V sobotu 11.9. 2010 se počasí smilovalo nad námi padáčkáři a dopřálo nám příznivější předpovědi od kolegů meteorologů a i skutečnost byla po dlouhé době příznivá k polétání. Domluveny byly Radkovice na 11:30, ale protože Víťa vlekař nemohl, tak Láďa vzal auto, naložil mě a vyrazili jsme, abychom zas nepropásli ty nej podmínky. Při příjezdu už vyčkával Rumburak a vyjádřil určité obavy o místo startu, protože se na témže poli pohyboval zemědělský samohyb, kterýžto nám pokosenou trávu úhledně shrabal do řádků a tím nám připravil ideální startovací podmínky. Poté odjel a proto jsem se já, Boeing a Rumby začali chystat na start. Macík nás vyvlekal a Láďa řídil. Ani jeden z nás se nechytl a já jsem cca po 15ti minutovém boji nad vesnicí přistál zpět na startu.

Mezitím přijelo na plochu více zájemců. Macek zase čmuchal podmínky a proto jsem slíbil, že budu chvilku vlekat. Hodil jsem do vzduchu Vlastu a chytil se. Po něm šli Boeing, Rumby, Macík, Václav (omlouvám se za ten vlek, nevím proč to s tebou při cestě nahoru tak šilo) a všichni se zachytili a odlétli. To už jsem nevydržel s nervama a zeptal sem se Ládi, jestli nechce taky do vzduchu, když to chodí. Když odmítl a řekl, že půjde klidně vlekat, tak jsem před sebe pustil jen Petra Navrkala, který se taky zachytil, a šel jsem já.

Vlek byl super a poznal jsem nový pocit - po odepnutí jsem stále stoupal (díky Láďo), tak jsem začal točit. Když jsem se trochu vyzvedal, ozval se Zbyňa z Budíškovic, že mě vidí, tak jsem mu odpověděl a točil dál. Když jsem byl kousek před Jemnicí, zaslechl jsem ve vysílačce Macka, jak volá Zbyňka do Budíšek a chvilku potom hlásil přistání u Dobrohoště. V dálce jsem uviděl padák a hned mi bylo jasný, že je to Václav razící novou přeletářskou teorii. Snažil jsem se ho dohnat a když jsem se přiblížil, tak jsme se na vysílačce domluvili, že poletíme směr Vranov, jelikož tam byl pěkný mrak a na skok po směru větru to moc nevypadalo. Protože Václav byl výš, tak rovnou vyrazil. Já si ještě něco přitočil a když jsem se vydal za Václavem, dohnala mě 3 káňata a začala si mě prohlížet. Zformovala se kolem mě do formace, chvilku letěli se mnou a pak se vrátili, aby si přitočili v krásném širokém 2m/s stoupáčku. Taková nabídka se neodmítá a tak jsem se vrátil kousek s nima, o něco se vyzvedal a mezitím se směrem do Rakouska situace zlepšila.

Rozhodl jsem se, že bude lepší letět po větru. Václav mi mezitím zmizel, tak jsem valil dál. Stále jsem si hlídal výšku, a když jsem se motal nad státní hranicí (to už poznám podle políček), zaslechl jsem rozhovor na vysílačce „je tam ten prostor, ale to přeletíme“ a bylo mi jasné, že někdo letí ve skupině a už jsou před Allensteigem. Hnal jsem za nima, ale podmínky nebyly v tu chvíli nejlepší. U vrtulí jsem se musel jednou vrátit pod mrak, protože chmurka, kterou jsem chtěl využít při přeskoku k dalšímu většímu mraku, se rozpadla, když jsem byl na půl cesty k ní. Nakonec se zadařilo a najednou Vlasta ve vysílačce povídá, že mu letím nad hlavou a ať bojuju dál. Hned nato se ozval Boeing.

Přilétl jsem tedy k prostoru, který mě už jednou donutil přistát a když už to vypadalo na přistání, začaly sem tam chodit stoupáčky, které mě ovšem snášely do prostoru. Přizoomoval sem si GPS tak, abych mohl co nejblíže k prostoru točit a jakmile jsem byl moc blízko, tak pryč od něj. Zkoušel jsem ho takto obletět a kupodivu byl Termoska velice laskav a dával mi jednu záchranu za druhou. Když jsem minul Horn, nadělil mi nádherný 4m/s klidný výtah, který jsem však nevyužil, protože jsem opravdu nechtěl do prostoru vletět. 

Díky tomu jsem to nakonec dokázal. Prohlédl jsem si ze vzduchu nádherný zámeček (je nafocen později ze země) a údolí. Protože jsem dával průběžně Vlastovi vědět, kde jsem a kam letím, nechtěl jsem letět už moc dál, aby pro mě nemuseli jet se Zdenou daleko. Ještě jsem si ze vzduchu prohlédl krásnou vesničku Tautendorf a šel jsem na přistání. Po 3 hodinách ve vzduchu, kdy jsem za celou cestu neschytal jediný klapanec a všechny stoupáčky byly klidné, jsem přistál u silnice plný emocí. Výpis GPS je ZDE.

Napsal jsem Vlastovi, kde se nacházím a 3 minuty po tom, co jsem sbalil padák, u mě zastavila červená Kia s usměvavou řidičkou s přeletovýma buchtama, dvěma piloty, kteří byli vysmátí jako já, a mě bylo v tu chvíli jasný, že to byl zas nádherný den. 

Po cestě zpět nás akorát nechtěli rakouští pořadatelé pustit přejet silnici pár metrů od státní hranice, na které se ten den jel  už dávno skončený závod. Ovšem po tom, co jim jeden místní asertivní důchodce strhnul pásku, že jede domů a prostě tam pojede J, mávli rukou a pustili i nás. Ještě jsme ve vzduchu zahlédli 5 balónů a jednoho padáčkáře s motorem. 

Vysadili jsme Boeinga u auta v Radkovicích, a Zdena s Vlastou mě dovezli až k baráku, za což jim moc děkuju. Pokecali jsme s Láďou, který tam zrovna procházel a šel jsem vstřebat ty krásné zážitky domů.

Jak říká klasik - Pěkné to bylo!

Kozleek
http://www.pgv.cz/