Jak to nazvat? Asi - Jednou to muselo přijít

Ve středu Honza JAHO hlásí, že v pátek 5.6.09 to bude letové. No a poupata potřebují zalévat a hnojit. A tak jsem se hrdě vetřel do tahání Honzových tandemů. 

A nerozhodilo mě ani to, že v den voleb levicové mraky nade mnou pluly vlevo a pravicové vpravo a hádaly se, jak jsem zjistil, v cca 1300 m n.m. I Milošův dotaz na startu: "Macku, kde bereš dnes tu odvahu?", jsem přešel s úsměvem a ani mě to nerozhodilo. Prostě Pálava zase táhla.

Startuji jako druhý, hned za Tomášem, a již při vleku je Veguša nějaká nevrlá, asi je v přechodu, furt se jen vrtí. Po vypnutí vidím, že se Tomáš velmi těžce zvedá, a tak letím na druhou stranu nad Pěčín. Metříkem se pohodlně zvedám, snáší mě to k Hříšici a sílí. Nad bábou je z toho slušná trojka a mám 2000m a skoro základnu. Tomáše nevidím, ale podle pohybu bílého obdélníčku na silnici jsem našel startující Janu. 

Dopředu to vypadá slušně a tak si rozmotávám zatočenej spíd protočenej dole v popruzích. Hlavně, že si dělám předstartovní přípravu (zvyk z letadla) a poučuji o tom všechny kolem sebe. Spíd je v cajku a tak valím pod malou kumolostrádou směr východ. Kosa jak sviňa, ale pěkně to odsejpá. Bodejť by ne, taky v tom větru. Někde nad Budčí lovím, hledám, i vracím se a až nyní jsem si všiml Tomáše, jak připlul sotva 100m pode mnou. Vůbec jsem si ho nevšiml, většinou jsem koukal nahoru, abych zavčas zkrotil tu zdivočelou Vegu nade mnou, kdyby se jí dnes něco nelíbilo. Tomáš nechal být mou chcíplou nuličku a letěl dál. Veguše byla pořád nějaká nervóznější, neustále přivírala ty dírky vpředu a řidičky jí měkly pořád častěji. Pak mě začala táhnout dopředu a říkám si, je to tam, kousek přede mnou. Silnej stoupák, ani jsem ho nestačil ustředit. Klapanec přes celou půlku. Lekl jsem se, ale funguju. Zdravou přibržďuju a mrknu i dolů a zjišťuju, že se téměř neotáčím. A ono to opravdu na půlce letí. Vyklepávám zborcenou pravou a trvá to nechutně dlouho. A když naskočí, i přestřel byl vcelku v pohodě. Fuj, tak to mám za sebou, první pořádnej klapanec za ty roky. Já si ten hadr nad hlavou tak hlídám, že doposud neměla Veguša možnost mi ani ukázat, co v ní je. Pomalu se mi vrací sebevědomí, protože výšku potřebuji a ve směru letu přede mnou to vypadá mizerně. Vracím se tedy do toho, šprajcu, rvu se s tím, houpu se tam jak bimbásek, jak psala jedna z pilotek, a snažím se mít, podkud možno, hadr nad hlavou. Maximálně to utahuji, abych hadr co nejvíce zatížil a chvílema se to dá vydržet. Pár otoček jsem to vydržel, protože to slušně stoupalo trojkou. Několikráte to totálně vyměklo a pak nečekaně znova se bortí pravá. Již mě to nerozhází, jsem přece starej klapancovej mazák, no, hlavně to první, a v momentě, když naskočila pravá strana a padák se chtěl vydat bleskurychle dopředu, spadla i levá. Byl jsem tam jak kyvadlo zvonu, opět naskočila i levá a padák letí fofrem dopředu. S těma skoro uvolněnýma řidičkama jsem ho zastavil, až když mi zakrýval horizont. Teď jsem čekal čelní klapanec, ale Veguša neklapla, holka jedna stará, hodná, zlatá. Kdyby věděla, že se jí to krátí… Pak jsem se pod ní zhoupnul jak v Praze na Matějské pouti a zmizela za mnou. Div jsem si hlavu nevyvrátil, jak jsem po ní koukal. Ale dala si říct a vydala se zpátky dopředu, i když asi z posledních sil, protože jsme opsali nádhernej souvrat. Takovej jsem naposledy zažil v práškovacím čmeláku jakožto trpící pasažer s bráchou Jirmuse. Následná ostrá zatáčka už nebyl problém. Tak, jestli jsem před chvílí sebevědomí nabyl, nyní je někde hluboko v sedačce. Tohle nemám za potřebí, říkám si, se... na soutěž, na body, i na Pálavu. Vidím Tomáše pár km přede mnou a hodně nízko a zdá se mi, že hnije. Tak si říkám, přistanu u něho, ať to mám co nejrychleji za sebou. Mám slušnou výšku, ale stejně se vyhýbám lesům i vesnicím a dokonce i trapně nahmatávám kliku od záložky. Veguša se trochu zklidnila, šustění uší již nepočítám. Ona už vlastně moc nešustí, na to už nemá roky. Jenže Tomáš se pomalu zvedá a mé sebevědomí taky. A když tam doletím, nacpu se pod něj a zase žmoulám rozbitej metřík. Vydržel jsem to nechutně dlouho, solidně nastoupal a až teprve třetí totální klapanec to rozhodl. Div jsem z sedačky nevypadl. No jen si zkuste se zavěsit v sedačce na popruhy a nějakej dobrák vám to nečekaně na jedné straně odřízne! Tentokráte se to obešlo bez akrobatické sestavy. Ale když i v tom podělaným metru to klape, tak to už je na pováženou. Vidím Tomáše, že odlétá nade mnou směr východ a tlačíme to nad hnědá, zoraná pole. Pěkně to odsýpá a kdyby jsme mohli letět k těm betonovejm obludám, asi by to šlo ještě rychleji. Jenomže za nima je ještě CTR Náměště. Nad polema by se to asi ještě dalo vybojovat. Ale chyběla vůle a ve větrem rozbitým metříku jsem to již dnes nemínil ve 150m pokoušet. Morálně se připravuji na ten tanec při přistání, ale kupodivu dole foukala sotva trojka, tak to bylo v pohodě - 36,41 km. Tomáš se vrací a přistává u mě - 37,41 km. První jeho slovo po přistání bylo: "Já potřeboval nějakou záminku, abych taky přistál." No a já už půlhodiny potřeboval od něho totéž! Nakonec jsme se sešli i s Janou, která nás zase o kousek přelítla, potvůrka jedna opeřená - 41,43 km.

Tak, jak zhodnotit dnešní neletovej den? Asi to za moc nestálo, když i káňata chodila pěšky. Ale my tam museli bejt. Na druhou stranu to pro mě byla dobrá škola, kterou jsem potřeboval jako koza drbání. Ale zvládl jsem to, příště si alespoň ten Pelhřimov nad hlavou dobře prohlédnu, ať vím, do čeho jdu, jako v tom filmu. Váhal jsem, zda nový hadr si koupit ostřejší a rychlejší, anebo již nějakej dědkovskej, v pohodě. Dědci a důchodci se odkládají!!!

Paramacek, spisovatel na volných křídlech
http://www.pgv.cz/