Z afrického deníčku

Můj milý deníčku, původně jsem si Tě ani nechtěla založit, ale jsou výlety, na které by se nemělo zapomenout. Do De Aar jsme odlétali ve středu 11.11.2009, všechno proběhlo hladce, až na to, že Honza se hrnul do auta bez padáčku, naštěstí se ho taťka, který nás vezl na autobus, zeptal, kde máme druhý bágl.

Na letišti s odbavením nám pomohl Ondra s Charliem a tak jsme nastoupili i do správného letadla. Přístáli jsme druhý den ráno v Johanesburgu. 

Kluci ještě na letišti vytáhli dárek od Peti s Tomem a vypalovali bacily, které se na nás mohly nalepit v letadle. 

Všechno probíhalo hladce, až na to, že na Honzu se ty bacili stejně přisály a on se nastydl. Teď tu chodí ve svetru a místní lidičky si ho pletou s domorodcem, ti tu totiž nosí kulichy a od kulicha ke svetru to už není tak daleko. 

     Druhý den (pátek 13.11.2009) v De Aaru jsme se registrovali do závodu. Vše proběhlo hladce, až na to, že si Honza zapomněl vzít s sebou piloťák a techničák od padáčku. Ale nakonec mu ho naše Míša ofotila a poslala e-mailem.

     V sobotu 14.11.2009 byl první letový den. Odjeli jsme na start. Tam fučelo tak, že by se za to  vysavač nemusel stydět. Myslela jsem, že tu trochu profukuje, ale tohle mě vyvedlo z míry. Mazlíka jsem sice vyndala ze spacáčku, ale po pravdě se mi ulevilo, když kolo zrušili. Vyhlásili volné lítání.

Charlie se hrnul k padáku jak hladový pes k tučné kosti. Hupnul do vzduchu a zmizel nám z dohledu. Chvíli po něm se oblékl Ondra a odpelášil taky. Jak to dopadlo? Ondra dal přes 170 kilometrů a Charlie přes 60. Litovala jsem, že jsme to taky nezkusili, ale není ještě všem dnům konec.

    V něděli 15.11.2009. Můj milý deníčku je tu hodně lidiček, ale já je mám rozdělené do dvou skupin. Do první skupiny patří Honza a Charlie a Ondra a Martin, to je skupina rozumných. Do té druhé patří Ti ostatní, to jsou Ti nerozumní. Nerozumní jsou proto, že na mě mluví, ale já jim nerozumím.

Dneska jsme se obě skupiny vydaly do vzduchu. Všechno probíhalo hladce, až na to, že jsem si zapomněla vymazat prošlé trasy. Na 30 km mi přestala zapisovat GPS, Honza mi poradil, ať si zapnu přepisování letů. Chvíli jsem se začouhala do GPS a udělalo se mi tak zle, jako ještě nikdy. Zbytek letu obstaral mazlík sám, já střídavě visela na levo a na pravo a zvracela. Stoupáky jsem prolétala rovně a zatočila jen když na mě vário hodně zařvalo. Bála jsem se naštvat Termosku pohrdáním jeho darů, jenže to fakt nešlo, modlila jsem se, ať už to Buldočka přestane bavit s přistaneme.

Po přistání kolem mě jelo auto, seděl v něm jeden ten nerozumný človíček a na něco se ptal. Drmolila jsem, že jsem number 5 – JANA Kratká. A že Jana go home to De Aar. Naložil mě, všechno probíhalo hladce až na to, že auto hledalo ještě 2 piloty a já v něm proseděla 6 hodin.

Když jsem nastupovala, tak bylo horko, jela jsem v podprsence, bez  foťáku, jen s helmou, kam jsem si naskládala pozvracené věci. Večer mi už byla zima a nemohla jsem fotit plno zvířat, který jsme potkávali..... Tak snad zítra.

Krmení ptactva a pejsek jménem FLY

Opuncie a termitiště

Jak se létalo v pondělí 16.11. je zde

A tady jsou nahlášené všechny přeletíčky

Jana Krátká
http://www.pgv.cz/