Bassano 12.3.10

Bassano očima lítacího greenhorna

První jarní výlet byl plánovaný již na pátek 5.3.2010, ale po pečlivém rozboru počasí celého kontinentu jsme to odpískali, abychom posléze došli k závěru, že jsme srabi (viz. pgv.vzkazy, Boeing). Druhý pokus jsme již nevzdali a podpořeni účastí Míry odjeli do Bassana. Na místo jsme dorazili v pátek 12.3. kolem deváté ráno. Sice nás přivítaly 3°C, ale také první dva padáčky nad kopcem.

Tak rychle postavit stany, ukázat Boeingovi přistávačku a vzhůru na start.

Květa si vezl fungl nový padák, který ještě ani nevytáhl z obalu. Tajně jsme doufali, že se spletli a omylem mu poslali pytel odstřižků, ale ukázalo se, že nás nebude jen vozit na kopec, a že přece jen bude mít na čem lítat.

Na poprvé jsem byla dole dřív než auto. Buď jsem přes zimu tolik přibrala, nebo mám výjimečně vyvinutou schopnost vyhledávat klesání.

Odpoledne jsme jeli vyzkoušet druhou startovačku a vzhledem k tomu, že stejný nápad měla stovka dalších lítačů, vypadala startovačka spíše jako kaliště po divočácích (nevím proč nedělají padáčky hnědé barvy, bílou bych zakázala). Tentokrát jsem vydržela ve vzduchu o něco déle, ale ve čtyři hodiny jsme už byli v kempu a plánovali dospat noc strávenou na cestě. Teplota vzduchu se opět vracela ke své oblíbené nule a Boeing naznal, že nebude riskovat, že se vzbudí ve tři ráno, ale raději v místní picérce prozkoumá vinný lístek a zajistí si tak dlouhodobější nepřímé vyhřívání.

V sobotu nás vzbudilo azúro, sluníčko se opřelo do napadaného sněhu a v odpoledních hodinách vytvořilo parádní prádelnu – mlha přede mnou, mlha za mnou, mlha všude a padáčky taky všude. Vyzkoušeli jsme další dostupné startovačky, nejvýše – nepoužitelná – metr sněhu, níže – použitelná relativně – vítr do zad, ještě níže – použitelná – vítr z boku – tak jsem si při zkaženém startu vyzkoušela, jak se dá sáňkovat v sedačce. Což o to, dolů to byla sranda, ale nahoru jsem v tom sněhu neustále padala na hubu a motala se do šňůr. Jednu výhodu to přece jen mělo, když se mi pak povedlo odstartovat, nebylo mi ve vzduchu zima.

Večer picérka, vínečko, ráno sluníčko, Boeing v cizím stanu ;-), o něco tepleji a na startu o něco víc padáčkářů, no neděle. Pokud by se zvýšil počet Čechů, asi by se to ani nepoznalo, ale Němci, Italové a další havěť, aby dostáli svým zvykům, rozhodili plachty a jali se přepočítávat šňůry, kontrolovat opletení, prohlížet karabiny, hledat rukavice, utahovat a povolovat popruhy na sedačce…., aby posléze zmastili start a nasomrovali se s květákem před někoho, kdo měl již nakročeno s áčkama v ruce. Pak není divu, že když se konečně na potřetí jedné takové podařilo odlepit od země, že hláška: „Tak běž a protoč ji!“ od Hanky, která rovnala ouško mého padáku, způsobila, že jsem vylítla jak čertík z krabičky a při prvním pípnutí vária zalehla do zatáčky tak razantně, že jsem místo vytáčení stoupáku začala klesat. Přeříkala jsem si pár výrazů co občas zaslechnu na školních chodbách, srovnala se a začala bojovat o každý metr. Při svém nesporném nadání začít točit doleva když je stoupání vpravo a opačně, jsem se drala nahoru opravdu pomalu a neustále pokukovala po chumlu padáčků poletujících asi o sto metrů vedle. Třikrát jsem po upachtěných nastoupaných metrech opustila to svý nula, nula, nic a vydala se za nimi, abych se po okamžitém propadu poslušně vrátila. Po čtvrté jsem to už nezkoušela a vydala se uraženě na druhou stranu, našla soukromý stoupáček a konečně překročila 900m, 930-40-50…přestala jsem se probírat výrazy svých žáků, stejně už jsem se začínala opakovat a začala se škodolibě usmívat. Nestává se totiž často, že bych nemusela hlídat prostor nad sebou a kolem sebe, protože tam nikdo nebyl, ale mohla se dívat spatra na ty chudáky co se nechali zlákat a plácali se teď daleko pode mnou. Nemusím dodávat, že pocit „jsem BOREC“ mi vydržel jen do té doby, než mě napadlo, že teď už by mohla být ta vhodná doba na to vydat se někam jinam. A zatím co „ONI“ se tam ještě plácali, já už dávno seděla na přistávačce a poslouchala Boeingovo: „Co tu děláš? Říkal jsem, že sraz je až v pět, né?!“

A jaké z toho plyne poučení závěrem? No pro mě, že když už tři dny lítám s foťákem v kapse, tak ho mám občas použít, abych pak nebyla překvapená, když na zpáteční cestě ve sněhové vánici při viditelnosti 1m, po velkém dohadování kdo je větší dyslektik a dysgrafik, vyfasuji psaní článku.