Můj milý deníčku,
jsou
dny, kdy se prakticky nic neděje a dny
úplně nabitý událostmi. Ale pěkně
popořádku. Ještě musím doplnit
včerejší
večer. Des mi ukazovala obrázek zvířete, jemuž jsem
odpoledne drze koukala do
nory – byl to mravenečník. Když v tom Des napadlo, že
bychom se mohli na
letíště zajet podívat. Arnold vzal auto, my do něj
naskákali a už se jelo. Na
letišti nás varoval, že jestli potkáme jezevce, že
je hodně agresivní. Tak jsme
s čelovkama chodili po letišti a hledali nějaký to
zvířátko. Nejzajímavější
byli pavouci, když na ně člověk posvítil, tak jim mezi očima
svítilo světýlko.
Pak jsme viděli antilopy a jednu žábu, ale tu jsme tak trochu
přejeli, tak už
moc nelezla....
Sobota 21.11.2009
byl
poslední závodní den. Jenže počasí bylo tak
na půl u Midlsbergu hlásili bouřky,
prostě kolo bylo zrušeno. Vyhlásilo se
lítání na vlastní nebezpečí. V půl
druhý
jsme odstartovali. Musela jsem, abych měla fotečky ze vzduchu. Dokonce
i jednu
Vlastíkovku jsem tam hodila, ale když jsem ji viděla, rychle
jsem jí smazala.
Hoďku a půl jsme letěli a pak Charlie zahlásil, že musíme
dolů, protože
potřebuje připravit vyhlášení a letěli jsme dolů.
Škoda, zrovna jsem měla
pěknou výšku.
Večer byl zároveň
večerem maškarním a tak byla docela legrace.
Něděle 22.11.2009 Dnešek byl
úplně jiný než dny předcházející. Na letišti jsme byli v půl jedenáctý a hned jsme se chystali do
vzduchu. Na nebi se objevovaly první kumuly a kolem nás začali tančit první
čerti. Zase jsem se nechytla na poprvé, no to bylo jako vždycky. Honza na mě
čekal pod základnou. Volala jsem do vysílačky ať letí, že je přede mnou ještě
dost lidí. Když jsem odstartovala (tak v 50 m) přišel si mě vzít čert. Chytil
mě za padák a začal si ho prohlížet ze všech stran. Zvedal ho, pak zase
převracel.... už vím jak to vypadá, když s váma šijou všichni čerti. Měla jsem
nahnáno, Arnold volal na řidiče do vysílačky, ať mě táhne pomalu. Naštěstí to
čertisko za chvíli přestalo bavit a nechal mě být. Byla jsem zpocená až... no
prostě všude. Po pár metrech začal být Buldoček zase neklidný, ale to byl jen
stoupák. Odepla jsem se a pelášila mrknout, jak je ta Afrika krásná.
Přistávala jsem celá šťastá na 136 km - za
Colesbergem. Konečně deníčku, konečně moje vysněná stovečka. Sice jsem si pro
ní letěla přes půl světa, ale mám jí ve sbírce. SUPER!
Cestou v autě zapadalo slunce. Všechno bylo
zlatý a člověk si najednou uvědomil, jak je tu krásně. Afrika vleze člověku pod
kůži a už tam zůstane na celý život. Mám sice v sobě čtyřhodinovou dávku, ale
hlavu jinak čistou a přesto není úplně čistá. Mezi mozkovými závity se usadila
tahle země, každý den si říkám, že tenhle den byl nejhezčí a každý další je
ještě krásnější. Vůbec se nedivím Martinovi, že sem jezdí každý rok.... Země je
chudá, ale kam se jen podíváš, tam najdeš nějaký poklad. A je jich tu dost pro
všechny, stačí jen otevřít oči a srdce.
Aloe
Brouk a mravenci
Kytička a po přeletu
De Aar - 