Důrazné varování ! ! !

Tento článek není určen stále se rozšiřujícímu okruhu zdatných ba fenomenálních přeletářů,  ale   Vám smolařům a outsiderům českého paraglidingového nebe. Při jeho psaní jsem si mimoděk vzpomněl na, ve své době kultovní, polský animovaný večerníček příběhů  slavného lovce a smolaře  v jedné osobě,  s libozvučný jménem  PAMPALINI“, který řešil své  hlavně lovecké ale i životní  neúspěchy s optimismem, úsměvem a s  hláškou na rtech. Tento večerníček, který moji dnes už dávno dospělí synkové tak milovali,  začínal vždy těmito slovy:

 „Jsem slavný lovec Pampalini. Nenahraditelný, spolehlivý, nikdo neslyšel o Pampalinim? Uf! Ani chvilku odpočinku, Pampalini sem, Pampalini tam! Pampalinimu stačí natáhnout ruku a už drží zvíře. Nevěříte? To vám dokážu ve svých příbězích.“

A  každý z těchto příběhů  končil po všech trampotách a katastrofách  vždy optimistickým zvoláním:

„Však co, když se nevydařil lov dnes, zítra se určitě podaří.

A budeme lovit třeba… nosorožce!“

Úvod

Flérka se lenivě převaluje v bledém svitu měsíce nadcházející Filipojakubské  noci, sýček kdesi ve stromoví vemlouvavě volá “pojď, pojď“. Pátrám po tmavnoucí obloze a konečně jsem se dočkal - první, druhý, třetí, devátý ... třicátý,  další a další  neopeření savci se vrhají do vzduchu a zmateně poletují, každý za svým, pro nás neviditelným cílem. Jestlipak se tihle netopýři ve vzduchu taky někdy srazí?  Jestlipak je jim taky někdy za letu zima, jestlipak taky někdy jeden druhému nezištně pomůže narovnat křidélko, zajisté pomuchlané po celodenním spánku v těsné škvíře kdesi pod rozpálenou střechou našeho domu?

Sedím v zahradním křesílku, zachumlaný do deky a léčím těžkou virózu Gambáčkem s Velbloudem.  Ptáte se, kde jsem k tomu potupnému nachlazení přišel? Tak já Vám budu vyprávět, jak jsem byl s přáteli na létacím výletě v severních Čechách, jak jsem se na Krupce nachladil a vůbec, co všechno poučného jsem zažil a hlavně - přežil.

Tož to bylo tak. Ve čtvrtek, 22.4. po deváté večer jsem dostal od JaHo neodolatelnou telefonickou nabídku ke strávení prodlouženého létacího víkendu někde na severu  Čech, kde bude určitě „Hammer Day“ aneb, jak říkají Němci „Hammer Tag“.  Jako obvykle v případě takovýchto rozhodnutí nepatřím mezi váhavé střelce (na startovačce to už je jiné, ale o tom až dále).  Kolem desáté jsem dostal dovolenou od šéfa, od manželky o něco později. Naházel jsem do své megatašky základní výletní potřeby, ani jsem si připravený seznam na pgvýlety neodškrtal, vždyť je to téměř za humny! Jen tu  peněženku s kačkami a všemi osobními i pg doklady jsem jaksi neměl zapomenout. No, jedna chybička mě nezabije a co mě nezabije, to mě posílí. Ráno po sedmé jsme s Boeingem dorazili k JaHům a společně jsme se vydali někam na sever.  Původní rozhodnutí jet na Černou horu se ještě před Prahou změnilo a nový cíl byl vytyčen – Krupka u Teplic.

Den první, pátek  23.4.2010 - Krupka

V zahradní hospůdce u přistávačky už na nás čekal Charlie s Metudem

a na startovačce  spousta dalších, mně známých i zcela cizích pilotů.

Místňáci nás poučili o zaručených odtrhových hranách prvního stoupáku a varovali nás, že při relativně malém převýšení 350 m je nutno se urychleně zachytit a v opačném případě nabrat směr na přistání ne níže nežli 150 m pod startem, neb je potřeba  přeletět městečko Krupku přímo pod startovačkou.

K tomu přihodili pár  folklórních historek o Němcích pověšených na lampách (tedy v době nikoli těsně poválečné) a  i později na přistávačce jsme s Boeingem se zatajeným dechem sledovali pilota, kterého před přistáním na střeše posledního paneláku zachránily snad jen odpolední výdechy kuchyňských odsávačů na paneláku předposledním.  Však také ještě ve vzduchu radostně volal: „To jsem měl  ale prdel pěkně sevřenou“!

Kolem poledne začala chodit termika a tak tam postupně naskákala většina přeletářů i sletařů.

Pečlivě jsem si navlékl 6 vrstev oblečení, vystrašen Janiným vyprávěním, kterak při svém pondělním, tradičně téměř stovkovém přeletu, pěkně vymrzla. Pak začalo pofukovat víc od západu  a jeden z těchto poryvů mi při prvním startu trošku srazil pravé ouško a tak jsem si půl startovačky  zase vyšlápl zpátky a rozložil padák více při levé straně, hned pod kobercem. Kořínky ukotvené do země a stonky suchých stébel ve šňůrách mě při mém oblíbeném křížové startu opět trošku pozlobily a to už jsem byl docela zpocený.  Pak se tam přichomejtli dva lešenáři a že potřebují nutně spolu hned odstartovat a tak jsem je pustil. Abych se neuvařil, rozepnul jsem si zip kombinézy až k pasu a vypouštěl  přebytečnou páru. První rogalista odstartoval během tří minut, druhý však obezřetně vyčkával správné povětří. Chvílemi nadzvedl trubky, aby je zase při bočním závanu  větru odložil na zem.  Toto opakoval co 2 minuty asi půl hodiny, až nakonec odletěl.   Pak jsem ještě pomohl porovnávat křidélko nějakému klučinovi, který se mi důvěrně svěřil, že je poprvé od kurzu sám na kopci a má trochu nahnáno a napotřetí jsem ho odstartoval ke sletíku. A pak jsem se konečně vrhl do vzduchu na přelet taky já. První stoupáček mě asi po deseti minutách dopravil do plánovaných 1500 nadmořských a tak jsem se lehkým oparem začal rozhlížet  po zvláštní, neznámé krajině kam se vydám – ke Komáří Vížce nebo na Ústí? 

Ruce mě nezábly jako obvykle, ale na hrudní koš mi bylo nějak chladno. Jak je to možné, vždyť mám na sobě tolik vrstev? Aha, před startem jsem si zapomněl zapnout zip u kombinézy a zbylých pět zcela propocených vrstev  prádla, profukovaných ve výšce již citelně studenějším větrem, fungovalo jako turbochladič. Ve vzduchu  nad kopcem to bylo docela živé a tak jsem se pokoušel  zapnout zip u kombinézy od pasu jen jednou rukou. To je docela problém - i vestoje na zemi potřebuji ruce obě, natož přikurtován v sedačce. Další chybička se vloudila už včera večer doma, když jsem si zapomněl opravit utržené uchopítko u hlavního zipu kombinézy. Docela dlouho jsem s tím geniálním vynálezem nad kopcem zápasil, až jsem byl docela promrzlý a nakonec jsem to vzdal. Odletěl jsem do rovin a ještě asi hodinku jsem si poletoval v nižších, teplejších hladinách nad Teplicemi, pak nad zatopenými doly jihovýchodně od Krupky....  

Den druhý, sobota  24.4.2010 - Vysočany u Chomutova

Zvláštní název - Vysočany, když stojíte v široširé rovině,  vzdáleně připomínající náhorní plošinu  Castelluccio!

Při pohledu shora však rovinu neobklopují majestátní štíty Apenin, ale rozlehlé městské aglomerace, tovární komíny a chladící věže tepelných elektráren. Pod slabou vrstvou ornice je údajně navážka hlušiny z povrchových dolů a popílku z okolních tepelných elektráren. Celé Vysočany sestávají z opraveného barokního kostela a sousední nově rekonstruované fary s  hospodářskou budovou - to vše upraveno  z evropských peněz na restauraci a hotel a jako doplňující stavba byla v nedávných letech vychytrale vybudována obřadní síň krematoria spolu s několika dalšími stavbami. Smuteční hosté tak mohou v klidu  pustiny zapíjet žal či radost ze smrti blízkých a jezdí sem prý i Sasíci za pivní turistikou.

Napřed se povozilo pár tandemistů a pak jsme se s Boeingem domluvili, že to zkusíme  po mírném větru přímo přes Chomutov  na Krušné hory a po hraně kopečků směr Teplice, Krupka, Ústí  a když to vyjde, tak přes Milešovku zpět. No nevyšlo to.  Dostupy byly tak 1300 nadmořských, po mráčcích ani vidu ani slechu a když jsme se blížili k rozvalenému Chomutovu, nebylo již výšky nazbyt.  Boeing přistál asi dva kilometry jižně ode mne, vysílačkou mi ohlásil, že nabral azimut zpět na start a jde neúprosně přes oraniště. Já jsem si moudře přistál  přímo u   benzínové pumpy u hlavní silnice z Chomutova zpět k Vysočanům. Jediný sobotní autobus, který mi na blízké zastávce nejen zastavil, ale řidič dokonce už i otevřel spodní zavazadlový prostor – tak ten jsem blahosklonným pokynem propustil - v pultíku jsem měl totiž  už jen 10 Kč a za ty kačky mi u pumpy ani nejobyčejnější zapalovač neprodali – zadarmo mi aspoň paní pumpařka zapálila oblíbeného Velblouda.  Ležérně jsem před sebe u krajnice postavil pg batoh a začal naoko znuděně stopovat. V sobotu odpoledne jezdilo naštěstí dost aut, ale... Asi po hodině jsem si uvědomil, že díky mé fyziognomii (malý, plešatý a dost opálený děda a navíc s knírem) a velkému batohu si mě místními poměry odkojení řidiči pletou s nepřizpůsobivým spoluobčanem, které veze ke své rodině do  slovenských Letanovců vše, co si Gádžové nehlídali... a tudíž to nepotřebovali. A tak zatímco si Charlie z Vysočan odletěl proti větru na Ranou a Petr Chromec odletěl stovkový  FAI trojúhelník na Krupce, domluvil jsem se na svozu s Honzou. Původní mylnou informaci, že jsem u Mostu, jsem mu naštěstí včas operativně zkorigoval, takže jsme v pohodě mohli všichni odjet na Ranou ještě večer, aby Boeing stihl večírek.

Den třetí , neděle  25.4.2010 – mýtická Raná

Brzy ráno jsem si pečlivě prohlédl přistávačku pod Ranou, zbrázděnou  četnými norami vypasených syslů, abych se při přistání náhodou nezranil, ovšem pokud výjimečně někam neodletím.

  Kopec to není nijak zvláštně majestátní, na rozdíl od sousedního kopce - Milá je prostě nádherná. Větřík byl zrána přivětivý, ale podle jako obvykle téměř neomylné Scorpiho předpovědi, měl postupně sílit. Vyšlápli jsme si ono nevelké, leč pro nás - odkojené odvíjákem - namáhavé převýšení a začal jsem zevlovat. Pár pilotů se vždy odlepilo, prozkoumali  kvalitu stoupáčků v předpolí a zase si přistáli na kopci.

 Chodilo to tak do 10 metrů nad vrchol. Tak jsem zase  v klidu vyčkával a pozoroval cvrkot.  Kolem poledne se termika rozchodila  do 100 m nad kopec, takže jsem začal tušit, že na přelet to asi ani dnes zase nebude, no aspoň se trošku povozím. 

Pro jistotu jsem se tolik nenavlékl. Po poledni vítr skutečně začal poněkud zesilovat a spolu s termickými poryvy trochu ztěžoval starty mnoha pilotům.

 Křídlo jsem si proto připravil  v závětří za hranou a v klidu ho přenesl na start níže pod vrcholem v malém sedélku, s travičkou opatřenou zatravňovacími rohožemi.

Zip jsem si tentokrát zapnul pečlivě. Sílící poryvy mě na startu sice trošku pozdržely, ale nijak neznervóznily.  Navíc mi 3 obětaví kolegové podrželi nezbedně skotačící padák a tak jsem se v pohodě připravil  na křížák a čekal. S povděkem jsem přijal Boeingovu nezáludnou a nezištnou nabídku, že mě při startu podrží za sedačku, aby mě snad vítr nepřetáhl přes hřeben, kde tou dobou bylo ještě dost čekajících pilotů, ale též obyčejných turistů, naivně očekávajících nevšední skopičiny.

V jednu chvíli se vítr trochu zmírnil a tak jsem zavelel ke startu. Padák byl pomocníky uvolněn, lehké potažení áček a již se Avax pěkně symetricky, zato ale docela svižně dere na své místo nad mou hlavou.  Boeing mne skutečně podržel na místě, ale tím, že jsem nemohl jít padáku „naproti“, musel jsem jej trochu razantněji přibrzdit a ztratil jsem nožní kontakt. Již několikrát jsem se při křížáku dostal do vzduchu ještě před neomylným otočením za pravou rukou do směru letu, takže klídek, to zvládnu. Padák se pomalu vydal vpřed, pozvolna jsem proplul kolem majestátního Boeinga, který mne teprve pak něžně pustil, jako když při curlingu vypouštíte kámen vstříc svému osudu soustředných kruhů.  Po chvíli jsem se  skutečně pozvolna natočil čelem od kopce, ale padák  začal zatáčet mírně doprava. Reflexivně jsem potáhl levou řidičku, ale byla nějaká zatvrdlá. Podívám se nahoru do šňůr a ejhle, to jsem ještě neviděl - jeden a půl závitu, podívám se před sebe a vidím zase startovačku, pak se podívám zase nahoru  - dva závity – ojoj, velká chybička se vloudila. Pomaloučku se otáčím kolem svislé osy,  ale pořád je to na špatnou stranu a rotace se nechce zastavit. Pustím nepoužitelné řidičky a sáhnu do šňůr ve snaze roztočit se zpět, ale jde to moc pomalu, jen asi o půl závitu a hřebínek se blíží!!! Tak to už asi nedám. Syslí nora asi nebude to hlavní, co by mě teď mělo znepokojovat!

Padák nabírá po větru ke svahu docela svižnou rychlost, ale při vší té smůle jsem měl, jako až dosud vždy, pekelnou kliku, neboť do vršku hřebínku jsem narazil pravým bokem na úrovni  kyčle a většina kinetické energie se tak elegantně přelila přes hřeben, padák se trochu kývnul dopředu, ale hned jsem se zase zhoupl kolmo pod něj. Následoval už jen asi padesátimetrový neřiditelný a tudíž neřízený  let podél svahu v závětří s následným relativně nezajímavým  průnikem nějakého křoví. Za pomoc při vymotání šnůrek tímto dodatečně děkuji  Scorpimu a Metudovi. A vy všichni nedočkavci, se pohledem na cizí štěstí můžete pokochat zde. (Video zde)

Všechna „kdyby“ neplatí, však dopadlo to nejlépe jak za daného výchozího stavu mohlo.  A tak jsem na Rané nejen byl odstartován a přistán, ale ještě jsem si ji i dolů sešel. Závěrem připojím zásadní mravoličné poučení, které jsem si z Rané odnesl: Mnoho psů, zajícova smrt aneb čím víc potřebuješ pomocníků na startu, tím více chyb může nastat a jejich zřetězení může mít nezanedbatelné následky na fyzické i duševní zdraví zejména pilota. Takže pokud nebudu schopen odstartovat sám, pak jdu dolů pěšky. A pokud bych  někdy někoho z Vás žádal na startu o pomoc, stačí, aby kdokoli z Vás zvolal to kouzelné slůvko „RANÁÁÁ“!

„Však co, když se nevydařil let dnes, zítra se určitě podaří.

A budu létat třeba s nosorožcem ;-)“.

 

Lumír Mareček

 
Foto:    JaHo
Video:  Bohuslav Mošovský
http://www.pgv.cz/