Rumburak 18.9.10

Jeden podzimní

Byl to víkend velkých plánů, zatímco Kozleek s Boeingem vyráželi na muchlání hadrů do Annecy, Rotory klub chystal poslední výpad na Marmoladu. Nadějná byla i varianta posledního sobotního setkání Kopulína a dalších členů Monte Kompostina, ale počasí se celý týden tvářilo, že nám tu sobotu prostě vyfoukne! Můj věčně pesimistický přístup k předpovědím a jiným věcem to utvrdil, takže ve čtyři ráno jsem se nakulenej a s hlasivkama ztracenejma v nejmenovaném klubu ocitl v posteli. V 8 briefing ala „cokdyby“ a v 9 (doufaje že mě při pohledu na předpověď větru nešálilo těch pár promile) peláším na Bítov pro letadlo a hurá na Pěčín za kamarádama. Jaké to bylo překvapení, když na startu byla jen sešikovaná brněnská parta a s nimi Míra z Borovné. Kopulín ale nezklamal a v plné síle s řidičkou Bárou a vlekařem Víťou dorazil brzy na to také reprezentovat. Obloha byla jak namalovaná už nějakou tu hodinku a vítr to taky nepřeháněl, ale kam spěchat, dáme s Mírou jedno předletové jumbáro, pokecáme s ostatními a asi do Pěkné to léto bylo! toho skočíme.

Znáte ty silácký plky, dneska na Pálavu apod. Já měl jasný cíl – základnu, jasnou představu – Bítov a jasný sen – Pálavu. „Takže všichni k nám, pač dneska máme na Bítově posvícení, a kdyby to byla ta Pálava, tak vykouřím do hodiny po přistání tuhle krabičku velbloudů!“ V té době byl už Macek v kabince k základně, takže na co čekat, na Hříšici se sunul nejhutnější kumulobus, co jsem letos viděl a s ním dlouhá tma a vichr.

Na laně jsem si uvědomil, že mám v kapse klíčky od auta, ale při pohledu na zbytky nasluněných polí jsem to ani moc neřešil. Po odepnutí ale mapuju nuličku, ze které se rázem stává třímetrový výtah do 2000 nadmořských. Rád bych počkal ještě na někoho, ale tma mě tlačí na Bábu, takže raděj honem někam za Mackem. Vítr krásně pomáhá při přeskoku a za chvíli mám na dohled Vranovskou přehradu. Na dokluz bych to ještě neměl, ale tím směrem bych mohl přeskočit na jižnější stopu, abych pak nemusel řešit problémy s prostorem, jojo už mám zase velký plány…Když si tak metu pod tu široko-daleko nejpoužitelnější chmurku, zjišťuju, že jsem to asi utavil. Musí mi dát!

Ze západu mě do toho provokuje roztahující se stín a přede mnou Spetice - zdejší Bronx, který mě před necelým rokem také nepříjemně sundal ze základny…Navíc tenkrát ta menšina křečkovala na zimu a kolem silnice sbírala v hojných počtech spadlé švestky do nůší podobných mému batohu, stopoval jsem tam asi hodinu a půl L Asi si dovedete představit, jak se mi teď nechtělo dolů, je to přece jenom jeden z posledních letošních kumuldays na Pěčíně. Nějakých 300 m nad zemí si říkám, že je to špatný, ale kolikrát se v takové psí výšce odepínám z lana a poperu se s tím…tak se teda peru. Skáču od nuly k nule, všude zastíněno, hlavu si míním ukroutit, a v sedačce jsem jak v neckách, pač to do mě mydlí zleva zprava. Sednu! Zkusím ještě JZD Blížkovice a jdu na zem. Další nula, po větru utahuju, abych z ní nevypad a svou dosavadní největší krizi začínám komentovat nevybíravým slovníkem k tomu hamounovi nahoře. Asi se namíchl a chtěl si na mě posvítit, moje šance! A je to tam, skoro 2 metry nahoru, v takových chvílích se jádro středí s nejvyšším úsilím, takže za nedlouho mám 800 nad zem. Střih větru a zase hniju, už začínám být opravdu unavený, ale ta hrana lesa něco dá a když ne, tak ten lom za ní, a když ani ten nepomůže, tak zkusím vystrašit slepice v Pavlicích.

Naprosto demotivován letím nasranej na celej svět k těm slépkám a spokojím se i se záprtkem, nic se nekoná a jsem zase 250 m nad zemí. Když se dnes podívám zpět na ty čísla: 35 minut plazit se v celkem turbulentních podmínkách 10 km (od Syrovic do Pavlic v psí výšce nepočítaje, tu krátkou provokaci do 800 m), už bych to podruhé asi vzdal. Nicméně na louce u Pavlic na mě čekala odměna výtahu do základny.
Takže zpět ve hře. Podle mraků už se pomalu nedalo letět, v okolí Znojma byly daleko od sebe a rychle se měnily v rozpady a postupně se obloha čistila a nasouvala se vysoká oblačnost. Chvíli jsem začal řešit i prostory, ale komunikace vázla, naštěstí jsem v severní stopě zahlédl dva šikolety, takže jsem se mohl v klidu dál věnovat vývoji počasí, resp. mé tradiční disciplíně ve zručnosti nasazování rukavic, byla tam opravdu kosa! Tentokrát jsem si ale vzal velké sousto, nasadit velké rukavice na menší byl opravdu nelehký úkol. Ve finále jsem řídil s jednou ne úplně navlečenou rukavicí (možná palcem jsem se trefil) a druhou stále více ztuhlou ruku jsem už nehodlal tímto způsobem tunit. Čekal mě dlouhý přeskok k Lechovicím, kde ta znojemská placka dostává alespoň nepatrný 3D rozměr a Pálava byla jako na dlani. Kolikrát ji prý ještě takhle uvidím! Nad vinohradem už ale nic nebylo a tak jsem si vyhlédl nedalekou rodinnou drakijádu, a jiné poletování. Můj let je ZDE.

Z pozemního personálu se nakonec vyklubal borec, co má svoji obchodní leteckou společnost a dokonce nemálo hodin odlétano i na větroních. Škoda že jsme nemohli pokecat déle… Mackova nabídka zajet pro mě a Míru, který přistál také kousek od Znojma byla neodolatelná, co by pro kus žvance ten Macek neudělal že? ;) Takže dlouhá moudra u ládování se prasečím řízkem se salátem, pak pro auto na Pěčín, přeletové jumbaro s Mírou a hurá na posvícení. Jak jsem dopadl Vám už psát raděj nebudu J.

Pozn. redaktora - Všechny nahlášené lety z toho dne jsou ZDE.
A jen tak tak, ale přeci jen odsunul ze třetího místa svého kamaráda Kozleeka - viz ZDE.. To už bude těžké změnit.