal skoro jako odraz na mé přilbě na této Vlastíkovce,

no a po další vteřině se mi celý padák zbořil skoro až na hlavu. První tři figury jsem zkusil chytit, ale jako již tradičně bezúspěšně. Ve vysílačce jsem ještě stačil zachytit Boeingovu  pobavenou hlášku ve smyslu: „Pěkná sestavička, co s tím hodlá pan prezident dělat…?“ Vzhledem k relativně malé výšce jsem mu nevysvětloval, co hodlám udělat, osud jsem nadále nepokoušel a po standardním fullstallu jsem otočil křídlo na přistávačku v Levicu. 

Celkově v Amoku (vč. fullstallu) cca 10 vteřin, začátek Amoku 270 m AGL, ztráta cca 70 výškových metrů

A jaké bych si měl vzít poučení?: Příčinou AMOKu mohl být bordel v rotoru, protože foukalo od severu, ale sílu tohoto proudění ve výšce jsme přesně neznali. Toto může být osudné v případech, kdy se nestartuje přímo z vrcholu kopce (kde by foukal meteovítr dozad), ale o několik stovek metrů níže, kde jde termika proti kopci, jako je tomu např. právě v Levico Termena startovačce Vetriolo Terme při severním větru.  Pravdou je, že jsme se mohli, ba dokonce měli poučit z včerejšího podvečerního sletíku v Levicu, jistá souvislost by se jistě dala vystopovat. To bylo pro změnu tak: Na Kobale se mělo zhoršit počasí a před námi byly ještě dva dny plánovaného výletu, Takže jsme se po ránu vzpamatovali z večírku a vyrazili směr Itálie. V Nové Gorici jsme dvě hodiny hledali volnou WiFi a nakonec jsme stejně vyrazili do relativně nejstabilnějšího Bassana. Když jsme tam ve tři hodiny dojeli, zrovna se od severozápadu blížila bouřka.

Počkali jsme si až ten největší chaos nad přistávačkou přejde a rozhodli jsme se pro severnější Levico Terme, kde by mělo být relativně nejlépe. Než jsme se ve třech dohodli, jestli tam půjdeme napřed na pizzu, nebo zakempujeme a na pizzu půjdeme potom..... , uběhly další dvě hodiny. Zvítězila varianta KVS (klidný večerní sletík). Cestou na kopec se v jednom místě projíždí takovým sedýlkem,

ve kterém se nám z jedoucího auta na chvilku zazdálo, že sebou ty větve nějak moc melou. Je to dobrý, to je určitě  večerní výdech... Slunce pomalu zapadalo, na startovačce ani šňůrka, vánek z údolí přímo na komory nás neodolatelně lákal a jak jsem jindy váhavý, šel jsem do toho jako první. Boeing velkoryse prohlásil, ať si to užijeme, že zatím sveze auto a zakempuje. Asi tak po dvaceti sekundách letu se mne zmocnil poněkud turbulentnější stoupáček a následně neodbytná předtucha, že je něco špatně. Začal jsem lovit klesáky, ale nebylo jich mnoho, zato bordel byl všude. Teprve tehdy jsem docenil smysl zprofanovaného pořekadla, že je lepší sedět na zemi a závidět těm nahoře, nežli naopak. Superaktivní pilotáží jsem proplul nebeskými víry a asi po dvaceti minutých jsem sebou plácl o zem a jal se fandit Milošovi, který startoval asi 2 minuty po mně. Dobráckými radami do vysílačky jsem ho chlácholil, že teď už se to dá přežít a že na zemi je variábl se změnami asi tak každé 3 vteřiny. Úspěšně to vybojoval zřejmě jen proto, aby mi mohl vyčítat, že jsem mu do vysílačky nenahlásil hned po startu, že je tam bordel. Popravdě řečeno, na stisknutí spínače vysílačky, který mám na levém ukazováčku, vůbec nebyl čas. Takže to byly v odborné terminologii „turbulence až na zem“.  Ještě, než jsme zabalili padáky, tak volal Vlastík z Česka, který nás průběžně informoval o stavu počasí a prý kdeže zrovna jsme. Když jsme mu řekli, že v Levicu, tak se na chvilku odmlčel (zasurfoval zřejmě po netu) a pak se zeptal, co zrovna děláme, když fouká osmička sever… Nazítří ráno na startovačce mi s italským temperamentem poplácal po ramenou šéf místního paraglajdového spolku, se kterým jsem se seznámil na  minulém X-campu a poděkoval nám oběma za mimořádně působivou večerní podívanou a že prý se u hospůdky na oficoš přistávačce málem poprali o dalekohled. No a pak jsme všichni tři vyrazili po hřebeni směr Feltre...

Cestou domů jsem přemýšlel, kde dělám chybu, že, když už do AMOKu z jakýchkoli příčin padnu, nejsem schopen křídlo nad hlavou stabilizovat jinak nežli fullstallem. Výsledkem těchto úvah bylo smířené konstatování, že už asi mám ke stáru pomalejší erekce a než vyhodnotím za co a jak moc mám tahat, a přičtu k tomu ještě vlastní reakční dobu…, padák už je zase v jiné pozici. Tak jsem přijal zásadní rozhodnutí. Pokud se někdy příště, ve vzdálené budoucnosti, padák nade mnou, nedejtermoska, zase rozdivočí a vyhodnotím, že mám tahat v konkrétním okamžiku levou, stáhnu pravou.  Na ověření nesprávnosti této teorie v praxi jsem nemusel čekat dlouho.

O dva dny později

AMOK ČTVRTÝ – startovačka Malý Pěčín, srpen 2010

V neděli jsme se vrátili z Alp (viz. AMOK třetí) a v úterý se u nás udělalo superpočásko na trojúhelníčky.  Již před týdnem za srovnatelných podmínek dala Jana K. z Pěčína nádherný FAI 78,4 km. Okouknul jsem její tracklog a naplánoval si skromnější FAI 75 km s otočňáky Stonařov a Strmilov. Na startu jsme si domluvili s Milošem, že poletíme spolu a budeme tentokrát vzorně spolupracovat, načež Miloš pravil: „Dokud nebudu mít základnu, tak Ti nebudu odpovídat“ a nechal se vyvlekat přímo do stoupáku. Pak jsem šel na lano, ale stoupáček jsem chvíli lovil a než jsem ho našel (a že jich ten den bylo požehnaně), ztratil jsem Miloše z dohledu. Na moje úpěnlivé volání mi neodpovídal a tak jsem se domníval, že ještě není v základně. Další z mých omylů - jak jsem později při přistání zjistil, nezamknul jsem si klávesnici vysílačky a nedopatřením přeladil frekvenci. Tak jsem letěl sám. Trasa z Pěčína na Stonařov je přes větrníky u Pavlova, což je spolu s Temelínem a Dukovany perfektní orientační bod v našich končinách, takže jsem vyrazil sám s tím, že Miloše někde dohledám. Termika byla pohádková, slabší stoupáky jsem velkoryse prolétal, vítr téměř nefoukal… Kousek před větrníky u Nevcehle  jsem ve čtyřkovém stoupáku dobral nějakých 1800 nadmořských a kochal jsem se krajinou i tím, jak se mi daří na prvním rameni.  Prohlížel jsem si svrchu štíhlé lopatky větrníků, které se jen lenivě pohybovaly, když tu najednou bác… AMOK to byl ukázkový. V horách, v rotoru, prosím, ale tady u nás, 1200 metrů nad zemí, nefouká a křídlo mi padlo téměř na hlavu… Pokud vyloučím, že na vině byly ROTORy větrníků, tak to musel být nějaký bordel, kterému vytrvale přezdívám microburstík, na který jsem natrefil asi půl minuty poté co jsem opustil svůj nejsilnější stoupák toho dne. Dva dny po AMOKu v Levico Terme, to snad není normální!!! Výšky jsem měl ale dost, tak jsem se pokusil křidélko zkrotit. Připadal jsem si ale spíš jako „Picador“ v býčí aréně - to je takový ten toreador, co býka dráždí zapichováním malých kopí do šíje, aby ho řádně rozběsnil, než přijde „Matador“ – to je ten toreador, co jej nakonec slavnostně zapíchne („matar“ znamená španělsky „zabít, usmrtit“). Coby Picador jsem byl velmi úspěšný, neboť Avax začal skutečně šílet. Tak jsem si řekl, že vyzkouším onu sofistikovanou fintu s taháním opačné řidičky, nežli bych si logicky myslel, že mám tahat. Výšky pořád dost, tož to zkusím. Do loopingu jsem sice nešel, ale zato jsem se začal twistovat. Ještě než se to utáhlo, tak jsem se změnil v matadora a použil nejsilnější zbraň – fullstall, který tradičně nezklamal. Po každém z mých dosavadních AMOKů jsem další let většinou brzy vzdal a letěl na cigárko, ale tentokrát jsem si zavelel: „Dneska nebudeš sračka a poletíš dál“! Ke Stonařovu jsem to sice nedal, ale druhým ramenem přes Studenou a zpět na Pěčín jsem si zalétl FAI 46,5 km.  Po přistání si mě kamarádi dobírali, že se nesmím přeci přibližovat k větrníkům bez dálkového ovládání, kterým bych si je vypnul a že přece dobře vím, že k rotorům se nesmím ani přibližovat!

Celkově v Amoku (vč. fullstallu) cca 25 vteřin, začátek Amoku 1200 AGL, ztráta výšky cca 300 m, nejvyšší zprůměrované opadání dle záznamu na GPS 7,1 m/s.

A jaké bych si měl vzít poučení?: Při termicky kvalitním a bezvětrném dni, kdy jsou ideální podmínky pro FAI trojúhelníky, se i v rovinách mohou objevit microburstíky.

Pokud neuděláte v běžných letových podmínkách nějakou zásadní pilotní chybu anebo pokud nenatrefíte na microburstíka (pardon – chci říci bordel), bude vše probíhat nejspíš v pohodě. Do AMOKu tedy pravděpodobně Váš padák nepadne při nevětrném (nerotorovém proudění) a netermickém počasí – jak se pak létá či spíše nelétá, ilustruje výběr několika fotografií z posledních tří let.

A pokud si snad chcete amok úmyslně navodit (což Vám však důrazně neradím a odkazuji na jeho simulaci výlučně v rámci „krizovek“ a to po výslovné dohodě s instruktorem), představte si např. tento postup: V přímém letu na speedu přejdete razantním stažením obou řidiček do fullstallu a v okamžiku, kdy je padák z dohledu hluboko za  hlavou (která je mimochodem dole, zatímco vaše nohy jsou nahoře), tak  vypustíte nejprve jednu řidičku a druhou se zpožděním cca 1 až 2 vteřin, pokud ji ještě pod zadkem držíte a nezapomeňte, že Váš zadek někdy dohledáte i mezi hlavou a nebem. Můžu Vám garantovat, že v tomto okamžiku jste svůj padák pěkně nasrali… a on se Vám odmění jedinečným zážitkem.

Každý AMOK ve mně vždy dokázal vybudit značný stres a tak jsem začal pátrat, co s tím. AMOKům se v budoucnu díky svému neortodoxnímu stylu asi nevyvaruju, takže jak na ten zatracený stres? Pátral jsem, pátral, až jsem natrefil na text, který stručně zobecnil vše, co jsem v nitru sice cítil, ale nedokázal tak výstižně a přitom lakonicky definovat. A proto nyní cituji:

PhDr. Vladimír Kebza, psycholog ze Státního zdravotního ústavu, připomíná, že extrémní okolnosti vyvolávají stres, stav, kdy se organismus připravuje na boj. Zrychluje se puls i dech, zvyšuje se krevní tlak, svalové napětí i frekvence mozkových vln. Nadledvinky začnou produkovat adrenalin, noradrenalin a kortizol. Z jater se uvolňuje krevní cukr k okamžitému získávání energie, z tukových tkání se spaluje tuk "do zásoby". Mozek uvolňuje endorfiny, přirozené opiáty, které mají tlumit utrpení spojené s případným zraněním či smrtí. U člověka k tomu v případě chtěného stresu přistupuje ještě možnost uplatnit rozumové přesvědčení, že se vlastně nemůže nic stát a že extrémní situaci lze s úspěchem překonat. Psychologický účinek chtěného stresu může být dvojí: Výjimečnost situace vyvolává stav změněného vědomí, překročení tradičního vnímání prostoru a času podobně jako třeba u jogínské meditace. Dosažení nebo někdy i krátkodobé překročení hranice vlastních možností pak dokáže osobnost psychicky očistit a naplnit sebedůvěrou pro další život.

A co závěrem?

Pořekadlo NNN, neboli „Nehoda není náhoda“, není univerzálně pravdivé asi tak jako poučka „Svoboda je poznaná nutnost“  - tu si taky strkám za klobouk. Shodou souhry okolností, které nemáte šanci vždy stoprocentně předvídat, se i Vám může ve vzduchu naskytnout onen jedinečný zážitek, kdy se nebe nad Vaší hlavou zčistajasna rozdivočí. A pak už je to jen a jen na Vás, na Vaší chladnokrevnosti - a co si budeme vykládat i na Vaší šťastné hvězdě.

Takže do nové letecké sezóny Vám přeji pouze chtěný stres při překračování hranic Vašich možností s následným psychickým očištěním se všemi jeho pozitivními účinky.

K tomu Vám dopomáhej Termoska!