I přes hory jménem  Alpy je ze mě louděn článek. Budíš tedy vyslyšeno. A kdybych si moc čechral pírka, budíš mi odpuštěno. S džípárnou jsem přes sto bodů ještě neletěl. Ona ta Vega moc proti větru nelítá, ale již vím, jak na ni, je přece rodu ženského.

V  sobotu na netu jsem oznámil, že budu v neděli 3.5.09 od 11.30 do 13,00 vlekat a pak bych taky rád letěl. Ale stejně jsem zas půlhodinu přetáhl. Ze začátku se to jen tvářilo stoupavě, ale výsledek po osmi vlecích byl žalostný. Až  to chtěl zkusit  Miloš a naznal - je to tam. A bylo! Když jsem se připínal, Miloš měl nejmíň litr. 

Při vleku nic moc, tak mastím za Pěčín. Ani jsem tam nedoletěl, v téhle výšce je i metřík dobrý. A sílí - dva, dva a půl. To ho (Miloše) doženu, myslím si, a on zatím, jak mi později řekl, valí hore čtyřkou. To jsem ho viděl naposledy. Dostoupám dva tisíce a tlačím to proti větru nad Mrákotín a zkouším, jak to jde. Moc teda ne. Váhám, zda točit první rameno  doleva nebo doprava. Mráček tvořící se před Telčí to rozhodl. Na boční vítr to jde přeci jen lépe a pod ním dvojkou dobírám asi pět stovek. Přede mnou, směr Želetava, to vypadá nadějněji. Jenže se to rozpadlo a přichází první - to brzo - krize. Šlajfuji v tisíci metrech nad velkým zoraným polem a hledám, čekám, modlím se, ale Termoskovi nepodlízám. Musí to přijít. Pomalu sotva metr a půl došmoulávám dva tisíce. Půlhodina ztráta. Ale jsem ve hře. Nad Želetavou se to začíná nalejvat. Je to daleko, bude to o fous. A bylo. Přihrnul jsem se tam na spídu v pěti stech. Ale velké pole mi dalo čas najít, kde se ta obluda, téměř dva km nade mnou, krmí. A když jsem to konečně našel, vário olizovalo pětku a v uších mi zaléhalo. A kosa jak sviňa, to oblečení, co jsem zapomněl v autě, nějak nehřálo. Základna mi padá na hlavu, výška dva čtyři, ještě jednu otočku si neodpustím, dolů ještě vidím, natahuji směr Jemnice a furt stoupám i v rovným letu. Dva šest vypadávám z mraku ve správném směru, pode mnou kolmá stěna. Nádhera. To bude keců o předpisech. Ale je třeba si to zkusit, když jsem tam sám. V Itálii je to o průser v té tlačenici. Tak a co dál kromě klepání kosy. Jak jsem později zjistil, nejdůležitější rozhodnutí letu.  Vlevo, po větru, směr Moravské  Budějovice kumulostráda do zakázaného prostoru. Vpravo od Dačic, přes Bábu až k Jemnici obrovskej rozpad, vše zastíněné. Ale mezi tím úzká nasvícená cestička bez chmurky. Buď mezi tím budou trojky dolů a končím i s tou děsnou vejškou (mám přes dvadva km nad zemí) nebo to tam již začne fungovat díky jedinému nasvícenému pásu, dobře dvacet km dlouhému. Bylo to špica rozhodnutí, v plným spídu neklesám pod jeden metr. Kus pod Jemnicí směr východ se dělá kumuláč, jestli nedoberu, bude to o fous. Dvojka cestou pomohla, ale zdržel jsem se a kumuláč zestárl jako já. Ještě nebyl v důchodu, ale přesto těžko dobírám dva tis. Doleva k Vranovu to láká, ale to bych se asi s trojúhelníkem a návratem  mohl rozloučit. Bylo mi jasné, že proti větru se rozhodne. Točím pravou, směr Jemnice, směr domůůůů. Jak ten IT. Letím pod mrakem, Jemnice pořád přede mnou a 800m v prd.. Tak takhle jsem bez šance. Šmoulat nějakej jeden a půl metřík proti větru nemá cenu. Kašlu na směr a hledám jádra, hadrem lechtám kumuláče na břiše. Když netočím aspoň tři, tak stojím ve spídu, prdel staženou. Vzpomněl jsem si na Miloše, když měl ten svůj brus po novotě – „Klaplo mi to na spídu a málem jsem se …“. Ale vydržel jsem a Poupata kvetla!

Zjišťuji, že to jde, Jemnici mám vpravo za zády. Jenže nasvícená aktivní hrana mraku odplouvá mimo můj směr a vypadá to nevalně. Nad Ostojkovicema poprvé prosím Termosku a pomohlo to. A po chvíli vydatně. Zase, a naposledy, točím přes dva tři nadmořské a doufám, že přes ty lesy a proti větru to vyjde. Ještě se zdravím s větroněm, dnes již podruhé, a tlačím spíd až mi kolena vybrujou. Zimou i dřinou. Již letím tři hodiny a mám toho dost. Jsem těsně před pocucáním - dámy prominou. Pěčín vidím v příkrém úhlu, mohlo by to vyjít  Ten kousek od Jemnice již tlačím hodinu. Nad Dobrohoští vřískám radostí, nad Pěčínem mám 1600m. A těžko to na uších a spídu stáčím. Aut je tam nějak málo, lidi žádné, doufám, že se nestal nějaký průser. Podvozek mi zatuhnul, asi se ani nezajistil. V tom stavu, v jakým jsem, je mi to již jedno. A tady je můj celý let dle ČPP.

Takže - co dodat na závěr. Myslím, že to bylo tentokráte víc jak o štěstí, o  dobrejch rozhodnutích neudělat chybu, netlačit na pilu, a někdy zas o to víc, abych byl zavčas na správném místě. Dvakrát jsem čekal, jednou se vracel. Za těch 25 let, co lítám, snad jsem něco vyčmuchal aspoň co by hobby flígr. Splnil jsem si další sen, snad to tu  stovku  po větru,  co jsem ještě neulítl, bohatě vynahradilo. Ještě si chci dolítnout a nastoupat nad Pálavou. Doufám, že to nebudu muset odložit pro novej brus od  - sám nevím. Dnes mě Vega dobře povozila na to, že je bába. A taky jsem slíbil tomu, co mě vytáhl, že příště tahám já, i kdyby se šestky ženily. To platí pro něj a pro Poupata!!  

Paramacek - spisovatel na volných křídlech.
http://www.pgv.cz/