Už v pátek jsem se v práci před vedoucím zmínil, že v pondělí by to mohlo být letové. No a v neděli jsem popíchnul Miloše, jak by to viděl na pondělí s vlekáním. Nakonec přislíbil, že když budeme alespoň čtyři, tak že v práci skončí dříve a bude se věnovat nám. Boeing tedy hned v neděli sháněl zájemce a napsal to i do vzkazů.

V pondělí ráno 13.7.09 ale bylo zataženo a viděl jsem to dost černě.

Jenže před polednem se udělalo krásně, kumulově, a začal poplach! Šéf s tím tak trochu počítal a tak mne pustil, Boeing zájemce sehnal a tak to Miloš svolal na 12:10 hod. K Hříšici jsem přijížděl hned za Milošovým autem, ale v tu chvíli se tam už pár zájemců vybalovalo a tak jsem musel do fronty.

 

František L. nic nepotkal a přistál zpět. František S. hned po startu opět něco chytil a vozil se.

Já si u Miloše objednal vlek přímo do stoupáku. Nebylo to úplně přesně, po odpojení jsem si musel ještě kousek dopředu popoletět, ale z té krásné odpínací výšky přes 500 m to byla malina. Miloši - díky!

Po chvíli jsem si naletěl pěkné a klidné stoupání, které postupně rostlo na 4 a místy nad 5 m/s. Super! Nádhera!



 Vytočil jsem si základnu, musel jsem dokonce chvíli letět bokem a klapat uši, aby mne to nenasálo. 

 

Františka jsem celou dobu neviděl a v mé vysílačce mi nikdo nerozumněl.



 Až později se ozval, že přistál v Jersicích a František L. pro něho jede, aby si dali druhé kolo.



Takže jsem letěl sám. No letěl, spíše jen různě přeskakoval.



Bylo to takové nejisté, často se dělaly velké modré díry, občas jsem letěl i zpět a pak zase bokem.



V té chvíli mne napadla písnička se slovy: „Hráli jsme kličkovanou, vždyť to znáš, kamaráde, já jsem vyhrával!“ 




Ale dlouho mi to nevydrželo. Výška ubývala, místy jsem nevěděl, jak dál a u Vranova už začínala panika co s tím.






Tak co teď, řídit se mrakem či nasvíceným polem, nebo si raději vyhlídnout dobré místo na přistání?

Nakonec jsem si vybral asi to nejhorší. Mrak jsem nedoletěl, nasvícený terén mi nepomohl a navíc jsem si přistál daleko od civilizace. Sice těsně nad zemí se Termoska ještě mohl strhat, ale to mi už bylo houby platné. L

Kde se asi stala chyba? Termika fungovala dál, kumuly se dělaly až do večera a rozfoukaných cirů bylo málo.

Měl jsem chuť na své přeletové pivíčko, ale to jsem si vypil včera a další nedobral. Mohlo být pěkně vychlazené! Z pultíku jsem si tedy alespoň vytáhnul sáček a z něho úplně rozdrobené sušenky ještě z XCampu a zapíjel je limonádou. Jako oběd výborné! Po sbalení a vydání se někam k silnici mne napadla další písnička: „Cestou necestou, polem nepolem…“ No jo, bylo to náročné! 

A jak jsem zjistil, přistál jsem si po hodině a čtvrt  nedaleko Lesné - výpis letu ZDE. Ale tam jsem přeci přistál včera! No jo, byla to zase Lesná, jenže z úplně jiného kraje. Kde jsou asi další Lesné? Že by mne teď přitahovaly?

 

Pak jsem stopoval, až po delší době mi zastavila nějaká dodávka plná dětí a když jsem jim při jízdě řekl, že jsem si tam přiletěl a že mám ve foťáku i nějaké letecké snímky, tak to všichni chtěli vidět. Část jsem jim ukázal hned a pak jsem jim rozdal pár vizitek, aby se na fotky mohly podívat zde. Škoda jen, že jeli jiným směrem a tak mě svezli jen kousek – do Lesné.

 

Tam jsem kouknul na jízdní řád do M.Budějovic a nevěřil svým očím. Za celý den tam jede jen jeden spoj a to až ve 23.03hod. Volal jsem v té chvíli i Leni, jestli mi nějaké spojení domů nenajde v PC, má s tím dost zkušeností, ale zrovna nebrala telefon. Zdenča mi pak našla nějaký spoj, se kterým bych do Dačic dorazil až ve 20 hod.

Tak jsem tedy šlapal dál a stopoval až do Šumné. Nikdo mi nechtěl zastavit. Budu muset jít na školení k Petře T., nevím jak to dělá ona, asi nějak jinak, jí to jde líp a s návratem stopem nemá problémy.

Nakonec jsem se vracel autobusy. První jsem si stopnul na křižovatce v Šumné, ten jel jen do Štítar, ale na  karosérii měl pěkný nápis - Ví to každé děcko, vzduch je naše všechno.  No jo, je to pravda!

Druhý autobus jel Štítary – Bítov. Řidič autobusu mi naštěstí po cestě mobilem zavolal kolegovi do Bítova, aby na mne počkal přípoj do Jemnice, protože normálně odjíždí o 5 min dříve, než mají příjezd. A tím autobusem jsem dokonce téměř celou cestu jel sám.

V Jemnici na autobusáku byli dva muži, kteří se buď nemohli dočkat přípoje, nebo si taky jen tak užívají života plnými doušky. Jen z toho byli více unavení, než my po dlouhém letu.

Z Jemnice do Dačic mi to jelo za deset minut. Tam mě už čekala Zdenča a odvezla si mě domů.

A co ostatní? Míra R. přistál někde u Moravských Budějovic a asi  díky poryvu větru si vymknul kotník. Máca přistál někde blízko něho. 

Míra M. přistál téměř na stejném místě jako já, jenže když mi volal, už jsem byl v autobuse na cestě zpět. Tady na mapě s výpisem z GPS je vidět část našich letů kudy kdo letěl, kde jsme přistávali a je tu i vidět, že když Míra v Pěčíně startoval, já už byl téměř na zemi.

Později jsem Mírovi volal, jak to má s návratem a zrovna byl ve vlaku v přední kabině se strojvedoucím při jízdě do Jemnice a že ho mrzí, že si nevzal foťák. V Jemnici pak měl naplánovanou pauzu na dvě pivíčka a cigárko a až po té přestávce si pozval svou manželku na svoz domů.

Ještě jsem volal klukovi s křídlama – Tomáši S. – a ten mi nahlásil přistání někde u slovenských hranic hned vedle vlakové zastávky. Prý tam vlak jezdí každou půlhodinu a s návratem domů nemá problém. Ještě jsme probírali let a podle něho to až po Znojmo bylo hravější a nemělo se spěchat. Jenže já snad tolik nespěchal, ale nebylo mi to stejně nic platné. L Chce to prostě více trénovat. J

Vlasta
http://www.pgv.cz/