První z prvních

Tak a je to tady, už i mě dokopal k novinařině a jak je prý zvykem, každý první přelet se musí ocenit článkem. Nabízel jsem čtenářům bečku, ale Vlasta měl chuť spíše na soudek plný zážitků. Jistě, byl to můj první “přelet“, nicméně nesmím opomenout také jeden pokus na Pálavě a výstřel do tmy v Jakubově, byť mi Macek dal krásných 711m nad start. Přesto mi úvod sezóny ve slabších pálavských podmínkách docela vyhovoval. Člověk se drbe s nulkami a balónuje kde se dá. Při nízkých dostupech a bezoblačné konvekci musí navíc sledovat terén, kde by se co mohlo urvat a trochu ho povozit.

Nedělní předpověď na 19.4.09 byla dost odlišná. Snad všichni věděli, že to bude chodit a ne málo. I já jsem se těšil. Po minulém příjezdu na Pěčín, kde se panika dala krájet, jsem dojel tentokrát jako první, a takový dopolední parawaiting nebo spíše parazewling fakt doporučuji…jen vy a začínající termoska, kterého ten den probudil nejspíš klakson přijíždějícího Míry, smolaře dne – však ty jim ještě ukážeš zač je toho Poupě! J Postupně přijíždějí i ostatní letuchtivci. Na obloze naskákali první chmurky a všichni čekají na chrousta, který jim dokáže, že termika ne/šlape. Jako nováček jsem si tedy dobrovolně nachystal Ellouše a chtě se vyhnout startovní panice kývl Mácovi na vlek. Fakt, že se v té chvíli vyvolává prostor u Temelína, mě nijak nevzrušuje, přece jsem slíbil Mackovi sletík a zbytek dne za volantem. Za moment jsem na laně a v tom výtahu sem ani v jednom patře neucítil ani bublinku. „No tak si to sletíme a za hodinku se dostaneme ještě aspoň jednou nahoru no“: brblám si tak do kukly. Odepínám se, ani nevím, jakou výšku jsem měl a heleťme se 0,1m/s up!!! Rejdím a po dvou osmičkách vím, že mě dolů jen tak nedostanou. Z nepřesvědčivého bublání termiky se za okamžik stává ustředěných 2,5 m/s a vítr mě snáší nad Monte Hnojník, kde asi díky mému přičinění začíná ten pravý mumrajs. Určitě už všichni víte…on je tam, má to, je to tady, chci tam taky! Takže panika, nedočkavost a nervozita, kterou však většinou všichni na startu zvládnou dokonale skrýt. Jako poslední vzpomínku na Pěčín mám pohled na Frantu Láníka, který zřejmě nic moc nevyčmuchal a přistál zpět na startu. V té době jsem dotáčel základnu a s výškou přes 2000m bylo rozhodování, zda odletět, celkem jednoduché. 

Nikdy bych nevěřil, že během 15minutového stoupání se na obloze vyrojí tolik kumulů. Zatím jsem si celkem dobře vybavoval polohu i směr větru a tak jsem se vydal po větru k nejbližší aktivní chmurce. Trochu mi to připomínalo počítačovou simulaci/hru přeletů s větroni, kterou jsem si obstaral na dlouhé zimní večery. Díky věrohodnému zpracování modelu vývoje počasí a slovinskému terénu jsem zde také trochu okoukal základy fungování termických pochodů a taktiku letu. Jenže skutečnost se zdála být docela jiná a tak bych skončil u toho, že kdo si hraje, nezlobí.

První přeskok jsem vůbec nešlápl do speedu, vždyť to byl takový kousek. Nebyl!!! Pod kumul u Řečice jsem přilétl 200 m nad zem a měl jsem co dělat, abych se chytil. Kolikrát jsem u letů v ČPP viděl, že prvním skokem se často riskuje, i mě to tentokrát vyšlo, ale příště si ten speed sešlápnu. Další základna padla a já se vydal směr kumulostráda dále na západ.

Bez GPS, kompasu, s euforií z parádního letu a trochu promrzlýma nohama jsem už téměř ztratil pojem o časoprostoru. Jediným bodem orientace se stal Javořický vysílač. Věděl jsem, že odtud vane vítr, o kterém jsem chvílemi, hlavně při točení termiky, také ztrácel přehled. 

Zasvěcení asi vědí, o čem mluvím. Nač vario, když najednou cítíte vytrvalý poryv větru a většinou právě z jiného směru než normálně vane. Zjistil jsem, že tento úkaz mi pomáhá v ustředění stoupáčku daleko více než vario. Možná už zde by měla zaznít moje vůbec první pochvala k padáčku. V ustředění jsem doposud problém nemýval, ale už v druhém stoupání, mmj. 4,2 m/s, se kontrast mezi stoupající a klesající masou vzduchu vedle zdál dost veliký. Jedno klapnutí ouška se pro začátečníka stalo docela fajn zábavou. Pár houpaček a byl jsem mimo ječící zvuk varia. Chvilku jsem se přemlouval, jestli se na něj nevybodnu a nenajdu si něco klidnějšího. Opak byl pravdou a tak jsem vzápětí zaražen v sedačce dotáhl dalších 2400 m n.m. a před sebou celkem jednoduchý přeskok k další kumulostrádě. 

Touha zabojovat a dotočit tuto základnu před Jindřichovým Hradcem dostála svého až po spatření Vlasty, který se ke mně blížil z jihu v pěkné výšce základen. Stihl jsem to akorát a tak jsme společně mohli zahájit synchron ve stejné letové hladině.  

Proběhlo pár fotek a Vlasta se mi začal vzdalovat. No letí mu to nádherně.

Jediný problém byl v tom, že letěl spíše severozápad. Na západ byly už vidět Temelínské příšerky a já ani pořádně nevěděl, zda je prostor obtelefonován, podobně jako on. No dobrá, změna kurzu a za Vlastou, ostříleným pardem. 

Jenže kde nic tu nic. Měl jsem namířeno k pro mě neznámému kopci někde mezi Kamenicí a Hradcem. 300 m nad zemí mě čekalo poslední rozhodnutí. Kopec a pátračka nebo „jistý“ Vlastův stoupák o něco dál? Nebudu myslet na to, že chyba se stala už pod základnou, kde jsem změnil směr letu do nadějného slunného okna za Vlastou místo pod kumul dál po větru. Tušíte správně, pod Vlastou klesák jak hovado a nezbylo než vybírat místo pro přistání poblíž dědiny. Na jednom obzoru mi mizel Vlasta, na druhém se objevil Macek s větroněm nad Jinřicháčem, a pod ním prolítával pravděpodobně Tomáš Soudek, kterého jsem měl ještě pře pár minutami pod sebou. Zvláštní pocit. Po 2,5 hodinách letu se během okamžiku všechno změnilo a já stojím nohama na zemi. Člověk ví, že by to šlo ještě natáhnout, je na sebe trochu nazlobený a zároveň je bezmezně šťastný, jak se mu povedlo přistát, ani neví kde. Lodhéřov…kde to sem a kudy nejblíže domů? 

Když jsem se ale vzápětí dozvěděl, že jsem přistál v asi nejdelší vesnici jižních Čech a ještě na druhém konci, než jsem potřeboval na stopa, tak to byl fakt pešek. Stop nakonec vyšel. Nádraží v Jindřichově Hradci mi zpestřila slečna, která mi nabídla přeletové jumbáro, fajn pokec a potkal jsem i kluky sfouknuté z Nových Sadů. 

„Zanedlouho“ se objevila ESA, Vlasta a vykvetlý Máca, který stejně jako Miloš z týmu ten den pořádně bodoval.

Cesta domů plná dojmů, Novákovic pišingříčků, lanaření nových žurnalistů a nakonec děkovné pohlazení termosky u Monte Hnojníku, který opět vstal z mrtvých, se mi stalo zadostiučiněním pro tenhle krásný letový den. Rád bych nějak podrobněji zdokumentoval let, ale GPS se do rozpočtu dostane až příští měsíc. Podle mapy jsem to odhadl na cca 40 km. Přesně taková vzdálenost by mi stačila uletět opačným směrem domů do Bítova. Původně to byl můj cíl letošní první sezóny (snad příště), ale po neděli vím, že paragliding je sport bez hranic i pro nás začátečníky.

Závěr bude patřit pochopitelně poděkování všem, které jsem uvedl v tomto článku a taky vám, co jste to dočetli až sem:))

PS: Té bečky je škoda, nemyslíte?

Tomáš_Bítov
http://www.pgv.cz/