Náš alpský výlet, aneb než půjde Termoska spát

27. až 30. září 2008

 Ve čtvrtek mi Tomáš volá, že předpověď počasí na 4 dny vypadá velice nadějně a že by rád vyrazil někam do Alp.

Jásám a odpovídám: ,, Jasně, jedeme´´ Až teprve po chvíli mi dochází, že už jsem vlastně taky zaměstnaná osoba a že si nemůžu jen tak odjet, jak se mi zlíbí. (Jen tak pro upřesnění, oficiálně ještě nepracuji, máme od školy povinnou půlroční praxi). Nezbývá mi nic jiného, než se jít zeptat svého ředitele, jestli mi dá pondělí, úterý volno. Usmál se a povídá: ,, Můžu se zeptat, proč potřebujete volno?´´ Já jsem holka upřímná, tak mu prostě říkám, že bude možná poslední hezké počasí na lítání a že bych ráda jela. ,, Vy lítáte a na čem?´´ Odpovídám: ,, Paragliding´´ Fakt jo? No tak to určitě jeďte, to chápu. A víte proč? Protože , já také lítám na Ulla. Jsem šťastná, tak to hned volám Tomovi, ať obvolá další zájemce. Na výlet se hlásí Jirka Beránek ze Žirovnice,

Petr Holý ze Žďáru,

Míra Mareček,

Tomáše táta

a samozřejmě my dva.

Ještě nám volá Jirka Večerek, jestli se náhodou nechystáme také někam do Alp, že jede taky. Naše cesta začíná v pátek v noci v Žirovnici, kde se scházíme s ostatními účastníky zájezdu a pokračujeme směr Matějovec, kde nabíráme Míru Marečka a míříme směr jih. Po cestě se domlouváme, který terén bude nejlepší. Nakonec docházíme k názoru, že Itálie bude ta pravá na krásné polétání. S Tomášem jsme si velice oblíbili Meduno, tak vyrážíme tam. Jirka a Petr ještě v horách nelétali, tak i pro ně to bude vhodný terén. V 10:00 hod. ráno přijíždíme do Meduna a stejně jako vždycky nemůžeme trefit správnou odbočku do kempu, ale po chvíli se nám daří a jsme na místě. V kempu už stanuje pár nadšenců, tak neváháme a rozbalujeme stany.

Zatím nemusíte nikam pospíchat, protože fouká příliš silný vítr, takže se startovat nedá. V klidu poobědváme

a počkáme, až vítr trochu zeslábne. Do kempu přijíždí Sergio – majitel kempu a říká nám, že zatím to na létání nevypadá. Mezitím si vyprávíme historky o létání, které můžou být dosti poučné. Odpoledne vítr začíná slábnout, tak zahajujeme pozemní trénink např. křížových startů. Přijíždí za námi ještě Honza Weiser s manželkou a učí mě křížáky. Vítr slábne až k večeru, a když chceme vyjet na kopec, tak nám Sergio někam odjel. Za chvíli vidíme, že na kopci někdo startuje, to jsou ale provokatéři. Všichni na zemi zuříme, ale co se dá dělat, stejně už bude brzy tma. Tento den z hlediska létání raději nerozebírám, ale ten trénink si myslím, že určitě každému prospěl. Blíží se večer a začíná přituhovat zima. Abychom se zahřáli, vytahujeme naše kamarády (rum, hruška)…a vaříme grog o sto šest. Z jednoho grogu jsou hned 2, 3, a tak dále, myslím, že už to nemusím dále rozmazávat. Jedno je jistý, zahřátý jsme byli pěkně.

Noc nakonec nebyla tak hrozná, protože jsem se v noci ještě vzbudila horkem. Druhý den nás probouzí sluneční paprsky,

obloha je téměř bez mráčků a vítr skoro žádný. To je znamení, že dneska to půjde a že si musíme vynahradit ten včerejšek. V klidu posnídáme a v 10:00 hod. vyrážíme na kopec. Nahoře chvíli čekáme, protože fouká do zad, ale za chvíli termika přetlačuje rukáv na správný směr větru a myslím, že není na co čekat.

Nováčkům dáváme dobré rady, rozbalujeme letadla a hurá do vzduchu. Starty v naprosté pohodě, vždyť jsme včera taky pořádně trénovali ne?

Hned po startu se osmičkami škrábu nahoru a celkem se mi daří. Nato, že bylo tak málo hodin, to chodilo celkem slušně. Jen mi přišlo, jako kdyby nám tu termiku zapínali a vypínali. Asi po 30 minutách jsem ztratila výšku, ale rozhodně jsem to nevzdávala a letěla na druhý hřeben, že se třeba vyzvedám a taky že jo. Můj trendík našel stoupáček jako malovaný, tak točím a točím až jsem 200 metrů nad startem a náramně si to užívám. Koukám po ostatních a vidím Míru, jak je hrozně vysoko. Domluvili jsme se, že za hodinu přistaneme a pojedeme ještě jednou nahoru na odpolední termický let. Ani jsme nedoufali, jak vysoko budou dostupy. Všichni spokojený jedeme znovu nahoru, že to bude ještě lepší a taky že jo. Můj velký sen byl přeskočit na ten zadní hřeben, který vyžaduje přelet ve velké výšce a hlavně se dostat až nad něj. Po startu mě ani nenapadlo, že se mi tento sen splní. Asi 40 minut se vozím tak 200m nad startem na prvním hřebenu, ale pořád se mi nedaří nabrat pořádnou výšku. Trendík jako kdyby mi říkal, ať letím na druhý hřeben, že tam to určitě půjde, a tak ho poslouchám. Hledám a hledám a najednou se padáček  zakousává do krásného stoupáku, který začíná na 1m/s a postupným točením zesiluje až na 3,5 m/s, to je paráda. Ze začátku to nebylo jednoduché, ale vybojovala jsem si to. Vário se může přetrhnout a já stoupám výš a výš. S přibývající výškou mi začíná být docela zima a lituji, že jsem si nevzala kuklu. Za chvíli už mám 700m nad start a jde to pořád plynule nahoru, je mi už taková zima, že dobrovolně opouštím tento krásný stoupáček a můžu se s klidným srdcem vydat na můj vysněný hřeben. Nemám vůbec žádný opadání, místy mi to stoupá i přímým letem, říkám si opravdu paráda, kdyby to tak bylo někdy na přeletu v Pěčíně. V dálce vidím Tomáše, jak se snaží u hřebenu vyzvedat. Za chvíli jsem u něj, ale tak vysoko nad ním, že i on sám se divil. To pravidlo, že já jsem vždycky ten tyrkysový padáček níž než on, už neplatí. Když mám takovou výšku, tak si říkám, že se zaletím podívat ještě dál. Škoda, že jsem neměla s sebou nějakého parťáka, který by se mnou někam letěl, sama se ještě bojím. Koukám kolem sebe a pozoruji ostatní kamarády. V dálce zahlížím oranžové Pluto a zjišťuji, že je to Jirka Beránek a konstatuji, že je to opravdu pašák, protože létá v horách poprvé a hlavně bez vária, na zemi pak sklízí velkou gratulaci a zaslouženě. Spokojená a vylítaná přistávám v kempu u stanu, kde už mě vítá Míra s hruškovicí. Splnila jsem si svůj sen a to je důvod si dát panáka.Myslím, že tímto dnem jsme si ten včerejšek určitě vynahradili. Začíná se stmívat a opět přituhuje. Napadá nás, že bychom si mohli udělat ohýnek. Chlapi se vydávají do lesa pro dřevo. Musím říct, že to byl velice dobrý nápad. V pondělí ráno nás opět probudily sluneční paprsky a to je znamení dobrého dne pro lítání.

V kempu už skoro nikdo nebyl, tak to vypadalo, že dnes budeme mít kopec pro sebe. Ale nakonec to tak nebylo, protože v 10:00 hod. dorazila paraglidingová škola Albatros plná Poláků.

Chystali se teprve na svůj první výškový let. Raději jsme neváhali a pelášili na kopec. Všichni jsme do toho naskákali a vozili se u kopce. Termika nebyla ještě moc výživná, ale dalo se celkem pěkně udržet. Asi po hodině přistáváme, abychom stihli odpolední termiku. Polská škola čekala nahoře, protože foukalo celkem svižně,

tak kurzíky do toho nepustila. I my čekáme, až se to trochu zklidní.

Je pravda, že v Medunu fouká skoro vždycky. Podmínky se už jen zlepšovaly, tak nebylo na co čekat. Termika opět nezklamala. Stoupáky byly hladké, některé celkem široké. Tak si tak říkám, že bychom se s Tomem vydali zase na zadní hřeben? Jsem asi 200 m nad startem, tak mu do vysílačky říkám, že teda letíme dozadu. Koukám, jak Tomáš nabírá kurz dozadu. Letím tedy za ním, ale nad startovačkou potkávám krásný výživný stoupák, tak se ho nechci pustit, tak točím a točím, až mám zase alespoň 500 m nad start. Pak si ale říkám, že jsme si slíbili, že tam poletíme spolu. Tak stoupák pouštím a letím za Tomem. Za chvíli slyším ve vysílačce: ,,Ty hamoune jeden´´ ,hlavně, že mě pošleš napřed a sama tam vyžíráš stoupáky. Za chvíli už jsem u Tomáše  lítáme spolu. V dálce vidíme Petra a Míru, tak letíme za nimi, mají pěknou výšku. Tento den se lítalo skoro až do tmy. Tento den je šťastným pro Petra, který se dokázal krásně a dlouho udržet v celkem slušné výšce a to má teprve krátce po kurzu. Přistál plný dojmů a zážitků, tudíž tento den se opět vydařil.

Večer nechyběl opět ohýnek. Večer volala Mírovi manželka, že předpověď na úterý v Medunu nevypadá dobře a že ať jedeme raději do Rakouska. Ráno je opravdu zataženo, tak vyrážíme do Rakouska. Původní plán byl Greifenburg. Ale po cestě kousek u Villachu u kopce Gerlitzen, vidíme padák ve vzduchu, tak nakonec míříme sem. Tento kopec má obrovské převýšení, nahoru vyjíždíme lanovkou. Na startu už čeká obecenstvo a my neváháme a startujeme. Vítr jde pěkně do směru, tak starty jsou v naprosté pohodě. Míra je za chvíli nad kopcem a evidentně si to užívá. Za chvíli jsme ve vzduchu všichni a je to paráda. Jen obyčejný slet trvá celkem dost dlouhou dobu. Jelikož docela chvátáme domu, tak se spíše moc u kopce nezdržujeme, ale letíme směr přistávačka. Ve vzduchu je krásný klid, tak si zkouším speed. Po krásném dlouhém letu všichni spokojeně přistáváme a vyrážíme k domovu. Myslím si, že tento výlet stál určitě za to a hodnotím ho velice pozitivně. Doufám, že to není ještě náš poslední výlet v této sezoně.

Text: Jana, foto: Míra
http://www.pgv.cz/