Objevil se tam i úplně čerstvý padáčkář
z Dačic – Michal Hejda a poprvé si zkoušel odviják. Zapůjčili jsme mu vysílačku a jen trochu mu
do toho kecali. Hned při druhém startu si chytil stoupáček a pár minut se v něm
vozil. Na to, že to je úplný začátečník a hlavně že ještě ani neměl žádné
vário, tak to byl velice slušný výkon. No uvidíme příští rok.
Macíku, necháš ty buchty! Koukej vlekat a nezdržuj.
Neděle vypadala ještě nadějněji. Sraz byl na Pěčíně
v 11.30 hod., bylo téměř jasno a bezvětří. I když jsem opět dorazil i
s rodinkou, tentokrát zavčas, přeci jen jsem ten svůj hadřík vytáhl a
pokusil se polétat. Od Miloše jsem dostal bezplatný vlek jako dar k
nedělním narozeninám, a aby k tomu ještě něco přidal, dotáhl mě až ke
stoupákům. Miloši, musím tě ještě jednou pochválit a poděkovat ti!
Termoska to sice už začíná flákat, nebo mu už
docházejí síly, ale dalo se. Když si člověk trochu zabojuje a navíc to vyhraje,
je to o to krásnější.
Po
delší pauze startuje Macík, prvně něco loví
vedle, ale pak se zvedá pode mnou. Stoupá trochu rychleji
než já a tak se
těším, že polétáme spolu. Dělám
pár fotek a začíná nám to pod
rozsáhlým mrakem polevovat.
Vydávám se tedy nad nasluněnou část u Bílkova, ale
Jirka letí na druhou stranu - hlouběji pod ten umírající mrak. Co blbne, říkám
si, ale netrvá dlouho, a ten zmeťour je výš jak já!
A
kdyby jen chvíli! Celou
dobu našeho létání je stále
výš! Darebák jeden, takhle mi kazit dobrý
pocit. Je
prostě lepší, no.
Jenže pak nám to nějak vypnuli oběma najednou a tak
letíme nad přidávačku u Hříšice. U Pěčína se někdo zvedal, ale tam nedoletíme.
Ještě za letu stačím vyfotit Michala na vleku a po padesáti minutách přistávám.
Než se mi křídlo dotkne země, už má na zemi nohy i Máca. Přistál hned vedle
mne. Zatím let nepřihlásil.
Na startu je už docela nával, jako vždy většina
letuchtivců přijela až po obědě a tak se už na další létání ani nehrneme. Když
jsem vše balil na odjezd, pokukoval jsem i po Oldovi, který taky slušně zabojoval
a nakonec se vyzvedal až pod mrak.
Na další jsem už neměl čas, musel jsem si hlídat Zdenu
před Macíkem, ona na ty padáčkáře přeci
jen drží! Potvůrka jedna podivná. A tu pěknou fotku Petry
v novém tričku jsem dostal od Láníka, ode mne se
vyfotit nechce, já ji musím pracně lovit!
Takže jsem zavelel k odjezdu a hurá za
Želetavákama. Měl jsem u nich moji krosnu a navíc mi slíbili svézt na tandemu
skoro zetě. Ještě na paraglidu nikdy neletěl.
Museli jsme si počkat, ale pak Jirku na tandem přeci
jen vzali.
Podmínky
už nebyly nejlepší, ale vše se povedlo. Jen to
prý mělo být trochu delší.
Pěkné
to bylo!
Vlasta