Výlet na jih – 18.-22.7.09
Všichni to jistě znáte. Vyhrál jsi konkurz,
napíšeš článek. Byl to boj, každý chtěl psát článek, nakonec
jsem to vyhrál já!
Už dříve se ve vzkazech objevil příspěvek od Boeinga: „Jede se
na jih, kdo se přidá?“ No nikdy jsem tam nebyl a z vyprávění, fotek a
článků jsem stále záviděl těm, co tam byli. Stavba domu pro moji dceru zamrzla
na vysychání betonu a tak jsem se přihlásil.
Účastníci
zájezdu: Míra velitel, Miloš, Boeing, Petr a já. Vypadli jsme právě včas –
sobota 18. 7. 09. V republice lilo jako z konve a jih hlásil azuro.
Dvě auta spojená vysílačkami, to se to jede.
První
zastávka Slavonice – kávička na Benzině a poznání, že se nejede na Graifenburg,
ale na Kobalu do Slovinska. Rakousko zůstalo za námi a cípkem Itálie přes
Tarvisio směr Julské Alpy. Já hory znám, ale takovéto obry a tak blízko, to mi
svíralo žaludek. Už potmě jsme dorazili do kempu U Viliho. Vili nás ale nevpustil.
Měl prý akci a plno, že prý to máme zkusit ráno.
A hledej kemp v jedenáct večer! Prý je nějaký nový v Tolminu,
ale ten jsme nenašli. Miloš si vzpomněl, že je jeden kemp cestou zpět, co jsme
přijeli, u města Kobarid. A byl tam – Kemp LAZAR - název přesně vystihl naše
stavy. Ráno jsme však vstali jako junáci a hrnuli se zpět k Vilimu. Už tam
na nás čekali JAHOváci v plné sestavě spolu s Irenou a Brábou. Sotva
jsme postavili stany, velitel zavelel „NA KOPEC“. Mezi námi, velitelem chtěl být každý, tedy
kromě mě. Už když jsme se blížili k Tolminu a přistávačce, tak mi Míra
uděloval důležité rady.
Tamhle
ten nižší kopec to je startovačka a nad těmi většími se létá a zde na této
louce se přistává, tamhle nelétej, tam to nenosí, za kopcem bývá rotor, ale
jestli chceš, tak tě vezmeme do ROTORY klubu, že prý je jeho zakladatelem a
stále shání další členy.
Poplatek
za létání na den 4 Éčka, to jde. To, že se všech 10 lidí + 9 padáků vejde do
jednoho auta – dodávky, tomu jsem nevěřil. Jak říká klasik: jedenkrát vidět je
lepší než celý život věřit.
Startovačka
luxusní na dvě strany: dopoledne vlevo, po poledni vpravo.
Směsice národů -
Poláci, Němci, Maďaři, Rakušáci a
místňáci a samozřejmě ČEŠI.
Potkáváme známé
tváře, nebo pro mě jen také známá
jména, elita paraglidingového létání
na
jednom místě a já jako outsider mezi nimi. Tak jsem si
v duchu říkal: „To
bude ostuda, až nebudu umět ani odstartovat, zhýčkaný
navijákem a poslední
start z kopce někdy na kurzu.“ Studoval
jsem každý start, který byl přede mnou. “Přece nebudu horší než ta polská škola,
co se nám pořád pletla pod nohama. Kam poletím, jak poletím, kam doletím, jak
přistanu, jestli to přežiju, kdo mě sundá z toho stromu, je to výška, budu
se bát?“ To byly otázky, které se mi
honily hlavou jako nekonečná smyčka. Všichni naši už odstartovali: Jana, Jenda,
Brába, Miloš, Petr, Boeing, Míra, dokonce tandem Honza s Irenou.
Mimochodem tandem pět a půl hodiny ve vzduchu na přeletu, to se nechce pomalu
ani věřit, ale bylo to tak. Prostě kdo umí, ten umí - výpis ZDE.
Nebudu
nic vymýšlet a jdu do toho. Musí to nějak dopadnout. Start na křižák – můj
první v životě a povedl se. Letím a potkám stoupák, točím a vypadávám.
Nevadí, bude další a byly, ale dopadly stejně jako ten první. Nechutnal jsem
jim, tak mě vyplivly. V klidném letu bez termiky si prohlížím město pode mnou.
Přistál jsem na přistávačce, velký výdech a uspokojení, že jsem úvod zvládl. Už mě volá Boeing, nasedat a jede se znovu na kopec. Vzal nás Jirka
Večerek. Druhý
start už byl bez přemýšlení. Přání bylo jasné, doletět alespoň do kempu cca 14 km. Povedlo se pouze 12 a zpět na přistávačku do
Tolminu 4 km pěšky.
Ve 30ti stupňovém horku příjemná procházka
s batůžkem na zádech.
Alespoň je čas na přemýšlení. Večer každý
dává všanc svoje zážitky z letu
všem ostatním. Už si nepamatuju, kam kdo doletěl a kde
přistál nebo kde vyhnil.
Podívejte se na ČPP a tam to je. Slyšel jsem od Vlasty,
že mu říkají, že píše
jen o sobě. Ale jak má psát o jiných, když tam
s nimi není. Tak píšu více
méně také o sobě.
Večery, nebo jak říká Boeing Večírky,
byly skvělé. Grilovačka, plechové pivíčko,
hruškovice a vyprávění zážitků.
Další dny byly podobné a můj
nejlepší zážitek byla svačinka. Grilované
kuřátko
dle fota.
V pondělí 20. července v 11,00 měli Jana
s Honzou 20. výročí svojí svatby, tak si udělali na kopci repete a Boeing
jim dělal svědka. Bylo to dojemné, a hlavně i to, jak Jana odhodila za letu
svoji svatební kytici. Kdoví kdo jí pak chytil???
V úterý večer 21.7., když už dorazil i Brába
po úspěšném přistání po více než 100 km na hubu (detaily následků možno vidět
na fotkách od Jendy Kraťase - ZDE), se rozhodlo o přesunu do Rakouska na kopec Loser
u městečka Bad am See. O půl třetí ráno jsme zalehli pod širou oblohu na trávník
přistávačky. A ve
středu 22.7. ráno, to byla panoramata! Hurá na kopec.
Luxusní
silnice o šíři jednoho směru dálnice až nahoru a parkoviště na 500 aut a
hospoda. O 100 metrů
výše nad parkovištěm startovačka, kde právě startovali místní kursisté. Foukalo
úplně na …u. Na 30 vteřin interval zdechl a kurzíci se vrhali vstříc hlubinám
za úplného voleje. Brába a spol. naznali, že teda do toho nejdeme a tak jsme se
kochali krajinou. Lákavý byl výstup na nedaleký hřeben kolem plesa, kde
největšími pány byly krávy a býci. Cestou na hřeben jsme zvládli pravou
červencovou koulovačku na zbytcích sněhu. Na hřebeni nás přiletěla navštívit
kavčata žlutozobá, jak pravil náš zoolog Míra. Jana chtěla dokázat, že jí
z ruky zobe každý, takže i kavky. Zobali však ode všech, kdo byl ochoten
jim něco dát. Když jsme přišli oklikou zpět na startovačku, směr větru byl
úplně opačný, tedy správný. Došli jsme se občerstvit do restaurace a potom
s bágly ke startu.
Mysleli
jsme si, že se nás kurzíci zalekli, protože na povel instruktora sbalili svoje
padáky a jeli autama dolů. Opak byl pravdou. Oni věděli to, co my ne. Změnil se
vítr nahoře, ale dole na přistání začala fučet pořádná údolka.
Do pěti minut
jsme do toho všichni naskákali a vytočili pár otoček stoupáku. Někdo říká: bylo
to hravé, jiný zase bigbít, jiný to nazve bordelem. Bylo to všechno, tak se
každý rychle uklidnil a raději si hledal cestu na přistávačku. Zdálo se mi, že
mám stále mnoho výšky, tak jsem si zaletěl trochu dál a po otočce se vydal
přistávat. A ejhle - proti údolce padák dopředná rychlost 0. Pod sebou jezero
černé jako noc. Na plném speedu to trochu šlo, ale jak přes ty vysoké stromy
okolo jezera? Boty otřely vrchní lístečky koruny javoru a ladné přistání na
startovačce už bylo snadné. Pak už jen rychlé koupání v jezeře
s vodou tak 5 stupňů a jelo se domů.
