Jana s Tomasem ve Slovinsku 9.-13.4.09

Konečně to vypadá, že nás zima definitivně opustila a začíná opět letová sezóna, které se už všichni včetně mě nemohli dočkat. Na Velký Pátek Jiřík Večerek naplánoval výlet za létáním (Slovinsko, Itálie, Rakousko) podle předpovědi počasí. S Tomášem jsme ani chvilinku neváhali a hned se přihlásili, vždyť se přeci musím skamarádit se svým novým mazlíkem. Na tento výlet jsem se neskutečně těšila, už jen proto, že mám nový padáček a že si konečně po té dlouhé pauze vytočím nějaké krásné stoupáčky. Ve čtvrtek 9. 4. 2009 odpoledne rychle peláším z Prahy domů a balím potřebné věci na létání. V 20:00 hod. mě Tomáš vyzvedává doma a ubíráme se směrem Jihlava – Tesco, kde už na náš čeká Jirka se svým Fordem Maxíkem a ostatní účastníci zájezdu. Tomáš byl nesmírně překvapený, že jsem byla připravená a konečně jednou nezdržovala odjezd. To víte, těšila jsem se mooooc. Na výlet vyrážíme v této sestavě: Já, Tomáš, Ondra, Jirka, Petr, Vlasta, Aleš, Pepa, v Brně přistupuje Terezka a její pejsek Bodlák a přidává se k nám další auto – Milan, Jirka. Po společné poradě se rozhodlo naše cesty ubírat směrem Slovinsko – Lijak, Kobala. Nezbývalo nic jiného, než naložit naše věci a hlavně naše mazlíčky a mohlo se vyrazit. Naše cesta dále pokračovala směrem Mikulov, pak do Rakouska, kousek přes Itálii a pak konečně Slovinsko. V Rakousku – kousek od Villachu se k nám přidává další auto – Dimitrij, jeho kamarád Andreas s manželkou z Řecka a Romário. Brzy ráno přijíždíme na Lijak a stavíme stany. Noci jsou tady ještě chladné, a tak je všude mokro. Tentokrát mě Tomáš ušetřil nafukování matrace, protože vzal elektrickou pumpičku aneb praví: „ Myslím, že to ti jde už dobře“, je třeba se naučit jiné věci. Sluníčko se začíná pomalu probírat a my tušíme, že dnešní den bude určitě letový a že se nebudeme moc na nic vymlouvat. Někteří se ubírají do svých stanů se trochu prospat z dlouhé cesty. V 10:00 hod. Jiří vyhlašuje paniku a hurá na kopec. Balíme své létací mazly a pelášíme na kopec. Na startu je rukáv v pohybu, a tak není na co čekat. Rozbalujeme naše plachtičky a jeden po druhým skáčeme do prostoru.

Termika je ještě příliš slabá, tak si dáváme spíše slet, ale jak říkám, startu a přistání není nikdy dost. Za chvíli zahajujeme druhé kolo. Na startu je rukáv v plném pohybu, jarní termika funguje naplno, proto si dáváme pauzu na oběd.

Po přestávce startuji svého trendíka a pokoušíme se společně najít stoupáček, ale moc se nám zatím nedaří, ale mi to nevzdáváme, odlétávám od kopce a zkouším se zachytit v rovinách. Super - vyšlo nám to, po pracném točení 0,2 - 0,5 postupně nabírám výšku. Nakonec jsem si vybojovala slušnou výšku a skutečně si to užívala. Po 2 hodinách si tak říkám, že už půjdu dobrovolně na přistání, myslela jsem, že mi upadnou ruce z toho točení. Většinou když chce člověk dolů, tak to nejde, to byl i můj případ. Musela jsem použít UŠI, abych se dostala dolů. Po přistání si říkám, že se určitě vyplatí točit i každá nulka. Tím děkuji Mackovi za vzácnou pomůcku.

Nakonec vyjíždíme na kopec ještě jednou a i tentokrát se to vyplatilo. Krásné polétání před západem slunce. Musím konstatovat, že se tento den moc vydařil a můžeme se těšit na další, kdy hned brzy ráno vyrážíme polétat na Kobalu. Samozřejmě večer nesmí chybět večírek a zhodnocení dne.

V sobotu 11.4. brzy ráno nás probouzí sluneční paprsky a to nám dává znamení dalšího krásného letového dne. Dnes vyrážíme na výlet do Tolminu – na Kobalu. Po cestě sledujeme v dálce zasněžené kopce, což znamená, že termika bude asi hodně živá aneb jak praví v Beskydách: „ Bude to rachot lebek“. Před 10hod. přijíždíme do Tolminu, někteří se seznamují s novým terénem. Po chvilce vyrážíme na startovačku, kde už čeká pěkná řada pilotů.

Podmínky jsou takřka ideální, tak není na co čekat a hurá do vzduchu, než se zaplní celá startovačka. Jedná se spíše o dopolední sletík, protože termika ještě není v tom pravém pohybu, jak by měla být. Po sbalení našich padáčků vyrážíme opět na kopec, kde už termika funguje, možná až trochu moc. Raději vyčkáváme, protože ta jarní termika je hodně živá.

Po pauzičce já a Tomáš startujeme. Hned po startu nabíráme pěknou výšku. Start byl hodně divoký. Vděčím tím tak pozemnímu tréninku, který je opravdu důležitý na starty v horách. Tomáš po chvilce přeskakuje na druhý hřebínek, já mezitím ztrácím stoupák a hledám jiný. Nakonec se zachraňuji v údolí a dostávám se zpátky nad start. Tomáš mi říká do vysílačky, že chtěl letět směr Kobarid, ale je to tam zastíněné, tak se vrací za mnou. Za chvíli jsme u sebe a společně točíme.

Co se ale za chvíli nestane? Stoupák nám ujíždí a vário hrozně bučí. Letíme směr přistávačka, ale to se normálně nedá, protože jen klesáme a vůbec neletíme dopředu. Koukám na vário a vidím klesák 4,5 dolů, nezbývá nic jiného, než nouzově sednout na loučce u Renaultu, protože na oficiální přistávačku určitě nedoletíme. Po přistání nám nejde do hlavy, co to bylo, protože za chvilinku za námi přistává i Aleš a říká, že měl stejný problém. Mezi tím vidíme, že ostatní už jsou také ve vzduchu a že se jim skvěle daří.

Ještě stíháme před západem jeden let. Ten se vyplatil. Nosilo to úplně všude, dokonce i v údolí. Někteří včetně Tomáše měli vůbec problém přistát, než bude tma. V 19:30 mu vário ukazovalo 1250 AMSL, což je neuvěřitelný.

Přistál až po západu, dole už byla skoro tma, už dokonce svítily lampy.

Večer navštěvujeme pizzerii v Ozeljanu a dokonale se přejídáme. Mňam mňam. .

V neděli 12.4. ráno nás opět probouzí sluneční paprsky. Ještě jsem zapomněla zmínit, že od soboty se na Lijaku koná Česká Liga Paraglidingu, ve které závodí také naši kamarádi. Takže ráno přijíždí Moby Dick do kempu a s ním Janča a Honza Krátkých a Tomáš Hudeček. Po krátkém přivítání mají závodníci briefing a my se připravujeme na odjezd na kopec, abychom stihli odstartovat, než se otevře závodní okno. Po krátkém sletíku jedeme podpořit naše kamarády. V rozmezí 13:00 – 15:00 je otevřeno závodní okno. Krátce po jedné hodině startuje Jana a Honza a chvilinku za nimi Tomáš. Všichni tři nabírají výšku a letí směr první otočný bod. Jelikož na startu fouká docela hodně, tak čekáme.Zatím očkem pozoruji závodní piloty, jak se to má správně dělat. Jelikož na startu fouká stále, tak startuji nakonec až v 17:00 hod. Tak si tak říkám, že to už asi nikam nepoletím.

Hned po startu potkávám hrozné stoupání, že mi padáček vůbec neletí dopředu a jen stoupám. Bylo to docela nepříjemné, protože jsem byla pořád nad startem. Ale nakonec padáček nabral rychlost a mohla jsem začít pořádně točit. Za chvíli jsem 600 metrů nad kopcem a vidím to hodně nadějně, i když bylo tolik hodin. Očkem koukám po Tomášovi a po Ondrovi, jestli vyrazíme někam po hřebeni. Tomáš moc výšky nemá, Ondra mi říká, že poletíme. Mezitím jsem trošku sklesala, tak se vracím zpátky, abych ještě něco přitočila. Říkám padáčku, že teda někam poletíme. Nakonec letím sama, Tomáš se tam zachraňuje pod kopcem. Za chvíli jsem nad kostelíkem směr Ozeljan a letím dál, výšky pořád dost, po cestě ještě něco přitáčím. Za chvíli už v dálce vidím město Ajdovščinu, tak si říkám, mám letět až tam nebo se raději otočit a letět zpět? Nikoho kolem sebe nevidím, tak se raději otáčím a letím zpět. Nedržím se kopce a letím se podívat do rovin, kopců už mám dost. Nakonec přistávám na loučce v Ozeljanu moc šťastná. Je to můj první samostatný přelet v horách. Den se opravdu vydařil. Všichni tři naši závodníci splnili všechny podmínky, které byly naplánované a uletěli krásných 50km.

Večer navštěvujeme opět pizzerii a přes noc přejíždíme do Rakouska na Hohe Wand. Už to mé povídání musím zkrátit, abyste u toho neusnuli. Hohe Wand je celkem pěkný letový terén, ale já mám raději přeci jenom Slovinsko. Alespoň jsem si vyzkoušela náročnější přistání bez rukávů a s velmi živou termikou. V 17:00 hod. vyrážíme k domovu moc a moc spokojení. Tento výlet hodnotím velice pozitivně, už jen proto, že jsem získala další důležité zkušenosti v létání a jsem zase o krůček dál.

Také moc děkuji za super kolektiv.