Italie 1.dil 20.9.10

Již delší dobu jsme plánovali letošní poslední létací výlet někam na jih. Já měl chuť zase se podívat po delší době do Dolomit. Hlídal jsem počasí a když to konečně vypadalo nadějně, obtelefonovával jsem původní zájemce. Ovšem najednou se jim to nehodilo a jen někteří projevili zájem. Hlavní bylo, že chtěl vyrazit i Macík se svým novým velkokapacitním vozem. Ptal jsem se, kolik lítačů pobere, ale prý tam má místa dost a auto je pro 8 lidí. Ještě jsem to zveřejnil tady ve vzkazech a jako lákadla tam byly i odkazy na videa. Např. zde 2005, 2006, 2007 a Clouseau přidal ještě jedno.
Připadal jsem si jak v Sedmi statečných, když jsem Zdeně na prstech postupně ukazoval, jak nás přibývá. Už nás bylo šest, ve vzkazech jsem ještě nabídnul jedno volné místo, ale naštěstí se už nikdo nepřihlásil. Proč naštěstí? Protože když k nám v neděli 19.9.10 s autem přijeli, zděsili se našich zavazadel, že se tam nevejdeme. Dokonce nám i něco vyřadili. L

A to jsme ještě jeli pro Míru. I tomu něco vyřadili. J

Ještě jsme udělali změnu! JaHovi si taky naplánovali výlet, ale protože podle Honzi prý nejlepší podmínky na létání budou na Špajku, pojedou tam. No a nás to taky zaujalo, téměř nikdo z nás tam ještě nebyl, takže hurá tam.

Jana mi poslala souřadnice, kde se tam prý dá přespat. GPS nás tam bez problémů dovedla, ovšem bylo to nějaké dětské hřiště a po půlnoci jsme ulehávali jen pod malé přístřeší místního domku.

Ráno nás vzbudilo sluníčko a pěkný přízemní mrazík. Nevím tedy jak přízemní, jinovatka byla i stole.

Mají tam i pěknou dětskou pásovou lanovku.

Některé ranní rituály se musely vždy dodržovat. Srneček je móóóc dobrý. J

Lanovka na kopec byla z druhé strany a tak jsme ho museli objet. V údolích byly mlhy.

U lanovky jsme se potkali s JaHovejma a Edlerovými.

A pak hurá na kopec.

Kdo nechtěl platit za lanovku, raději si to vyšlápnul. A bylo jich hodně!

Ne ne, kecám, i když to tak vypadá. Jen jsme museli přejít z konce jedné lanovky k druhé. Záchranáři se už na nás připravovali. J

A tady jsme na vršku. Na startovačku se ještě kousek muselo přejít. Kde je oficielní přistávačka, to nikdo z nás nevěděl.

Zdenča nám udělala společnou fotku.

Byla tam i spousta cizinců, ale všichni jen čekali. Pofukovalo nám ze severu do zad a termika z údolí žádná. L

Až o půl druhé to zkusil první nadšenec. Prvně doleva, tam nic, pak zaletěl doprava a tam se po chvíli vyzvedal.

Nevyvolal paniku, moc nadšenců se do toho nehrnulo. Edler se vydal níž, aby na něho ten severák nemohl. Terén nic moc, někomu start vyšel lépe, někomu hůře, ale co jsem předvedl já, to nemělo konkurenci. Chvíli se křidélku nechtělo nade mne, ovšem pak vyrazilo a než jsem ho stačil přibrzdit, už bylo přede mnou a jelikož jsem pomalý a nestačil jsem utíkat, vzal jsem to tedy po kamení po břiše. I tak jsem křídlo stále řídil a naštěstí mne zvedlo. Už to přeci mám natrénované – viz článeček o mém těžkém úrazu na Gaisbergu ZDE.

Ještě jsem stačil zavolat, že je to dobrý a vydal jsem se bojovat o vyzvedání. Až později jsem zjistil, že svým startem jsem málem utrhnul celou kamennou lavinu! Naštěstí to byl jen jeden větší kámen, ale ten stačil dole trefit Edlera do sedačky a to ještě na něho křičeli, aby utekl. No a dva dny mě při kažedmém sedání pěkně bolelo stehno, ale to jsem nepřiznal. Až po návratu domů jsem Zdeně ukázal pěkně velkou modřinu.

A zde je jen pro ty otrlejší téměř živý záznam. Fotky mi od synátora nechal poslat Honza Edleru a rozpohyboval mi je zeťák.

A zde je Honza. Asi pak startoval výše.

A to už jsou zase moje fotky.

Původně jsme se na startu bavili, jak se tu létá, a že prý se má nabrat výška 600 m nad kopec a přeskočit údolí. Přede mnou to tak udělal i Zbyněk, ale nevěděl jsem, jak dopadnul a na vysílačce měl jinou frekvenci.

Mně se to více líbilo dál po hřebenech a v dálce byl i někdo vidět. Letěl jsem tedy tam.

Chtěl jsem se dostat až nad hřebeny, které dělí Itálii od Rakouska, ale to se mi nepovedlo.

Tady mě to zastavilo a tak jsem se vydal zpátky.

Nemohl jsem tady moc fotit, spíš jsem se zachraňoval, ale byla místa, kde se to lesklo, jako když je tam stříbro!

Doletěl jsem zpět nad start a vyzvedal se až pod mrak. Bylo nás tam víc a prý se v té chvíli i pěkně startovalo.

Přeskočil jsem údolí. Dole je vidět jezírko, u kterého jsme spali.

Tady to zase bylo takové škrábání, chvíli nahoru, chvíli dolů. Ale když se dařilo, bylo to fajn.

Tady to vypadalo jak měsíční krajina, ovšem s rybníkem. J

Už už to vypadalo, že se nevyzvedám na návratovku a budu muset letět do hlavního údolí, ale pak jsem něco objevil a hned se ke mně někdo přidal.

Takže hop zpátky a hledat oficiální přistávačku. Ve vysílačce jsem slyšel, jak Zdenča zajišťuje svoz těch, kteří už přistáli.

Přistávačku jsem našel, i když mne prvně zarazila ta letadla, jestli tam spíš není letiště. Přistál jsem po 2,5 hodinkách létání.

Potkali jsme se tam s Mírou a s Berym. Nakonec pro nás přijel Honza Krátký. Nahlášené přelety jsou ZDE a video ZDE.

Při cestě zpět jsme viděli zajímavé letadélko. Byli u toho i policajti a tak jsme jen projeli a fotky jsou z jedoucího auta.

Nakonec se nám ty letové podmínky nezdály až tak dobré a tak jsme se raději vydali do Dolomit. Určitě je tam alespoň hezčí okolí.

V kempu jsme se ubytovali těsně po setmění a udělali si pěkný večírek s hodnocením dne a výhledem na další.