Můj milý deníčku,

na pondělí 16.11.2009 se mi ani nechce vzpomínat. Kluci se mi ztratili na první lano. Já po vypnutí sice chytila soupáček, ale táhnul mě nad největší muniční sklad v Africe. Zkusila jsem najít něco jinýho a šup, už jsem seděla vedle pštrosí farmy. A protože mě Víťa poučil, ať se od těch nohatejch potvor držím dál, tak jsem pelášila zpátky na start. Na druhou šňůru jsem čekala přes  hodinu. Zasekla jsem drápek a vydala se na let Afrikou. No, moc jsem z ní neviděla, po 20 km jsem už zase seděla na zemi. Nutno dodat, že tentokrát jsem zvracela až když jsem stála nohama pevně na zemi.

Přistála jsem kousek od cesty, sbalila mazlíka a přesunula se na cestu. Všechno probíhalo dobře, až na to, že když jsem přehazovala bágl přes plot, nějak se mi tam zašprcnul a já si ho natrhla. Tady jsou ploty všude. Nevím, co si tu tak hlídají, když tu nic není!? Pak jsem seděla na prašný cestě a snažila se zabavit. Fotila jsem nějaký zvířátko, co tam běhalo, ještěrku a opuncii. 

Jo, slyšela jsem, že má výborný plody, po dvouch hodinách čekání na svoz jsem přelezla plot a šla ji zkusit. Varovali mě, ať na ní nesahám, ale zvědavost je děsná nemoc. Plod jsem utrhla, ale těch bodlin v prstech – fuj. Jo a ještě to nebylo zralý.... 

Projelo pár aut s nerozumnými lidmi, ptali se, jestli nepotřebuju svézt – myslím. Pak konečně zastavil jeden, co jel směrem na De Aar. Hrnula jsem se na korbu, jak to tady dělají, ale nenechal mě. Sedla jsem si dopředu a za chvíli už jsem byla doma. Kluci odletěli 150 km daleko. Svoz je posbíral až za hodně dlouho a když jeli domů, tak jim 100 km před De Aar došel benzín, ale nakonec se přeci jen dostali v pořádku za mnou.

Nahlášené přelety z toho dne ZDE

Úterý 17.11.2009 začalo pěkně, podařilo se mi ulovit fotku místního zvířátka – nějaký svišť nebo co. A Arnold mi ukázal, kde tu spí netopýři.

Kluci mi opět mizí na první lano kdesi daleko v Africké buši a já opět přistávám na startu. Druhé lano mi hází Martin a za okamžik mě táhne stoupákem, zavolám do vysílačky, že se vypnu a už si to peláším za klukama. Dnes se letí na mraky a to je jiný kafe. Je na co koukat a tak mi cesta ve společnosti jednoho červeného padáčku pěkně utíká. Po nějaký době si padáček sedl na červenou zem a já jsem letěla dál sama. Nebe se zatáhlo vysokou a za chvilku jsem byla na zemi u Ritchmondu. Radost? Jak malý děcko. Konečně, konečně mi nebylo špatně, konečně jsem se pěkně proletěla, konečně je to to, na co jsem čekala.

Litops a po přeletu

Honza sedl o 30 km, Charlie o 60 km a Ondra o 100 km dál. Pomocí SMS jsem udala svoje souřadnice a čekala na naše zlatý autíčko. Na začátku bylo zlatý a nablejskaný, teď už je zlatý a notně zaprášený.

Nabrali jsme kluky a před půlnocí jsme se už vrtěli v peřinách. Nahlášené přelety z toho dne ZDE

Středa 18.11.2009

Na dnešek se čekalo, že přejde fronta. Ráno se sice ještě troubilo na poplach a chystali jsme si batůžky, ale fronta přišla a tak se vyhlásil volný den. My s Honzou, Charliem a Martinem jsme sedli do Martinova mercedesa a vydali se podívat na Safari.

Mercedes před odjezdem a u Safari

Všechno probíhalo dobře, až na to, že zvířátka měla taky volno a tak jsme smutně stáli před zavřenou bránou. Zajeli jsme se podívat k přehradě a zeptat se, proč je zavřeno.

Konipas a u jezera

Prý protože jde fronta - puntíčkáři! Neva, jedeme projížďkou na hroší farmu. Cestou hodně pršelo a padaly kroupy.

Stavili jsme se v Hanoveru a hospůdce na steaky, než cesta na farmu oschne.

 

Trochu jsme se tam zapomněli a tak jsme vyjeli pozdě a slunce už začalo zapadat. Cesta byla stejně hodně promáčená a tak jsme se museli otočit a vrátit se na zpátky. Hrochy jsem ani nezahlídla a mercedes byl jak čuně. Cesta probíhala dobře, až na to, že ušmudlané autíčko si postavilo hlavu a sotva jsme vyjeli na cestu, tak se zastavilo a ne a ne jet dál. Tak jsme zůstali stát 70 km před De Aar po tmě v nepojízdném autě a čekali na odtah.

Domů jsme dorazili okolo půlnoci. Byl to takový nevycházecí den, ale to neva, když nevyšel dnešek, zítra určitě pěkně polítáme. 

P.S. Ještě si neodpustím ukázat Ti deníčku, jaké tu mají dlouhatánské vlekací cesty a mojí kámošku Fly, která mi pomáhá, abych na něco při psaní nezapomněla.

Jana Krátká
http://www.pgv.cz/