Lety po větru na  motorových  padáčcích dačické sqadry v minulém roce mne  inspirovaly, že bych něco takového  mohl také zkusit. A právě tento týden, za  krásného  babího léta, kdy  strop namodro nad  hlavou celý den  dával  tu správnou  příležitost. Zval jsem Vlastíka,  Milana Brejchu i Františka Smrčku - všichni byli v práci. V úterý dvanáctého října  jsem hned  popoledni začal v práci ztrácet výkon a stále běhal mezi mapami  portálem www.chmu.cz,  webriefingem a vypouštěl balonky  s buzolou v ruce. A tam došlo k zásadní změně směru letu. Vlastíkův  nedělní let s východním větrem  v zádech s  mým cílem letiště Kramolín  u Třeboně  byl  mimo hru. Ale protože  Jižní Čechy za dobu,  co po světě chodím,  již leckde  poznamenala  moje  noha studenta, pilota, vojáka  a podobně, prodloužený směr větru dával jasný cíl. Husitské město Tábor. Zavolal jsem  na letiště  Standovi Jirmusovi, zda a jaký mají provoz a s jeho přáním pěkného letu jsme se rozloučili. To, že jsou aktivované vojenské ,,nudle" TSA 22 a TSA 27, mi potvrdili na Praha INFO  s tím, že  je  co chvíli  aktivují a zase deaktivují. A tak papírek s jejich polohou podle  bodů na zemi jsem  si připravil k zasunutí na  pultík a začal  ostré odpočítávání. Přitom mi volal Milan Brejcha, byl by dobrý parťák, ale  práce  mu nedovolila být včas na startu. Ostatně mě taky ne. Ač jsem  začal kolem  fimičky chodit snášíce si létací aparátek| skryt do  montgomeráku a  ušanky, aby mne zákazníci nepoznali a  chodili rovnou za  mými zaměstnanci, nepodařilo se  mi to. Bylo to spíš jak na potvoru horší, lidé chodili a ptali se mne  na pana vedoucího, zahrnujíce mne důvěrou, že  měli  štěstí na člena nádvorní počišťovací skupiny, co toho ví vždycky nejvíce. S naloženým Kombáskem mne  syn Kája vyvezl na Petrovec - bylo čtvrt na pět! Čas šel proti mně.


A pak začala série  komplikací, jakou nepamatuji. Taťko, tak jsi opatrný a tady Ti chybí  šroub! Cože?? Fakt! Na převodovce, jeden ze šesti! Tak honem  domů pro náhradní a opravit. Vypucování vrtule, nádrž po špunt a motorová zkouška, navlečení do  teplých doplňků a bundy už bylo otázkou rutiny. Zadrhlo se to ale na vysílačce, nespolehlivě  klíčovala, docela rád jsem se  jí zbavil. Jsem nahoře rád bez  těch elektronických meškadel. Ale  snad  podruhé v životě jsem  si dal do kapsy a na šňůrku uvázal  můj foťáček. Start na kříž se nepovedl, ani druhý, čímž jsem trácel minuty  cenné na let před západem sluníčka. Třetí start  na klasiku už za mě udělal  asi pajda radši sám přesto, že jsem  zahlédl  pravé ouško,  jak se  fláká. Chuť mého spolehlivého pajdy být u toho však byla veliká, zabral a BYLI JSME TAM! Hned první pocity dávaly tušit, že by to mohlo vyjít. Plyn na  plný knedlík, abych nad Bábou byl už nad TSA.


Zem se  docela rychle vzdalovala, takže  TSA bylo po chvíli  v pohodě pode mnou. Let byl jak na kolejnici, jak to mám rád z rogálka či balónu. Žádné drncání, pajda  seděl jak na fotce, rychlost po větru směr Tábor se  držela  na 50. Vzpomněl jsem si na  Vlastíkovu zkušenost, že  nad inverzí fučelo až devadesát proti zemi. Tak tady nejvíc padesátosm  ve výšce nad kilometr AGL a to bylo taky fajn.


Dolů jsem se ani moc nedíval, spíše jsem se  kochal letem nad inverzí. Panečku, na to jsem  se těšil už několik světelných let. Poprvé jsem  tam nad inverzí a často býval s rogálkem a pak s balónem. Byl to úžasný zážitek  z barev, jak  jde  ten fialový hnus ostře do šmolky a jak se  v jednom místě svislou rovinou vpravo od  sluníčka ostře mění z bílé na šedou.


Protože jsem  letěl proti sluníčku, na koukání to moc dolů nebylo, spíše  vpravo po světle. Poznával jsem  Velký Pěčín, Mysletice, za chvíli Mrákotím  s majestátní Javořicí, za ní Janštejn, železnice. Mířil jsem ale na Počátky.


Před nimi jsem  použil na kontrolu množství paliva dar přítele Františka - zrcátko. Sapristi - je tam  půlka nádrže. To stoupání s plným plynem mi za  pětadvacet minut vzalo půlku paliva! Ale taky jsem  měl výšku, byl jsem blízko FL 60-1850 metrů! Tak jsem  vytáhnul Jašiku a  udělal si snad prvních pár foteček na padáku v mém  životě. Nic moc, ale  vzpomínky ty fotky vybavují.


V horizontu mi palivo  moc neubývalo, orientoval jsem  se podle  krajiny a silnic pod sebou, jak je znám  z auta. Začal mne tlačit čas. Nad Kamenicí nad Lipou jsem měl stále výšky dost, takže TSA 27 v pohodě, stejně byl  všude klid a  žádný pohyb ve vzduchu. Jen aerolinky sledovaly svoje hladiny v modři vysoko nade mnou. Uvítal bych jejich ketering a teplo. Zima  sice  byla, ale  dalo se to vydržet, oblečky fungovaly, třes se nedostavoval, chladly mi jen prsty.


Za Včelničkou mi začala klesat rychlost na 44 km/h. Zkusil jsem  se odchýlit  více vlevo, po větru. Tam  se mi však krajina pode mnou začala stávat neznámou. Tábor vidět nebyl a na hodinkách  bylo před šestou. Tak  letiště Tábor příště a začal jsem  se rozhlížet,  kde bych mohl nejlíp přistát. Krajina byla přívětivá, lesy nevelké, více vlevo tam, kde se  země zakrývala peřinou do hněda z podvečerních paprsků a mlhy  lákala k objevům svým tajemným leskem a krásou zrcadla jihočeských rybníků. Příště. Už jsem měl vyhlídnuté místo u silničky, když na dolet do západu sluníčka vidím kouřící  komíny. Dva. Co to může být? Tam to ještě stihnu, bude tam  silnice s větším provozem. Obkličkoval jsem asi dvě vesničky, hlídal si dráty, bylo již těsně před západem sluníčka.


A najednou, když jsem  ucítil vůni bramborových lupínků, co šla z těch komínů, tak mi došlo, kde jsem. Přistání bylo otázkou malé chvíle. Musím říct, že i když nejsem  příznivcem nízkého létání, tak  jsem si to  před výběrem  místa docela užíval a František musel škytat. To je na padáku fantastické - příjemná rychlost a dost času najít si plácek, který nemusí být nijak dlouhý a je jich dost.


Rozhýbal jsem  si nohy, připravil na zátěž můj v tomto období  zlobící kříž,  tři-pět kroků a  byl jsem  na louce u silnice za dohledu  na nedaleký kopec se zříceninou hradu. Ticho. Na  hodinkách jsem měl  sedmdesát minut letu a  šedesátsedm a půl kilometru uletěné vzdálenosti, za dvě minuty západ sluníčka.


A důvod let si zopakovat, abych dosáhl mého mateřského letiště  Tábor, na kterém  jsem  sedlal Blaníka v letech mých studií. S dobrým kamarádem Rosťou Samcem, srandistou, co pak zůstal  ve vrtulníku rozplesknutém v mlze o balkánské hory. Ale i jinými kluky, se kterými se  občas setkáváme nebo slyšíme  v leteckém éteru. V Táboře mám bráchu Káju, mého balonového učitele, nyní sedlajícího ULL Sierra. I tomu jsem  po přistání poslal SMS jako synovi Kájovi, ať mne přijedou zachránit, kdo bude u mne dříve. Ozval se  první starší brácha, že se  zrovna vrací z ČB a je u mne  za chvilku. Syn Kája  byl už mezi Dačicemi a JH. Byl jsem  zachráněn před studenou nocí na poli  i před lákavými nabídkami místních slepých pannen, spadlý to z nebes, novou krev nesoucí do kraje  kamenem hněteného! Aparátek jsme naložili za tmy  a za volání domorodců, co že se to uprostřed  pole děje.


Do  už tak přeplněného oplíka mezi rekvizity bratrova divadla se všechno bez úhony vešlo a za chvíli jsem  byl u něj v Táboře  na výborné  teplé  polévce připravené s láskou jeho strážkyní ohně. To už se ale  hlásil můj syn Kája, poprvé to na tak dlouhé cestě autem sám. Provedl jsem  ho  mobilem  přes Tábor a za chvíli seděl s námi a chválil dobrý moučník (štrůdl 1A) s hruškovým čajem. Musel jsem  si přiznat, že krásný let  i tímto gurmánským zážitkem ještě  získal na síle zážitku. Pěkný kus štrůdlu jsme vyfasovali i na cestu a jeho energie mi ještě nyní pomáhá skládat tato slova. Cesta domů proběhla bezpečně a po desáté jsme  se vítali u domácího krbu. Žena Jarmilka měla pro můj let  samá pěkná slova, samý zájem, cítil jsem se jako Čkalov, aby mi pak krátkou větou  řekla, že ta díra, co udělala odpoledne při couvání do auta,  není moc veliká. Pro to jsem  si ji  před několika desítkami let vzal. Má mimořádný cit pro situaci......

Zde moje  paralela k Vlastíkovu konstatování po letu. Ta moje má tvar - NAHOŘE JE KRÁSNĚ!

A kdo uhádne, kde jsem  přistál, má u mne na prodejně v Budíškovicích štilácký bonbón!