Gradient
XCamp 2009 – 3. díl
XCampu
se zúčastnili i piloti z různých zemí.
Zajímavostí bylo, že tam byl i
pilot z Nového Zélandu a několik z Finska.
Jak Pavel od jednoho zjistil,
tak v celé jejich zemi je prý 25 padáčkářů,
z toho aktivně létá 15 a zde se
jich zúčastnilo 9. Přiletěli prý letadlem do
Říma a půjčeným autem přijeli na XCamp.
Středa
6.5. – Ráno byl za nejhodnotnější let předešlého dne odměněn Brába.
Scorpi
nám oznámil, že to bude více foukat od SZ a že se očekávají silnější turbulence
nad kopcem, jelikož my startujeme v závětří.
Nikomu se do toho moc
nechtělo, Charlie obcházel a ukecával, aby to někdo zkusil a všem udělal
chrousta. Míra nakukoval, koho případně přijme do svého Rotory klubu!
První
to zkusila Zdenka a hned po ní mladší Krátký.
Všichni se dívali, co to
s nima bude dělat. A nedělalo to nic! Charlie
popichoval, že první musely jít ženy a děti, jestli nám není hanba.
Nebyla! J
Postupně
startovali další a další, ale tentokrát to bylo bez front. Nikdo nespěchal.
Já si vyletěl i nad hřeben, ale bylo to tam v pohodě, letělo to i
mně proti větru bez speedu kolem 20 km/h, dostupy do 2700 m n.m. Letělo to pěkně, pohodičkově,
žádná divočina, ale postupně jsme všichni přistávali v údolí.
Zkusil jsem
to ještě u toho kopce, co rozděluje údolí, počítal jsem minimálně se
svahováním, ale ty údolní větry si dělají, co chtějí. L
Jedním údolím to jde od
západu a tím druhým proti od JV. Uprostřed
nás to ale nezvedalo a kam se ten vítr tedy
ztrácí,
nevím…
Já přistál v tom druhém
údolí, asi uprostřed mezi danými svozovými body - můj přeletík je zde. No a Boeing mě vysílačkou
popíchnul, ať přijdu za nima. Byl tam s Janou a že další přistává.
Vydal
jsem se tedy na dlouhou a strastiplnou cestu. Dle GPS 1,8 km, ale u hlavní
silnice na Bassano nebylo místo pro pěší a vedle kolejí, kudy jsem tedy šel,
byl špatný terén. Ani těm vlakům se to nelíbilo, houkali na mne jako o život.
Nakonec
jsme se tedy sešli čtyři, poslední byl ten Novozélanďan.
Čekali
jsme na svoz a aniž bychom stopovali, zastavil u nás nějaký Ital, že nás sveze.
Jen jsme zírali! A ještě více, když asi za kilometr zastavil dalším dvěma
kolegům, byli to Poláci, a vzal je taky. Dovezl nás opět až k recepci
v kempu.
Po
odhlášení a dobrém jídle (pivo od Karla, tam bylo také), mě Zdenča poslala
k vodě. Ale jo, šla se mnou J
Na koupání to moc nebylo, ale osvěžení dobré.
Večírek
nás zase neminul! Honza se pochlapil a sám udělal
pěkný obložený talíř pro všechny. Boeing s
Petrem si usmažili vajíčka a móóóc jim
chutnalo.
Sice každou chvíli do mne někdo vrtal kvůli
stránkám a mému focení (nemusejí to
přeci číst a mohou si udělat své a lepší),
ale po každém létání mě Charlie
naháněl, jestli bych mu
nějaké fotky z letu nedal do reportáže na PGwebu.
Ve
čtvrtek 7.5.
ráno byl za nejhodnotnější přelet
předchozího dne vyhodnocen
nějaký Švýcar Adrian. Všem vytřel zrak a ve
slabých podmínkách uletěl 60km FAI. Jeho
krásný let je ZDE.
Tentokrát nám hlavní meteorolog Scorpi slíbil super počasí a tak si
všichni plánovali dlouhé přelety.
První do toho skočil Brába, ale v té chvíli to
ještě moc nenosilo a tak bojoval jako lev. Zaletěl nám i za kopec, abychom ho
neviděli, ale nevěděl, že Zdenča je na protějším kopci na výletě, má
s sebou vysílačku a jeho úspěchy a neúspěchy nám na kopec sděluje.
Takových posluchačů v životě neměla! J
Po
půl hodince jsme mu už začali
držet palce (jiní se raději chytali něčeho jiného, viď
Scorpi! - viz foto), postupně začali startovat další a už to začalo
chodit. Je to obdivuhodné, ale Brába nad tou
strání bojoval celou hodinu a
opravdu se pak vyzvedal. Klobouk (jiní helmu) dolů!
Když jsem si odstartoval já a vyzvedal se nad kopec,
zkusil jsem to poprvé nad ty zasněžené vršky.
Bylo to pěkné, opět záživné!
Jednu chvíli mi hadr dvakrát po sobě tak řachnul, že jsem to ještě nezažil! L
Zaletěl jsem si opět až na konec hlavního údolí, ostatní letěli dál.
Při
vzpomínce úterního bojování před
Feltre a na Scorpiho předpovědi, že
v údolí Feltre – Beluno budou
nižší dostupy, zvolil jsem návrat a
případný
FAI trojúhelník s obhlídkou pevnosti na
druhé straně údolí. Občas tam
někdo vysoko poletoval, já se tam ještě nikdy nedostal
(na té druhé fotce se právě loučím s
Pavlem, od teď každý letíme na jinou stranu).
No
a nepovedlo se mi to ani tentokrát. L
Sice jsem při návratu nad start vytočil základnu ve
3000, dokonce musel klapat uši, abych se do ní neponořil,
i tak mi to nebylo
nic platné. Po přeskoku k pevnosti (je na té
první fotce nahoře) jsem nikde nic neobjevil a dokonce ani
nedoletěl zpět ke kempu. Zde je můj přelet.
Ale má zkušená ESA (pro neznalé - Elitní Svozová
Asistentka – moje milovaná ženuška) mě našla dříve, než jsem stačil vše sbalit.
Vyzvedli jsme i Janu a Tomáše z hlavní přistávačky, no a večírek mohl opět
začít.
Od Bráby jsme se dozvěděli, jak bojoval, jak se pak vydal na
trojúhelníček, jak ho to spláchlo mezi zalesněná údolí a neměl kde přistát.
Nakonec s ním fláknul v nějakém kamenolomu a k návratu použil i
autobus. Při vyprávění se usmíval a měl dobrou náladu. Zde je jeho přelet.
Když se z nádherného přeletu pozdě večer vrátil Míra a
s nadšením povídal své zážitky, bylo také co poslouchat. A když říkal, jak
mu celý hadr řachnul a při opětovném
nafouknutí praskla šňůra od větvení na céčku, tajil se nám dech. Největší
radost měl, že ho snad Poupata pochválí, čekal i na nějakou SMS, ale kolegové se
na něho vybodli! L Zde je jeho přelet - 81,96 km.
Pavel nám taky rád povyprávěl svůj let, a jak to
v údolí mezi Feltre a Belunem krásně chodilo, a jak letěli a doplňovali se
s Mírou. Ani dlouhé čekání na svoz jim nevadilo. Zde je jeho přelet - 81,87 km. Nemají létat tak daleko,
že! J
Povídat jsme si vydrželi dlouho do noci.
