Co dělat, když je zima na jedničku

Sníh, mráz a led drtí naše okapy a prohlubují naši frustraci, sluníčko si dopřává pauzu, 

děti staví  penisuláky,

prostě klasická zimní chlandra.

do které bys ani psa nevyhnal, 

nad zamrzlými pláněmi dravci nekrouží a jen se rezignovaně choulí na telefonních  (dříve telegrafních) sloupech  a jediným otočným bodem je tak pro našince hospoda Holubník na Landštejně, s atmosférou, kde se mísí  prvorepublikový duch bodrého Klubu českých turistů se zmizelým přeludem zákeřných  bolševických pomocníků pohraniční stráže.

I já jsem několikrát podlehl „kouzlu“ zimní krajiny a po opakovaném naléhání kamarádů se na běžkách vydal na „přelet“ Českou Kanadou.  Na druhý  přelet jsem se ze zoufalství neprozíravě vyzbrojil váriem, ale nebyl to můj nejšťastnější nápad, ostatně jako mnoho jiných předtím. Ono lahodné a ničím nenahraditelné pípání, které se ozývá výhradně při stoupání, jsem  na přeletu vinou nedostatečné kapacity zakouřených plicních sklípků nebyl schopen svým ploužením do kopce vyloudit a to přesto, že jsem nastavil to nejjemnější  rozlišení, nejvyšší hlasitost, low condition a datum jsem v bláhové naději  nastavil na 23. červen. A naopak, při omamné zpáteční jízdě od hospody z kopce k tajuplnému rybníku Pstruhovci (my místní mu neřekneme jinak nežli Edelbruck), která je jakžtakž schopna v mém těle vybudit trochu zimního  adrenalinu, musel jsem  naslouchat hrozivému bučení, z čehož jsem podvědomě usoudil, že jsem v brutálním klesáku a když jsem se podíval dolů a skutečně viděl zemi pár decimetrů od obličeje, tak jsem ji hodil.... a vário jsem s hořkou pachutí v ústech vypnul. Pak už následovalo jen dlouhé, táhlé a únavné stoupání vzhůru, směrem k Rožnovu.

Majitel statku, perfektní češtinou vládnoucí Belgičan, který si občas na Rožnově přistane se svým ultralightem, mě varoval, že není záhodno do ohrady přelézat či do ní dokonce s padákem přistávat, a to ani nouzově. Dominantní plemenný bizon váží údajně po většinu roku kolem 1.250 kg a je překvapivě rychlý v případě, že zahlédne ve své blízkosti nějaký barevně výraznější, pohybující se objekt. Jeho váha se prý ale v době relativně krátké říje sníží až o 300 kg. (Takže, kdo potřebujete shodit na střed váhového rozpětí Vašeho mazlíka, víte jak na to!). Zahanbeně přemítám, proč jsem od Vánoc přibral nějakých 5 kilo a až  částečnou úlevu mi přineslo Belgičanovo vysvětlení, že 90% onoho váhového úbytku alfasamce nemá na svědomí vlastní páření s početným stádem jeho konkubín, ale bizonova neúnavná, obvykle ale i marná snaha odehnat od svého harému mladé a nadějné, kteří přirozeně touží předat svou genetickou informaci dalším a dalším pokolením.

Rafinovanější zimní náhražkou  létání je určitě kajtování s lyžemi či snowboardem, alespoň Vás provází lahodný šustot skytexu, který tak mámivě připomíná........... A ti větší závisláci si  lyže doplní ještě vrtulí a brázdí rozlehlé, k uzoufání zasněžené pláně, nahánějíc srnčí zvěř, beznadějně se bořící do přehlubokého sněhu letošní zimy až po břicha, obtěžkaná červnovými srnčátky. Už aby byl aspoň březen.  Avšak ti nejblouznivější „oberzávisláci“  ještě k lyžím a vrtuli připnou padák..... a pak létají mrazivým vzduchem nad monotónně smutnou, zasněženou krajinou, plnou stoprocentního albeda.

Večer, jako téměř každý druhý den, bloumám  (skutečně nesurfuji, ale bezcílně bloumám) počítačem, nostalgicky si připomínám  snad již stokrát prolétnuté loňské tracklogy (a nejen své), listuji nevytříděnými  fotkami ze společných paravýletů v horách zaslíbených. Tři, nebo snad již čtyři roky starý HoJaHo parakalendář mi únorovým Vlastíkem připomíná, že už má zima nakahánku (sakra, co je to vlastně „nakahánek“?) a věřím, doufám, že již za pár týdnů..., možná dřív....už brzy.... Rezignovaně do sebe hodím dalšího panáka „Veselého srnečka“  a jak se mi tak prsty motají po klávesnici, překliknu znuděně na „Přáníčka a PF 2010“ na „našich“ Vlastových stránkách. (odkaz na  článek PF 2010)

Tak copak nám to kamarádi vlastně přáli?

Ano,  přátelé, na prvním místě se umístilo  slůvko „Štěstí“ (5 hlasů), to opravdu potřebujeme všichni v hojné míře, věřím však, že se nejedná jen o štěstí jako blíže nedefinovatelný pocit nekonečné nirvány či blaha po úspěšném přeletu, ale o  vrtkavé štěstí-kliku, které jsem v loňském roce ( a věřím, že nejsem sám), skutečně na poslední chvíli několikrát zneužil. Na druhém místě se umístilo „Zdraví“ (4 hlasy),  o které se, na rozdíl od štěstí, musí pečovat a to důkladnou prevencí (obzvláště důležitý je pitný režim) v kolektivu spřízněných duší. Třetí místo (2 hlasy) obsadily společně  a nerozdílně „Láska“  a „Hladká přistání“ – obojí raději nekomentuji. A konečně čtvrté místo obsadily samé užitečné věci: „Svěží vánek,  Povedený  start, Úspěšné průlety, Šťastná přistání a Bezpečné úlety. Za zmínku stojí že  na žádné péefce nikde nefigurují „Prachy“, o kterých se asi ze slušnosti moc nemluví, ale  to máte: křídlo, sedačku, záložák, přilbu, lítací boty, merino spodní prádlo, kuklu, kombinézu, pampersky, urinální kondomy, vário, vysílačku, GPS, rukavice, zákonné pojištění, cestovní pojištění, úplatky manželce, výmluvy v práci, stan, spacák (Macíkovopoupětovy peřiny), skládací křesílko, čelovku,  trekové sandály, samonafukovací karimatku, vařič, sekerka, hřebíky, dřevěné uhlí… Celej tenhle herberk nějakou tu kačku stojí, ale možná jsou ty prachy zakukleny v nejčastěji citovaném,  čarovném slůvku  „Štěstí“.

„Přáníčka a PF 2010“ však nejsou jen slovní exhibicí s neomezeným počtem kombinací základních  28 písmen  naší abecedy. Neméně důležitou složku péefek tvoří „obrazová sdělení“,  která nejsou  pouhým pozadím  či podkladem oněch čarovných slůvek, ale tyto obrazy mají svou samostatnou vypovídací hodnotu. Samozřejmě že zasněžené krajinky, vesnické chaloupky, padáčky nad mraky, domácí mazlíčci (zvířátka a dětičky) či zívající půlky  zcela harmonicky korespondují  s přáním štěstí, zdraví a pohody. V některých případech je však obrazové sdělení ve zjevném rozporu s připojeným slovním poselstvím.

Pro příklad nemusíme chodit daleko - podívejme se podrobněji například na přání PF 2010  rodinného teamu HoJaHo.

Slovně nám sice přejí „…do příštího roku hodně štěstí, zdraví, lásky a hodně krásných přeletů…“ ale celé toto  slovní klišé je oboustranně uvozeno několika tečkami, jakoby část textu chyběla, nebo snad byla zamlčena.... Z textu toho tedy moc zásadního nevyrozumíme, ale proč se k nám celý team točí zády? že by jim jejich aktuální pořadí na samotném vrcholu  světového žebříčku World XContestu 2010 natolik stouplo do hlavy, že jim nestojíme ani za upřímný pohled z fotky do očí? Nene přátelé, klíč k záhadě hlavolamu získáme a celé poselství rozšifrujeme až v okamžiku, kdy se soustředíme na obrazovou složku této péefky. Ano, je to tak! HoJaHo team  nám skutečně do nového roku nic nepřeje,  ačkoli to tak slovně deklaruje, ale plánuje  velkolepé přelety v rámci dosud utajované rodinné akce „EAK 2010“.  Se zarputilostí rozjetého  Panduru si vytkli pro letošní leteckou sezónu  famózní cíle a byť se nám snaží slaměným kloboukem znemožnit bližší identifikaci použité mapy, vše marné, také jsme nechodili jen kouřit za školu.

Takže to vezměme hezky popořádku od nejstaršího, tj. ten „leader – flieger“ na obrázku vpravo.  První fázi akce „EAK 2010“  skutečně zahájí Honza dálkovou etapou v Evropě, o níž si mnozí myslíme, že už jsou všechny  zajímavé letecké koridory profláknuté a pg rekordy jsou jednou provždy nepřekonatelně nastaveny. Kdy, odkud a kam  tedy Honza poletí? Jakmile se vyvine optimální synoptická situace, kdy nad Alpami se usadí mohutná tlaková níže a nad Běloruskými bažinami naopak tlaková výše, nastane ono mohutné laminární jihovýchodní proudění, které uherští pastevci důvěrně nazývají „Arpádův dech“ (obdoba francouzského „Mistralu“). Honza odstartuje z termicky pověstného rumunského Monte Retezatului,  v nadmořské výšce 2.509 m.  Další jistý stoupák má sice zamluvený až nad jediným maďarským kopečkem Tókaj,  ale pak jej rozhodujícím způsobem přizvedne popoludní výdech Východoslovenských železáren v Košicích a i když  nad Belankami nedohledá žádný finální stoupák, s přehledem doklouzne polskými rovinami k cílovému přístavnímu městečku Kwidezin v Pomořanech. Veden zásadní snahou o co nejpřímější trasu, musí se však Honza zbavit všelikého pokušení kochat se dálkovými výhledy  na Podkarpatskou Rus na východě a oblouk Tater na západě. K tomuto účelu vyvinul HoJaHo team speciální pomůcku, která omezuje periferní vidění tak, aby pilot nebyl ničím rozptylován a mohl se soustředit pouze a jen na svůj vzdálený cíl. Toto udělátko již několikrát nenápadně testoval nejen na svých kamarádech, ale i sám na sobě. 

Výsledkem jeho Viszegrádského tažení by měl být evropský dálkový rekord v přeletu na bezmotorovém paraglidu s hodnotou  nad 596 km.

A nyní se důkladně podívejme na ženskou část teamu HoJaHo. Uprostřed péefky je největší tajnůstkářka  teamu – Jana. Svým tělem se sice snaží co nejvíce utajit lokalizaci druhé fáze akce EAK 2010, tj. Afriku, konkrétně bivakový přelet rovníku. Startovat bude  na vrcholu hory Batu v Etiopské vysočině v nadmořské výšce 4.321 m. Poté proletí západně od Kilimandžára, oblétne náhorní plošinu Ngorongoro, z dostatečné výšky nafotí Viktoriiny vodopády na řece Zambezi 

a nakonec přistane někde v nekonečných dunách pouště Kalahari. K překonání tak ohromné vzdálenosti však musí bezpodmínečně dokonale využít specifickou tropickou cirkulaci vzduchu v této oblasti, která je charakterizována mohutnými výstupnými proudy a proto nižším tlakem vzduchu při zemi. Tento systém nazývaný intertropická zóna konvergence vyvolává pravidelné, mírně vanoucí větry - pasáty. Pasáty jsou však, jako vše v rovníkové Africe,  větry nebezpečné, protože těžce předvídatelné. Přistávat na bivakování v mohutné přízemní turbulenci na malých, odpralesněných políčcích místních domorodců, v jinak téměř souvislém deštném pralese, je nanejvýš rizikové a to nejen z důvodu silných rotorů. 

Nížinné gorily, obývající spodní patra pralesa,  jsou prý velmi agresivní a  samci jsou přímo posedlí blondýnami. Ačkoli má  Jana několik různobarevných paruk, zvolila pro případ nouzového přistání do pralesa tuto bezpečnostní mimikru, 

neboť gorily elektronické brouky nežerou. Přesto se však rozhodla  neriskovat přistání na zemi a všem hrozícím nebezpečím se  tak elegantně vyhnout.  Přistávat k bivakování bude výlučně nad korunami stromů, na utajených dřevěných plošinách výzkumníků globálního oteplování a hledačů tajemných bromélií. O existenci těchto výškových plošin se sice v odborných kruzích pouze spiklenecky šušká, ale jejich lokalizace je natolik utajená, že jejich fotografie jsou cenzurovány dokonce i na internetu. K dispozici jsou  pouze tajně pořízené  snímky chodníků k plošinám  vedoucím. 

A z těchto plošin je navíc možné druhý den bez problémů odstartovat. A co víc, jen v korunách deštného pralesa je tolik slunce, vůní, kvítí a barev a to má Jana tak ráda

Pro případ nouzového přistání v divočině navíc natrénovala při svém tréninkovém pobytu v JAR loni na podzim několik tanečních kreací, které usnadní navázání neverbálních kontaktů s domorodci

Výsledkem celého Janina afrického tažení by měl být 10denní bivakový přelet rovníku, s předpokládanou ulétnutou vzdáleností 3.680 km – předem gratulujeme. Malý ten, kdo má jen krátký cíl!

A nakonec pecka největší. Oba doyeni HoJaHo teamu se rozhodli, že svého synka Honzu (alias Janka) posadí na samý vrchol bájného Olympu všech paraglidistů . Jak je zjevné z polohy chvějících se prstíků nadějného juniora na výše uvedené péefce, byl mu svěřen v rámci rodinné akce EAK 2010 ambiciózní úkol v Karibiku – a to konkrétně FAI supertrojúhelník se startem  na Pico Cristóbal Colón (5.800 m.n.m) v Kolumbii a s otočnými body Denham (Jamajka), Punto (Puerto Rico) a s přistáním na ostrůvku Curacao v Nizozemských Antilách. Předpokládaná délka tohoto supertrojúhelníku je neuvěřitelných 2.678 km a to vše za dobu od východu do západu slunka nad obzorem, což je v této zeměpisné šířce, i v letním období, pouze nějakých 13,5 hodiny. A že je to mise nemožná, vyžadující průměrnou hodinovou rychlost  minimálně 198.37037 km/hodinu?? Nenechte se vysmát, vše je řádně promyšlené a teoreticky spočítané a navíc: mládí, od dětství podněcované nezměrnými rodičovskými ambicemi, nezná strachu, hranic ni překážek. Výuka speciálního stylu kroužení se záporným opadáním nenápadně proběhla již  na loňské Kobale 

Ale na jakém křídle je možné dosáhnout tak neskutečnou  průměrnou letovou rychlost, nutnou k překonání oné ohromné vzdálenosti a ještě k tomu nad širým oceánem, bez možnosti nouzového přistání jinde, nežli na hřbetě nějakého mořského predátora? Jaké revoluční výztuhy použít, kolik šňůr do galerie… celou plejádu podobných otázek musel HoJaHo team řešit a vyřešil ji po svém a přitom v duchu Járy da Cimrmana -  jednoduše a přitom geniálně.  Místo nejrůznějšími světovými firmami nabízených WXC speciálů, zavěsí se Janek pod svůj olétaný Orbit, neboť rozhodujícím kritériem pro úspěšnost  celé mise nebude křídlo, ale vidina cíle, odvaha a hlavně - výběr nejvhodnějšího termínu startu.

A ti z Vás, kterým ještě nesvitlo,  kdy to HoJaHo team vlastně pro Janka plánuje, ti se mohou pro nápovědu podívat sem. 

Se škodolibou omluvou všem dotčeným i nedotčeným, v každém případě však s upřímným přáním krásné letecké sezóny  se s Vámi všemi, a snad i z tou fuck zimou, loučím  tradičním konstatováním „Pěkné to bude...“

Lumír Mareček

http://www.pgv.cz/