Sám
nemám rád hodně dlouhé články, hlavně ty,
kde je jen pár fotek, ale vadí mi i ty, kde
je jedna věta a k ní náhled na několik
desítek a někdy i stovek fotek,
které si musím sám vybírat a
zvětšovat. Takže se už předem omlouvám všem,
kteří
nemají čas a nebo chuť si to celé přečíst, je to
opravdu hodně
dlouhé, protože za jeden den se toho
opravdu spoustu událo. Nejspíš to dočtou jen
velcí nadšenci a nebo ti, co v práci
sedí u PC a nudí se J
Původně
jsem na víkend plánoval výlet do Bassana, ale pro nevelký zájem jsem ho ve
čtvrtek zrušil a místo něho na sobotu 21.3.09 vyhlásil LETOVÝ DEN. Na Čt1
původně předpovídali pěkné počasí a bezvětří. V pátek pak na CHMI na
sobotu plánovali stabilní beztermické počasí -
VYVOJ KONVEKCNI OBLACNOSTI: TEPLOTNI ZVRSTVENI BUDE PREVAZNE STABILNI BEHEM DNE SLABE LABILNI SE SNEHOVYMI PREHANKAMI.
A v sobotu:
VYVOJ KONVEKCNI OBLACNOSTI:PODMINKY
NEPRIZNIVE,ODPOLEDNE V HORSKYCH OBLASTECH MISTY
VYVOJ CU HUM
A
jak jsem to hned psal i ve vzkazech, už delší dobu to beru s rezervou,
protože i při této předpovědi se létají i 100km přelety. I Scorpi se mnou
souhlasil a dokonce naplánoval sušší vzduch, ale právě u nás byl vlhčí a
občas bylo mraků až moc.
No a na Flymetu
předpovídali už silnější severní větříky a i stoupáčky až ke 4m/s (ti měli
pravdu největší!).
Ještě
v pátek večer si říkám, jestli bych si neměl nabít baterii u krosny, vždyť
jsem ji od 11. ledna ještě ani nenastartoval a co když ji budu potřebovat.
Byl
už druhý den a začal jsem si krosnu připravovat na start na hlavní ulici
v jednom nejmenovaném městě. Na silnici jsem si rozložil padáček a vůbec
mne nezajímalo, že zastavím provoz. Připnul jsem ho ke krosně a koukám, že
všude v okolí a dost blízko je hodně domů a různých kabelových vedení!
Posunul jsem se kousek zpátky, ale ani tak jsem nevěřil, že se včas stihnu
zvednout a ani nebylo místo na otočení, navíc bylo bezvětří. Nastartoval jsem
krosnu a pochvaloval si, že chytla i bez toho nabíjení. Už už to bylo na start a
v tom nám doma zazvonil telefon a já se vzbudil. Byl to jen omyl, ale
možná mi zachránil život! J Tak co, neblbnu už z toho?
Ještě
jsme si pospali, ale když jsem se vzbudil a nahodil mobil, byla tam
zpráva od
Františka, že od 9.30hod jdou u Želetavy krosnit a abych se
zúčastnil. Bylo už
deset, ale po zavolání jsem zjistil, že se
František a Panťa přesunuli na Pěčín
a právě se chystají na start a abych rychle dorazil. Honem jsme se
se Zdenou sbalili a
naložil jsem veškeré motorové i bezmotorové
létání. Nevím čím to bylo, nejsem
přeci žádný závislák, ale hned při
obouvání mých létacích bot jsem
utrhnul
tkaničky.
Při cestě na Pěčín jsem pozoroval svižnější vítr a
termikou už pěkně fungující mráčky. Nevěřil jsem, že zrovna František a Panťa
v takovýchto podmínkách krosní, ale byl jsem překvapen. Panťa už byl na
zemi, ale František ještě poletoval. Pěkně si to užíval! Trochu divoce i na můj
vkus, navíc to specielní přistání .....
I
když Miloš původně souhlasil s Novými Dvory,
právě v Pěčíně zájemcům od Mikulova
předváděl nový odviják –
Mišpulína. No
a potřeboval zkušební piloty a tak jsem se nechal ukecat.
Na odvijáku jsem byl
naposled 28.září, od té doby jsem už bezmotorově
nelétal (mimo ručního vlekání
na Doletné) a i když se startovalo na boční vítr,
letěl jsem a užíval si to.
Byla to nádhera po tak dlouhé době se zase proletět,
ukecali mě pak i na druhý
start, ale ten boční vítr stál za houby,
výšky do 200m a termika nad sněhem
taky nebyla.
Při
druhém letu jsem to vzal po větru ve směru na Bílkov a
nad
jižníma stráněma to fungovalo. Jenže výška
už malá a spíš to byl boj. Po
přistání koukám na jednoho dravce, ještě mu
nadávám, že tu měl být dříve, ale
ani on to neutočil!
Povedlo
se mi Miloše a později i Mácu včetně zájemců o
bezmotorové létání přetáhnout na
Nové Dvory. Vítr byl taky z boku, občas až
příliš svižný díky termice, ale
odpínací výšky kolem 500m už byly
zajímavější.
První vlek vypadal nadějně. Sice jsme byli ve stínu, ale táhli mne do
nasvícené části od Dačic. Čekal jsem na konci dráhy stoupání, ale nic tam
nebylo a ani při cestě zpět jsem nic nepotkal a tak jsem přistál zpět.
Pak se připravoval Boeing, jednu chvíli ho vítr
zatlačil až za silnici a přitom je to takový chlap! Pak odstartoval, prvně se
moc nezvedal, ale nakonec nám vytřel zrak. Točil stoupáčky a mizel v dáli.
Máca ani nečekal, kam doletí, a vydal se s autem za ním, že ho pak doveze zpět.
Pokud vím, přistál někde před rakouskýma hranicema u Vratěnína. Do ciziny letět
nechtěl. Navíc si omylem zapomněl pustit GPS, takže nemáme ani jeho výpis.
Pak
se připravoval Michal. Taky se pral s větrem a navíc měl u padáčku řádně
zamotané šňůry, připomínalo to pomlázku. To asi musel být hodně veselý mejdan
na konci létání v Monacu!?
Když Michal odstartoval a pak se odepnul, divili jsme se, kam letí a kde
to přistává. Až když se k nám vrátil, zjistili jsme, že si spletl
přidávačku, a tam se zase divil on, kam že jsme se to poděli my a i ta silnice
s našema autama.
Mezi tím dorazil i Pavel Janík (prý si pak taky
pěkně polétal) a Petra, ovšem tentokrát bez Tomáše. Prý ho cukla u Budkova (to
pro mne Zdena nikdy neudělá L), on se chytil,
a že se už dlouho neozval. Na jeho pěkný přeletík koukněte na ČPP (zatím tam nebyl).
Pak jsem to zase zkusil já. Tentokrát jsem si u Miloše
objednal vypínací výšku 500m a rovnou ve stoupáku. A taky jo! Já nevěděl, že to
je jen na objednávku J, tak
příště. Točil jsem si a vozil se v klidu a pohodě, jen ta zima byla
protivná.
Dotočil
jsem si i základny v nějakých 1550m n.m.,
chvíli mě to i
nacuclo, klapal jsem uši, bylo to jen krátce a
k zemi jsem viděl pořád.
Poprvé jsem si přeletěl Česko – Rakouské hranice.
Ze začátku jsem se držel
silnic (jé, tam je vlekacích cestiček bez aut a bez
stromů!), jenže to letělo
v pohodě dál a tak jsem to vzal více po větru. Nejen
že mi byla už velká
zima (dle grafu tam bylo až do -10 stupňů), že mi řádně mrzly
ruce, ale i foťák často kvůli zimě hlásil slabé
baterie
a nefotil. Strkal jsem ho tedy mezi nohy (to mi kdysi poradil
Tomášův táta
Standa) a občas si zase dal říct.
Když se mi někdy nad hlavou padáček trochu nezvykle
zamlel a kouknul jsem na něho, okamžitě se mi dechem zamlžily brýle a chvíli
jsem neviděl vůbec. Pak jsem se naučil, že při zvedání hlavy musím zadržet
dech. Párkrát jsem už kvůli zimě plánoval přistání, někdy jsem se zimou třásl
jako feťák při absťáku (viděl jsem to v televizi), ale pak jsem si řekl, že
to zkusím ještě kousek.
Naštěstí právě v pátek večer se mi konečně do
mé GPS povedly nahrát zakázané prostory od Vítka
(móóóc ti díky) a byly tam i
ty nejbližší v Rakousku, jinak bych si tam nemohl
dovolit takhle
poletovat! Viděl jsem tedy ty, kterým se mám
vyhýbat a navíc jsem už u nich byl
blízko. Se zrakem to už mám horší, občas
jsem to v té mé malé černobílé
GPS Legrand musel dost luštit, do toho mě neznámé terény, termika,
měnící se vítr, zima a k tomu řešit
kam letět, dávalo
mi to dost zabrat.
Když jsem se
blížil k Hornu (to jsem z GPS přečetl), měl jsem jen v plánu si
ho nafotit a co nejblíže přistát. Jenže město i průmyslová zóna byly dlouho ve stínu,
a když se tam konečně ukázalo sluníčko, udělal jsem pár fotek (až později jsem
zjistil, že jsou rozmazané) a opět se udělaly pěkné stoupáky. I při zvedání a
se zmrzlými prsty jsem Zdeně napsal a odeslal SMS – „Horn“, aby už za mnou
mohla vyrazit, a naplánoval si přelet k dalšímu městu.
Opět bylo v plánu
nafocení si města a přistání (z GPS jsem to
nerozluštil, až doma s brýlemi – asi to byl Gars am Kamp), ale dopadlo to stejně jako s Hornem. Zase
jsem se místo přistání vyzvedal a letěl dál. Jenže přede mou se na GPS objevil
velký zakázaný prostor (myslel jsem, že TMA Vídeň, ale výšku na podletění jsem
neznal a ani nikde nehledal).
Nejdříve jsem to chtěl zkusit obletět bokem na
vítr, ale když jsem před sebou viděl ty lesy a samoty, jen pár silniček a
v dálce zasněžené kopce, vzdal jsem to. Jak bych se odtud vracel domů? Německy
neumím ani slovo a představte si, oni neumějí Rusky! A takový je to světový
jazyk! Takže
jsem to opět otočil po větru nad krásným
klikatým údolím kolem řeky, doletěl si před
zakázaný prostor a tam se pokusil o
přistátí. Termika fungovala dál, na letění
by to bylo, ale všechno jednou
končí. Proti větru jsem se snažil přeletět zpět
údolí na vyvýšené místo. Pode
mnou prvně stráň, dole silnice, za ní políčko, pak
koleje, za nimi řeka a pak
zase vysoká zalesněná stráň no a nad ní to
mé vyhlídnuté místo na
přistání a
pár diváků se psem (jsme si i zamávali). Jenže
ouha, moc mi to dopředu neletělo
ani na malém spídu, ani doleji se to moc nezrychlovalo a
tak možná na poslední
chvíli jsem to vzdal (kdyby trochu přifouklo, byl bych
v rotoru nad tou
zalesněnou strání nad řekou) a otočil to zpět nad
údolí s políčkem. Čekal
jsem divočinu v rotoru, ale bylo to v pohodě a na baletku.
Z přistání jsem měl tak rozprouděnou krev, že už mi
ani zima nebyla, jen
se mi ruce pěkně třásly. Dle GPS a ČPP jsem to letěl 2:06 hod. a uletěl 58,5 km.
Zdeně
jsem poslal SMS, že jsem přistál nevím kde a
zkusím se do Hornu vrátit stopem. Vše jsem sbalil
a vydal se k silnici.
Ani né do deseti minut mě jeden starší pár
s pěkným, čistým a navoněným
autem zastavil. Zkoušeli na mne němčinu a angličtinu, ale na
mé „gavarítě po růsky?“ opět jen
s úsměvem kroutili hlavou. I tak jsme se na Hornu přeci
jen domluvili, naložili mne do toho čisťounkého autíčka a
vysadili mne až v
Hornu na náměstí.
Prošel jsem si a zkouknul celé náměstíčko, při tom
si vypil své dobře vychlazené přeletové pivíčko, nakouknul do místního kostela
a do půl hodinky pro mne Zdenča dorazila.
Po přivítání jsem se od ní nechal i
vyfotit, abych věděl, proč se za mnou na náměstí tolik lidí otáčelo a nyní se
divím, že mi vůbec někdo s autem zastavil a svezl mě. Kdybych si sundal tu
kombinézu, vypadal bych v těch oteplovákách ještě hůř!
Při
cestě zpět jsem občas poznával místa, nad
kterými jsem letěl a Zdenča mé nadšené
povídání vydržela. Až doma jsem vyřídil
pár nepřijatých hovorů a SMS, na které jsem za
letu nadával. Občas to zvonilo
až dost dlouho a hlasitost nám asi stejnou jak u vária.
