První motorový výlet letošního podzimu, aneb suché nádrže.

Když jsme loni poprvé vyzkoušeli let s krosnou na tandemu, nebylo vše úplně ideální. Jana mi celou dobu seděla na záložce a hlásila co se děje před námi. Já kontroloval jenom levobok a pravobok, při přistání jsem šel lehce do kolen, naštěstí do měkkého pole. Hned jsem si řekl, že pro příště musím pořídit vhodnější rozpěrky a taky pomocný rám pro snadnější start a přistání.

Termický rok utekl jako voda a když se Vlasta poprvé zmínil o plánování motorové akce na neděli 5.10.08, začal jsem „intenzivně“ pracovat na zmíněných přípravách. Už v sobotu dopoledne jsem vyštrachal naše „zánovní“ Rodeo z vrstvy pavučin a s potěšením zjistil, že šlape jak švýcarské hodinky.  Pak už jen stačilo oběhnout pár sousedů a z posháněného materiálu povařit rok promýšlený udělátko. Chvíli před půlnocí jsem ještě ukecal Janu, abychom provedli zatěžkávací zkoušku.

V 6 ráno při zazvonění budíku jsme silně zapochybovali o tom, jestli máme na to považovat se za motoráře. Nejen tyto pochybnosti způsobily, že jsme na smluvené místo vyrazili opět o něco později (moje slabost, Jana je v tom nevinně). Ale jelikož hlášený svižný západ foukal trošku od východu a tím zmátl i samotného bratra sokola profesora Frantu, který začal vydávat zvrácené rozkazy, přijeli jsme na start nakonec včas.




Po úvodní šarádě „škatule hejbejte se“ jsme stáli nachystaní na mírném svážku s nulovou podporou větru, zato vysokou tepovou frekvencí. Naštěstí vše klaplo na první pokus a my s výraznou psychickou pomocí startérů Zbyňka a Honziny fičeli celým půlmetrem k vysněným dálkám. Kluci vyrazili přímo k Vranovu, ale my jsme první větší les raději obletěli. S 200 metry se mi to jevilo jako jistější začátek výletu, i když v jeho závěru nám to možná ubralo šance na doletění plánovaného cíle. Před startem nás Vlasta povýšil na kapitány celé letky, ale během expedice tato čestná funkce jaksi vzala za své. 






Po prohlédnutí vranovského hada a znojemských vinic nás opustil bezpalivový Vlastík a taky kolem něj kroužící František. Takže k Pálavě už jsme s Janou pokračovali sami. Let začal ukusovat z druhé hodiny a přebytek energie ze startovního rozběhu už přestával hřát a i když jsme byli řádně navlečení, zima se začala zakousávat víc a víc. 
Lehce fádní let rovinami začal být zajímavý až když jsem si uvědomil, že benzín dochází rychleji než ubývají kilometry k našemu cíli. Navíc jsme se stáčeli čím dál víc bokem na vítr, který nám doposud slušně pomáhal. Nad Věstonicema už bylo víc než jasné, že na Strachotín bezpečně nedoletíme. V nějakých 700 m jsem proto motor raději vypnul, abychom si mohli alespoň na závěr vychutnat pár minut klidného tichého letu. Slabé zapípání vária v začínající termice nám znělo jako lahodný koncert.
Chvíli po přistání se nad námi objevil i zmrzlý Franta, který u nás po prohlédnutí Pálavy také přistál, což nás samozřejmě potěšilo. Vibroval jak ratlík, ale nevím, jestli za to mohla jenom zima nebo i nadšení z letu. Telefonem jsme se od Honziny dozvěděli, že Vlasta po dotankování úspěšně odstartoval z oranice a míří na Břeclav „blázen - dobývat točnu v takové kose“. 



Zbyněk nám bratra sokola zanedlouho odvezl a my ještě hoďku čekali na našeho Mobydicka, kterému po cestě jaksi došla nafta. 
Po zaslouženém obědě jsme ještě zajeli k Hustopečím, kde vlekal Karel Charlieho s tandemy a dali si příjemnou půlhodinku v termice. Mezitím se Jana otočila pro neskutečného Vlastu  a pak už jsme jen řádně unavení zamířili k západu. Musím říct, že ještě teď mě projíždí po kostech vzpomínky na zimu, ale taky mi hlavou vrtá, jak a kam poletíme příště.

JaHovi
http://www.pgv.cz/