Na sobotu
11.4.09 měl Macík domluvený létací výlet na Pálavu. I když se postaral o zveřejnění
pozvánky,
Z Dačic
odjížděli jen tři, prý někdo je tam už
od pátku, někoho po cestě nakládají sebou a
další tam dorazí přímo. Říkal jsem
jim,
aby se ve sklípku místo vína věnovali
článečku, tak uvidíme. A pokud tomu, co napíšou,
nebudeme rozumět, tak se věnovali obojímu J
No
a nás pár, kteří se více věnujeme
rodinám, jsme se
tedy sešli na Pěčíně. Želetaváci slíbili
sraz ve 12 hod a dorazili ani né s desetiminutovým
zpožděním. Machrovali, jak tam jsou brzo, ale než vybalili to
jejich nacpané auto
a než si pokecali s Oldou o jejich super technice, trvalo to
dlouho. Podle předpovědí počasí prvně mělo foukat až
neletově, pak to změnili za téměř bezvětří a ve
skutečnosti to bylo zase jinak. Prostě to aprílové
počasí si dělá každou chvíli něco jiného.
Mezi tím alespoň Tomáš tahal do vzduchu Petru a té se
to evidentně líbilo. Nám tak trochu dělala chrousta a všichni ji po očku pozorovali,
kdy to konečně začne nosit.
Asi tak za půl hodinky se Želetaváckým specialistům
povedlo rozchodit odviják. Já se mezi tím poklonil starýmu Termoskovi (hrobeček má od loňska stále zachovalý) a pochválil
syna, že mu to už letos docela jde. .
Chvíli jsme se domlouvali a dohadovali nad leteckýma
mapama. Porovnávali jsme staré a nové mapy a plánovali přelety.
Pak do toho skočil Pavel, Petra a Radim. No a všichni se tam udrželi. Postupně nabírali výšku a za chvíli nám mizeli za Pěčínem.
My
ostatní jsme se už taky připravovali, ale někdo byl
rychlejší. Takže i když já i Olda jsme měli
hadříky vepředu, Zbyněk Němec byl
v přípravách
rychlejší. Takže aby mohl odzadu odstartovat, odhodil
jsem své i Oldovo ouško od
padáku bokem a Zbyněk odstartoval.
Pak
jsem byl na řadě já a za mnou Vaňous a Olda. Jenže
hned po mém startu slyším chlapi, jak
křičí, že tam mám uzlík. Byl právě na tom
oušku, který jsem dával bokem a pak si ho už
nezkontroloval. Zkusil jsem ho vyklepat,
nešlo to a slyším Oldu, ať to nechám.
Pamatuju kdysi létání u nich, kdy se mu stalo
něco podobného a při vyklepávání se mu
šňůra přeřezala. Nechávám toho a musím
dorovnávat
levou řidičkou, ale není to žádná sláva a
jde to s problémama. Vlekaři si toho nevšimli
a ve vysílačce mne neslyší.
Jenže
po odepnutí se hned zachytávám, padáček
sám točí
pravou a tak ho nechávám a jen buď přitahuju pravou a
nebo vyrovnávám levou. A jde
to v pohodě. Dost hluboko pode mnou se pracně
zachytává Zbyněk, je to bojovník
a postupně se zvedá. Když chci fotit, tak normálně
točím levou, abych měl pravou ruku volnou, ale díky
uzlíku teď řídím levou rukou pravou řidičku.
Když
to slábne, letím na bok nad hnědé pole, kde se
prohání traktor. To bývá dobré
znamení a taky se daří. Už na zemi jsme se domlouvali
ohledně vysílaček, vlekaři chtěli PMRka a Zbyněk dvoumetr. Proto
jsem si vzal oboje
a nyní se domlouváme jak se Zbyňkem, tak se mnou už
mluví i vlekaři. Dokonce se na čas Zbyňkovi povedlo nechat sepnuté tlačítko
vysílačky a tak já slyšel nejen své, ale i jeho vário!
Zbyněk je už ke mně blíž, ale jak to narovná po větru,
tak mu nestačím. Pravá strana trvale přibržděná a abych letěl rovně, musím brzdit
i levou stranu.
Všimněte si, jak jsme se Zbyňou od nějaké 27. minuty do 14 hodiny
nabírali i ztráceli výšku téměř stejně.
Před Borovnou jsme oba dost ztráceli výšku, Zbyněk to
vzal více na západ nad lesy a zelené pláně, já to raději uhnul k Mrákotínu
nad hnědá pole. Jednu chvíli se mi Zbyněk ztratil a já myslel, že přistál a na mé
volání do vysílačky neodpovídal. Vypadalo to, že je už na zemi a mimo signál (až
později mi potvrdil, že mne slyšel, ale díky malé výšce a hodně starostí nemohl
odpovědět).
Jenže
já měl taky starosti, chvíli to vypadalo na
přistání
v Mrákotíně. Navíc v té
chvíli někdo trvale vykecával do PMRky a mě nešla
vypnout. Musel jsem si ji zastrčit pod zadek, aby mne nerušila.
Na té druhé fotce je vidět lyžařská sjezdovka, na
třetí už z větší výšky
Mrákotín a na další místní
lom.
Za Mrákotínem se pokouším vyzvedat ve směru k vysílači
na Javořici a do toho mi začne řvát
druhá
vysílačka! Jenom chrčí a přeřvává
vário. Kecafon si tedy připínám až na popruh pod
sedačkou, ale chraptí to moc. Řídím se tedy i
podle ukazatele, jako když létám s
krosnou. Jak jsem výš, tak to přestane a vracím to
zpět na ramenní popruh.
Když jsem byl vysoko nad Javořicí, uviděl jsem v dáli Zbyňka v téměř stejné výšce. Je to prostě bojovník! J
Letím
dál a tentokrát do vysílačky někdo řve. Ale tak,
že mu není rozumět. Odpovídám mu, ať mluví
potišeji, ale asi mne neslyší a pokračuje
v tom dál. Na rybnících je krásně
vidět, jak dole fouká.
Opět
to vypadalo na přistání, tentokrát to bylo
vážnější! Říkám - "Termosko, přeci
mne v tom nenecháš, dnes jsem se byl tvýmu
starýmu Termoskovi u hrobu poklonit"
a i když jsem měl už
vyndané nohy ze speedu na přistání, přeci jenom to
přišlo. Bylo to zleva, tam já
točit nemohl a tak jsem to vzal více pravou a pak ji
protáhl. Musel jsem to dělat
vícekrát (a nejen teď), občas se do vysílačky zase
ozval ten řvoun a kazil mi to, ale podařilo se. V té
chvíli jsem si řekl, že vysílačky už nikdy
vícekrát, hrozně to ruší a většinou
si najdou tu nesprávnou dobu na vykecávání! L
Chtělo to nabrat více metříků, ještě jsem to zkoušel
nad dalším polem s traktorem, ale tam jsem to nějak …. a tak už mne přistání
neminulo.
Až
po přistání jsem si rozvázal uzlík, zavolal
Zbyňkovi
(právě taky přistál - téměř ve stejné
minutě), vše sbalil a zavolal svému kolegovi
z práce, jestli by
pro nás nepřijel. Bydlí u Javořice, né
s velkým nadšením, ale přeci jen vyrazil.
Má pro našeho koníčka pochopení. A když už
jsme u těch koníčků, který je hezčí?
Ještě
jsem ani přesně nevěděl, kde jsem, kam pro mne
má přijet, ale když jsem po sbalení přicházel
k silnici a mávnul ještě z pole
na právě projíždějící auto, zabrzdilo a kus
ke mne couvlo. Nakonec věděl, co že
to nosím v tom batohu a že zná Prantlíka.
Ivoši, díky, máš dobře vychované
kamarády J Dovezl
mne do Počátek, kde mne za chvilku vyzvedl můj kolega Láďa a vydali jsme se pro Zbyňka.
Mezi
tím se ozval i Vaňous a že prý přistál
v Kamenici a jestli bychom nepřijeli i pro něho. Lump jeden,
doletí si dál
než my a ještě takhle provokuje! Ale co bychom pro něho
neudělali. Ještě jsem
volal na Pěčín, že máme velké auto a koho že
ještě můžeme svést, ale už další
zájemci nebyli. Sice po nás ještě letěl
Tomáš a doletěl ještě dál, ale ten
prý má
svůj svoz.
Po návratu na Pěčín jsme se ještě pokochali pohledem
na krosnaře a i když jsem ji měl taky sebou, už jsem nelétal. Nejsem přeci žádný
…
Zkoušeli i tadem a větší radost měl asi Panťa. Daniel jim ani nestačil.
Vaňousovi jsem říkal, že Kamenice je potvůrka jedna,
že mě taky vždycky shodila na zem, a tak jsem se doma chtěl podívat do mapy s přeletama,
jestli je to pravidlem i u jiných, ale tam se to nedá
poznat. Ale do toho Rakouska máme nějak málo přeletů. Je
to třeba napravit, je tam hodně velkých ploch, kde
padáček ještě neviděli. J
A tady se můžete podívat na všechny naše přihlášené přeletíky z toho dne (někdo to nepřihlašuje a jiný si nezapíná GPS – viď Pavle!) Všiměte si, jak nám to všem ve 14 hodin vypnuli! L
Takže
Petra – 13,22 km, Zbyněk – 30,48 km, já – 31,63 km, Vaňous – 40,88 km a Tomáš - 42,71 km
V neděli 12.4. Želetaváci měli naplánované tandemy u Jakubova. Naši vlekaři Máca a Miloš se stále rekreovali na Pálavě a tak jsem se zajel alespoň na ty tandemy podívat. Zájemců tam měli dost a občas vytáhli i ty otravné sólisty.
František opravdu neměl tryskové motory, to bylo nějaké éro nad ním, dokonce bylo o trochu výše, takže ke kolizi nedošlo.
Kluci to mají nějak zajímavě rozdělené. Panťa vozí kluky a Milam holky. Zatím se prý převrat neplánuje, ale kdo ví?
Nic netrvá věčně, ani ......
František zkusil více startů, občas se trochu povozil a hlásil "Je to tam!", ale na přelety si netroufnul. Tandemisti byli také spokojení, někteří méně, jiní více, a někdy to vypadalo, že ten let byl pro pilota slastnější než pro klientku J
Já padáček ani nevyndal, měl jsem sebou i krosnu, ale na ni více pofukovalo a tak jsem nelétal. Pak jsem si na chvíli půjčil od Milana tříkolku a povozil děti. Těm se to líbilo. Chtěl jsem svézt i nějaké trochu starší slečny, ale tam už zájem nebyl. L
Pak synátora povozil i Pavel. Já se se všemi rozloučil a vydal se domů, takže ani nevím, kdo dál polétal a co se tam ještě dělo.
Všude byla bezoblačná obloha, ale při návratu domů byly za Pěčínem vidět kumulky a foukalo méně.
