Opak je pravdou. Po příjezdu už je na startu vyskládaná pěkná řádka padáčků s nedočkavě přešlapujícími piloty. Ale ať se koukám, jak se koukám, vlekaři to zde zrovna nepřekypuje. Želetaváci nikde, Miloš se připravuje na svůj přelet roku, takže veškerá zodpovědnost je vržena na Macíka a jeho červeného pickupa. Uzavíráme domluvu, že až Macek všechny letuchtivce dostane do vzduchu, vytáhnu já jeho.. Dneska chtějí letět opravdu VŠICHNI! :-) Volám taťkovi, že na mě nezbyde žádný vlekař a jestli by nemohl přijet. To by byl přece hřích to dneska alespoň nezkusit.

Mezitím vytáhnu Toma, který se napodruhé chytá a odlétá s Milošem směrem na západ. Vlasta chtěl taky letět, ale místo toho pečlivě rozvěsil svého Mazlíka na nejbližší strom :-)

Taťka je na Pěčíně cobydup. Startuji kolem jedné. Vlek je super. Na laně prolétávám stoupák. Po odepnutí letím nad nejbližší les, ale žádná sláva. Místo přívětivého stoupáčku dostávám pořádnou termickou facku. Když se snažím točit, hodně rychle ztrácím to, co jsem před chvilkou nabrala. Tak se tam nějakou dobu šmrdlám nad lesem a když se konečně vyškrábu o kousek výš, vydám se s větrem v zádech směrem k Oldovi, který startoval přede mnou a teď už nabírá slušnou výšku nad vodárnou. Letím k němu s nadějí, že to taky potkám. Kupodivu se nade mnou pan Termoska slitoval a já vytáčím 1200 m n.m. a pouštím to na západ. Cestou potkávám další, tentokrát už čitelnější stoupáček a vytáčím 1800 m n. m. Z této výšky už je svět mnohem veselejší. Po očku sleduji Oldu. Je o dobrých 200 m výš než já, čímž mě přesvědčuje, že můžu ještě kousíček točit.

Hlídám si vítr, chvíli fouká J, chvíli zase V. Nabírám ještě pár metrů, ale trávit nedělní odpoledne v mraku není můj cíl a tak to stáčím směrem k okraji mraku, kde ještě dotočím pár metrů a pouštím to směrem na Kunžak. Sleduji mraky. Ty velké se pomalu rozpouští, nové zase vznikají. Ztrácím výšku a hlavou se mi honí Mackova věta, že: „Přelet s jedním stoupákem není žádný přelet.“ L V duchu si říkám, že v tak úžasný den přeci nemůžu po pár kilometrech vyhnít a tak to stáčím víc na sever, na hranu lesa a pole. Funguje to J a já už vesele vytáčím další stoupáček. Olda je pořád poblíž, a když vidím, že klesá, nijak se k němu nehrnu a držím se svého J

Pod mrakem si nechávám nějakou rezervu, ale po pár uletěných kilometrech a několika dotočeních zjišťuji, že letět tímto směrem nebyla právě ta nejlepší volba. A zatímco Olda nad Kunžakem dotáčí další základnu a ztrácí se mi v mraku, já se ubírám slušným klesákem k zemi. Přehoupávám se ještě přes nějaké dva rybníky přímo na loučku u Otína, přistávám na 35.km a ze země smutně sleduju Oldu, poletujícího si pod mrakem s větroňáři. Jak jsem později zjistila, Olda přistál po hodině místního létání doma v Hradci na zahradě.

Poučení pro příště:

1.) Dotáčet základny, aby mi pak ty metry u země při hledání stoupáku nechyběly.

2.) V menší výšce se vykašlat na mraky a koukat spíš po krajině.

Ale i tak to byl super den a super let!!!

Petra Tetourová
http://www.pgv.cz/