Létání s pláštěnkou 20.-21.6.2009

Sobotní předpověď není pro lítání na moravě vůbec přívětivá, vyrážíme tedy za lepšími podmínkami na západ. Ráno vyhážeme spacáky z auta, by se k nám cestou vešla ještě naše milá padáčkářská posila. Ta však při ranním zkoumání satelitních snímků propadá pesimismu, účast ruší a věnuje se raději domácnosti (zdravíme do Luk n. J. :) Až do Tábora jedeme pod souvislou dekou, teprve v blízkosti cíle - letiště Blatná - na nás konečně svítí slunce. Bohužel na Blatné závodí modeláři se svými modely se zvukem nasraného komára a rychlostí převyšující 300km/h. Raději prcháme a v blízkém okolí nacházíme rozestavěný obchvat, který po dohodě s místním hlídačem povyšujeme na leteckou plochu.

Slunce místy prosvítá, startujeme. Honza už je ve vzduchu, já podruhé startuji a vypínám se v kapkách deště. Tím na sebe uvaluji pláštěnkovou kletbu, která mě bude doprovázet celý víkend – vytočím stoupák (rozuměj zdržím se), lehce zmoknu, popoletím dopředu, vytočím stoupák, zmoknu,… Zajímavé je, že Honza, ač je chvílemi za mnou, chvílemi přede mnou, nebo vedle mě, dešťové kapky nepotkává.
Tak si téměř bez točení letíme v té tmě a snažíme se dohnat hranici slunce a stínu, která pořád utíká zhruba 10 km před námi. Depresi z nedostatku slunečního svitu zaháníme klábosením po vysílačce. Oblačnost nad námi je světlá s lokálním tmavnutím, ve kterém se obvykle zvedáme, ojediněle se dělají chmurky 200m pod námi.

Jenže let v té tmě je pro mě monotónní a únavný a po překročení čokoládových 100km už chci přistát. Honza v tu chvíli bojuje 150m nad zemí a na přistávání nemá ani pomyšlení. Mě se nelíbí déšť v našich patách a mám strach z případné hůlavy. Rozhoduji se přistát na velké louce před obrovským lesem. Jenže jsem zřejmě v místech, kudy se uzavírá koloběh padající vody a vzduchu za námi. Všude, ale úplně všude to stoupá 2-4m/s. Na uších a speedu držím směr na jih – od deště, stále mírně stoupaje a doufaje, že z toho stoupání co nevidět vypadnu. Dostávím se pomalu až do mraku, kde po dalších nastoupaných 100m zkouším vyklesat „skorospirálou“ – bojím se to v té mlze roztočit pořádně, kajak mi přitom fletruje a nepříjemně mi skorospirálu rozhazuje. Vyklesávám nakonec b-stallem a vůbec se mi to na takhle štíhlém křídle nelíbí. Vyčerpán a dezorientován, zaměřuji pozornost a veškeré úsilí k vyhlédnuté přistávačce. Honza mezitím vytočil pod základnu (blíž k dešti) a v klidu si ke mně sklesává na uších rychlostí 3-4m/s. V 600m nad zemí se ale rozhoduje pustit to o vesnici dál. Já mezitím přistávám a s padákem do pytle zabaluji i první kapky z přicházející průtrže mračen. Než doběhnu k nejbližšímu stavení, lije jak z konve. Drze si otevírám zahradní branku a schovávám se v altánku. Naštěstí majitel na mě nevylezl z brokovnicí, ale s horkým čajem a buchtami s čerstvě nasbíranými borůvkami :-) Honza přistává vedle hospody ve vedlejší vesnici, které se déšť úplně vyhnul. 

 Před přistáním: pohled na sever (k dešti)

 Před přistáním: pohled na jih

 Satelitní snímek z doby přistání vypadá celkem děsivě :-)

 Tomovi jsem průběžně hlásil polohu, jel 20 km za námi a za celé 3 hodiny nevypnul stěrače :-)
Křížek ukazuje naši přibližnou polohu

Po nalezení Honzy se seznamujeme s místní partičkou, která nás zve na grilovačku. Pivíčkujeme, klobáskujeme, večírkujeme, kytara koluje kolem ohně a ke spánku se dostáváme až v době, kdy už je na východě výrazně světlejší obloha.

Nedělní lítání za moc nestojí, po malém přeletu, mírném zmoknutí před přistáním a větším zmoknutí po přistání, chytám stopa, který mě veze až do Luk n. Jihlavou. Tam se s kluky potkáváme u vzorné hospodyňky, která nám sice v ranní otupělosti odřekla účast, ale zato napekla výborné buchty, které dělají pěknou tečku za naším pláštěnkovým výletem :-)

Odkaz na přelety: zde