Můj
dodatek k Vlastíkovu článečku o
nedělním
létání na Pěčíně
Navzdory tomu, že nás většina spolupilotů opustila s vidinou lepší předpovědi a tudíž i polétání do Alp, našli se věrní, kteří zůstali na rodné Pěčínské hroudě, ať už z jakýchkoliv důvodů (kupříkladu já se nemohl urvat z práce). Sobotní předpověď byla opravdu mizerná a tak jsem dal přednost oslavě narozenin před lítáním, a když jsem k večeru zvedl zrak k obloze a viděl Stříbrňáka, jak se vrací na Pěčín, tak ve mně hlodal červíček. Když jsem ale vyslechl jeho vyprávění, že to bylo těžké, tak jsem asi o nic nepřišel. Ještě jsem se pokusil nalákat Vlastu, který létal nedaleko s vrtulí a fotil bazén, leč nepodařilo se mi navázat kontakt.
V neděli 22.8.10 to taky nemělo být nic moc, ale když musíš tak musíš. Sešli sme se u Monte Kompostina a začali rozbalovat padáky. Jelikož se mi v poslední době osvědčilo vyprdnout se na taktizování na startu (já to stejně se svejma zkušenostmi a vědomostma nevymyslím J), tak sem do toho šel hned.
Po odepnutí v malé výšce (měl sem 250m) jsem si to namířil nad les, po očku pozoroval Vlastu, který si po odepnutí začal příjemně stoupat a já hnil dolů. Ve 100m nad zemí cosi sem tam našel – kluci mě do vysílačky povzbuzovali (nebo rozptylovali, že Mací, prý ať udělám „méééé“), ale byl to boj, který sem nedokázal vyhrát (zvedl sem se 350 nad zem). Po 15 minutách sem sedl v Černíči na fotbalové hřiště, kde měl za 2 hodiny začít zápas, jak sem se dozvěděl od místňáků, a než sem stačil sbalit padák, tak pro mě byl odvoz, za což velice děkuji. Na druhý pokus jsem zase neváhal, šel do toho a už jsem byl úspěšnější. Stoupák, který jsem po cestě potkal, bylo snadnější utočit a pozvolna jsem se zvedal.
V dálce za Telčí jsem viděl pod základnou Václava (proč mě to nepřekvapuje), který se samo chytil na první vlek a bez problémů si poletoval, když se ostatní vůbec nechytali (kromě Vlastíka, což mě taky nepřekvapuje J) Když jsem měl dostatečnou výšku, vydal sem se na stíhací let za Václavem. Divil sem se tomu, jak daleko se při tom větru pustil, vždyť Václav létá jen místně a návraty, honilo se mi hlavou, ale protože byl výš a dál, tak jsem se snažil, abych ho dostihl. Mraky fungovaly ten den poměrně pěkně a stoupáčky taky.
Nad Pavlovem jsem se podíval na bráchu, který tam zrovna běhal s hadicemi na hasičských závodech, dotočil základnu a najednou sem zjistil, že Václava nevidím a přede mnou ve směru letu modrá díra. Špatně jsem se rozhodnul a vletěl do ní – kdybych počkal, možná by se tam po čase něco upeklo, ale takhle jsem hnil dolů. A když jsem po cestě potkal náznak a snažil jsem se něco vybojovat, tak se najednou ozvala vysílačka a já blbec odpověděl a díky tomu jsem vypadl i z toho mála, co tam bylo. „To byla poslední kapka“ řekl si Termoska a při závěrečném dokluzu jsem hnil jak švestka. Přistál jsem někde za Viláncem a sbalil padák. Po telefonátu jsem zjistil, že Václav je nedaleko mě (přistál někde u Stonařova) a že pro nás jede obětavá Bára. Stačil sem vypít přeletové pivečko a už tu byl svoz. Po cestě domů sme s Václavem probrali jeho první přelet, a co ho k němu vedlo (mohl by o tom taky napsat pár řádků, no ne?) a na Pěčíně na mě čekala Danča, která si mě odvezla domů. Sečteno podtrženo – krásný den navzdory pesimistickým předpovědím. Díky ještě jednou Báře za svoz a Víťovi za pěkný vlek.
Kozleek (foto Láďa a Vlasta)
http://www.pgv.cz/