Trochu rozumu, trochu k přečtení a snad to i někomu pomůže. Vy, zkušení čokoládoví kilaři, nemusíte souhlasit. Nevadí, ale bude dobře, když napíšete v čem, nikomu to jistě neublíží.

Máme pořád více začínajících, či méně pokročilých letuchtivců/ček. Těm je to určené a snad jim to i pomůže.

Čím to teda je, že někdo dokáže letět hodiny, a jiný sotva nastoupat. Je-li to opakovaně, pak to asi bude zkušenostma. Sbírali jsme je roky, a není důvod, aspoň u mě, si je nechávat pro sebe. Takže úkol první, nastoupat po vypnutí. Dobu startu na šňůře s ohledem na ostatní většinou nejde ovlivnit. O to více sleduji po dobu vleku mimo jiné i stoupání. Ne proto abych vynadal vlekaři, ale abych věděl, zda po vypnutí se vracet do stopy, či naopak se jí vyhnout. Již před startem mám představu, kde to asi hledat, dle směru větru, povrchu, a tvorbě mrakú nad ním. Zeslabování či otáčení větru na startu má své příčiny. Využít je k prospěchu svému, to je již horší. Raději startuji, když vítr zeslábne, či se utiší. Je předpoklad, že jej zbrzdil šprajc přede mnou. Další úkol je utočit ten případný kravský pšouk, a vyrobit z něj aspoň metřík. Na chyby není čas a výška. To, že termoska nadělí hned po vypnutí širokou dvojku, to se stává tak jednou do roka. Blížím-li se ke stoupáku a začínám být aspoň v nule, maximálně vnímám padák a tah šňůr do sedačky a řidiček. Současně jemně přibrzďuji. Cítím, jak se převalím přes vršek stoupáku, hadr jemně kývne dopředu. Již mám rozmyšleno, na kterou stranu okamžitě točím. To znamená třeba levou přitáhnout, do leva naklonit, pravou povolit, jazyk v puse přehodit taky do leva. Hadr se otočí na pětníku. Po očku kouknu, zda vnitřní ucho neprotestuje. Potom i pravou trochu nabrzdím. Dalšími otáčkami dostřeďuji a to většinu doby točení. Točíš-li v slušným stoupáku střed, poznáš to hned... Můžeš u toho spát, či fotit, nebo provokovat pípáním ve vysílačce! Velkou, ne-li největší dobu letu strávíš točením. Na tom, jak to umíš, závisí vše. A dělí na čokoládové (nemyslím cikány) a ty ostatní na zemi. Mnoho začínajících letuchtivců má problém se do šprajcu dostat a udržet. Večerní širokou, slabou termiku, utočí i žák na kurzu. Tu polední, co rozhoduje, to je jiná. Je to boj, ona se brání jak prvnička. Je třeba se nenechat odklonit, naopak to do ní zakousnout, naklonit, přibrzdit, nepustit ji. Zadarmo vás nahoru nevynese! Tak, nyní stoupám, přemýšlím jak a kam dál a vrním blahem.

Mám-li v úmyslu letět přelet, je to hlavně o taktice letu, počasí, denní době, vývoji oblačnosti, a pak teprve v menší míře o štěstí. Těch možností proč předčasně chodit naštvaně po zemi je dost.Takže, chci letět dál. Průběžně sleduji vývoj mraků přede mnou v zamýšleném směru letu. To je důležité, po vypadnutí ze šprajcu číhá kolem zvýšené opadání. Někde ten vzduch zase musí klesat. Někdy čekám pod základnou třeba v nule i delší dobu, než se to přede mnou začne tvořit. Pak teprve skáču. Někdy naopak, když je přede mnou mladá kumulostráda ani nedotočím, jak spěchám, aby nezestárla, rezerva výšky do základny se může hodit. Víc než velký přerostlý a starý kumuláč mě zajímají rostoucí chmurky.Trefíš-li tu rostoucí v správném čase, je to jízda. 

Někdy slyším:  „On se mi rozsypal, vše zastínil, a za chvíli jsem byl trojkou na zemi. To se samozřejmě stává, ale těm čokoládovým stovkařům mnohem méně častěji. K velkému staršímu kumulu letím, jen když jiná možnost není. A ještě se snažím mít otevřená úniková vrátka. A to třeba tak, jako v pátek za Jihlavou. Před sebou a pod sebou nasvícená pole, vítr z leva, slunce ze předu a hlavně ten kumul nade mnou a vpravo. Olizuji jeho návětrnou a nasvícenou stranu. V případě že nedá, a to se stalo, točím a peláším vlevo honem pryč ve zvýšeném opadání na spídu. Stačil kilometr a v skoro čisté mlhovince byla dvojka. Až pak se znova stáčím směr jihozápad. Ve větších výškách cca nad 1000m mě zajímají více mraky nade mnou, níže pak to pode mnou. Ideální je samozřejmě kombinace obojího. Při silnějším přízemním větru, jako tomu bylo v pátek, nemá slunce moc času něco dole napéct, protože to vítr brzy urve. I proto je termika rozbitá, dole slabá a špatně se ustřeďuje. Proto jsem ji hledal nad závětrnými svahy - u Hodic, i za cenu zajíždky, a za Javořící. A fungovalo to dobře. Hledám profesory (dravce), dole sleduji kouř, ať vím, jak to fouká. Dlouhý let chyby neodpouští, jinak není dlouhý. Jak si napsalo jedno poupě na pultík: „Dotáčet a nespěchat“. I sto metrů výšky může za čtvrt hodiny rozhodnout. A čím víc to fouká, tím víc platí to druhé. O tom třetím se nezmiňuji. Podívejte se do poháru, jak ti kilaři létají vysoko. Co to jde, někdy i víc. A je jedno jestli na áčku či na brusu. Přelet začíná, když stoupáš v druhém šprajcu. To před tím je dokluz či záfuk. Teprve pak začíná ten boj a radost ze stoupání a že jsi ve hře. 

Výkony jdou rychle dopředu, za pár desítek let nám bude republika malá. Některým již je. Ale to mě se již asi netýká. A za pár set, či milion let, nám evoluce umožní, aby těm nejlepším rovnou narostla křídla. A Šikec ostrouhá. Ale zatím musíme maximálně využít těch, co máme nad hlavou a buďme za ně vděčni. A ucpe-li se vám GPS při zatím nejdelším letu v životě - nezoufejte, odleťte si další.

Tak, to zas byl blábol, ale snad někomu pomůže a proto to datluji.

Paramacek - spisovatel na volných křídlech.
http://www.pgv.cz/