Albánie včera a dnes, vlastně loni a letos. 

Kdo by se nechtěl první květnový týden ohřát a zaplavat si v moři, že? A tak jsme i letos obětovali 24 hodin života v poloze skrčence v autě a vydali se skrz patero hranic a šestero celních prohlídek vstříc teplu po letošní krásné zimě.

 
Do přístavu Vlore jsme dorazili ve středu navečer, abychom zjistili, že jsme jedni z posledních účastníků pg. festivalu, který se tu koná, pod hlavičkou ministerstva kultury a cestovního ruchu, již jedenáctý rok. Místa v novém hotelu, který jsme obývali loni, již byla obsazená a na nás zbyl penzion, který, ač zatím nedostavěný, již místy potřeboval rekonstrukci.
Za posledních pár let prožívá stavebnictví v Albánii určitý boom, ale probíhá dost živelně bez respektování jakýchkoli pravidel či norem.
A navíc, když už něco vybudují, tak to nedokončí, a když dokončí, tak neudržují. O elektroinstalacích by se dala napsat samostatná kapitola a co se odpadů týče, shrnu jednou větou: „Albánie je nádherná země, když si člověk odmyslí, že je to vlastně jedna velká neřízená skládka.“
Ale nepřijeli jsme sem kritizovat, ale závodit! Součástí festivalu je totiž soutěž v přesnosti přistání, tak proč si nezablbnout. Druhý den po snídani fasujeme od Toma Ledníka (výlet je v režii Jemmu) nálepky se startovními čísly já - 069 a Květa - 086, automaticky je otáčíme v ruce na 690 a 980 a ptáme se, proč zrovna my máme startovat až pozítří. Tom okamžitě přistupuje na naši hru a s kamenným výrazem odpovídá: “No aspoň zatím pěkně polítáte, né?“ Ale na lítání to moc nevypadá, na startovačce to funí do zad. Má se to prý odpoledne otočit. Ale nějak se tomu nechce a tak se náš československý tým vzdaluje z oficiální startovačky a pokouší se dostat do vzduchu o 200m dále. Pár šťastlivců napotřetí odlítá a zbytek to po vymotání padáků z roští vzdává. I tak následující den na ranním breefingu dostáváme důrazné varování, že si nebudeme soukromničit na své startovačce a ohrožovat lidi na přistávačce. Igor totiž, když se chystal na přistání, najednou, kde se vzala, tu se vzala, zvedla se před ním z pláže postarší dáma a skončila v jeho náručí poponesena o pár metrů dále a vyválena ve vyhřátém písku. Nic se nestalo, jen Igor čekal druhého dne zástup podobných dam s transparentem: “My chceme taky!“
Snažili jsme se tedy startovat tam kde se má  a v pořadí, které alespoň přibližně odpovídalo startovnímu číslu. A nebyla bych to ani já, kdybych odstartovala normálně. Hned po zvednutí padáku mě to odvláčelo do křoví, čímž jsem udělala nesmírnou radost reportérce místního TV, která předtím obcházela závodníky na startu a snažila se někoho ulovit k rozhovoru, ale všichni se tvářili, že angličtinu v životě neslyšeli. No a teď se konečně něco dělo. Naštěstí mi Květa pomohl vyrvat mého miláčka ze spárů místní nevlídné vegetace a já odstartovala napodruhé.
Nu což, i negativní reklama má svá pozitiva, takže když jsem se znovu objevila na startu a nachystala se, nemusela jsem ani hlásit startovní číslo. Startér jen na mě kývnul: “Brátislava are you ready?“ Chvíli jsem se rozhlížela, než mi došlo, že takhle blbě se snad nikdo jiný tady nejmenuje a taky kývla. Vzápětí jsem neminula rukáv, který opět ukazoval vítr z boku, naštěstí tyč měli dobře ukotvenou, a tak jsem po chvilce přetahování odletěla bez rukávu. Cestou dolů jsem přepočítávala šňůry, jestli nějaká nezůstala na startu a přemýšlela, jestli nepřestoupím do slovenského týmu, díky právě získané přezdívce.
Přistávačka byla vymezena zábradlím s reklamami sponzorů. Uprostřed plachta s kruhem o průměru 5m. Za zábradlím stánky s občerstvením, plot, silnice, palmy. Jelikož fouká od moře, bylo by nejlepší přistávat přes palmy, ale po loňských zkušenostech, kdy několik závodníků sundávali z palem, přistání přes palmy zakázali. I tak se našlo dost lidí, kteří, jakmile se závodí, jsou schopni zbortit si padák nad hlavou v pěti metrech, aby sice dopadli na plachtu, ale stejně to neustáli.
Také stánky či restaurace na pláži nebyly zrovna bezpečným místem. Hned v prvním kole jsem si to nějak špatně spočetla, přeletěla cíl i vymezený prostor a namířila si to k restauraci. Už jsem si vybírala stoleček, kde se usadím, ale podařilo se mi to ubrzdit. Hosté popíjející na terase své frapé mi dokonce zatleskali, mysleli si, že jsem tam přistála schválně, ale úsměv jim vydržel jen pár minut, než si to následující závodník spočetl ještě hůře (a to jsem si myslela, že to hůře nejde), vlítnul na terasu, padák se zachytil o střechu a on smetl stůl, židličky a nakopl jednoho z hostů tak, že ho odvezli se zavázanou hlavou (toho hosta, závodník jen bezradně obcházel kolem něj a krčil rameny).
Ale dost hororů. Závodních kol bylo pět, nejhorší výsledek se škrtal. Na start nás vozili na korbě náklaďáku cestou prašnou a děravou, vedoucí kolem lomu, což nás přimělo přetáhnout si trička přes nos a ústa, takže jsme na startovačce vyskakovali z korby jako nějaký antikonfliktní tým jednotek OSN, což ještě dokreslovalo panoráma s desítkami bunkrů.
Vývozy byly dva za den, tak jsme si stihli i zaplavat. Loni jsme stihli i půlnoční slet za úplňku. Trošku strašidelné. ale moc pěkné. Tady totiž neznají zákaz lítání po západu slunce.




Dny utekly jako voda a najednou tu byl sobotní večer, slavnostní vyhlášení výsledků s ohňostrojem a odjezd domů.
Do rána jsme překročili hranice Makedonie a kolem desáté přijížděli do Tetova. „Tak tam na tom kopci je nádherný polítání a nad těma skalkama, tak tam to vždycky je,“ povídá Tomáš a my přemýšlíme, kdy musíme být v pondělí v práci. Za námi je deset hodin v autě a před námi dalších minimálně čtrnáct. Nedá se nic dělat, musíme přece trošku protáhnout. Na kopci se nehne ani lísteček a my se taky moc nehýbem. Tak Tomáš bere padák a se slovy: “ Já vám ukážu“ běží asi sto metrů a pak teprve startuje.
Nejprve se dost propadá, až dost daleko od startu se teprve začne zvedat. Tak to ne, říkáme si s Květou a startujeme na strmějším místě, ale hned po startu je potřeba odbočit vpravo a obletět vysílač na vrcholu. Start se povedl, ale (vždy je nějaké ale) volím špatnou trasu, ačkoli mohu odletět od kopce do údolí, plazím se podél kopce a věřím, že se dostanu přes brdek, za nímž by už měly být ty vysněné skalky. Brdek byl větší než se zdál a zatímco Květa ho obletěl a už točil nad skalkami, já se zdokonalovala ve vyprošťování padáku z rostlinstva tvářícího se jako naše šípky. Napodruhé se povedlo a já mohla z výšky sledovat, jak ostatní běží a běží, aby si po vymotání padáku z roští mohli dát další padesátku. Nakonec se dostali všichni do vzduchu a já opustila stoupák a vydala se na prohlídku Tetova, nakonec našla benzínku, u níž měl být sraz.

Přistávačka je prý někde za ní, ale nelíbí se mi to, samá políčka a dráty. Na druhé straně silnice jsou pěkné louky, ale máme si dát pozor na vysoký plot kolem, zahlásil do vysílačky Květa. Tak si vybírám loučku za staveništěm. Ještě než se stačí padák dotknout země, vybíhají ze staveniště tři maníci. Á, je zle, říkám si, zase jsem někomu pošlapala travičku. K mému úžasu mi potřásají rukou a ptají se: “Where are you from?“. Když zjistí, že jsem z Čech, ptají se na Tomáše Ledníka. Ten nás vysadil na kopci a jede dolů autem, za chvíli přijede k benzínce, kde máme sraz. Než stačím vysvětlit odkud a kam jedem a jak se mi tu líbí, sbalí mi padák a nesou mi ho k benzínce a v restauraci objednávají pivo. Jsou z místního pg oddílu a odpoledne jdou taky na kopec. Popíjíme pivo a scházejí se ostatní. Petra s Květou vykázal černý šerif z krásné loučky, ale nacházející se na univerzitní půdě. Ivetu vykázali z políčka, co vypadalo jako louka, ale jen do té doby než zjistila, že ta krásná travička je skoro tak vysoká jako ona. Nikola trefila bažinu a Merlin skoro židovský hřbitov. No prostě místo k přistání si musíte umět vybrat.

S přihlédnutí k počasí u nás – HEZKÉ TO BYLO

Broňa

další fotky: ZDE

a filmek: ZDE

http://www.pgv.cz/