S čerty nejsou rozhodně žádný žerty aneb jak na Pěčín přišlo malé tornádo

Ve středu 27.8.08 koukám ráno na počasí a vypadá to hodně nadějně. Tomáš mi volá, ať vezmu bráchu Ondru a jedeme lítat. Rychle koukám na vzkazy, jestli se nebude někde vlekat a zjišťuji, že Macek bude od 12:30 tradičně na Pěčíně. Volám Ondrovi, ale ten bohužel nemůže, protože staví s tátou boudu pro Britta (=pes). Táta mi v práci dává povolenku, a tak ve 12:15 vyrážím směr Dačice. Po cestě mi v autě explodovala láhev s pitím, tak si tak říkám, že nám to pěkně začíná, ale to jsem ještě nevěděla, co nás potká. 

Přijíždím k Monte Hnojníku a chlapi mi říkají, že musíme přejet na druhou stranu, že to fouká spíše od drátů, ale většinou bylo téměř bezvětří. Schází se nás celkem 7 – Miloš, Macek, Vaňous, Petr Hečka, Franta Láník, já, Vašek a později za námi přijíždí Milan Brejcha, který nám dělá řidiče, protože má zlomenou ruku. Kolem 15:00 přijíždí ještě Panter a Petr Oliva. Chlapi mě hned zaměstnávají jako řidičku, a tak vytahujeme jako prvního Miloše. 1.pokus je bohužel neúspěšný, protože tam byly místo stoupáků samé klesáky. 

Jako druhého vytahujeme Vaňouse a dopadá stejně jako Miloš, i když se moc snažil. Chvíli čekáme a poté to zkouší Petr Hečka, protahujeme ho krásným stoupákem, má i dost výšky, ale po odepnutí jako kdyby před námi stoupák raději utíkal. Bojuje, ale za chvíli přistává a povídá, že tam jsou spíše samé bubliny, ve kterých se nedá stejně otočit. Kolem půl 2 to zkouší Franta a taky celkem nic moc. 

Za chvíli zkouší svůj 2. pokus Vaňous a daří se mu, protože ho protahují nádherným stoupákem, tak se po chvíli odepíná a krásně to šroubuje nahoru a mizí nám před očima. Dole vypukla panika, rychle startuje Miloš a využívá stejného stoupáku jako Vaňous, který ho vynáší pod základnu. Za chvíli nám oba mizí v dáli  někam směrem na Telč. Tento interval ale netrvá moc dlouho, protože za chvíli startuje Vašek a nepotkává vůbec nic, dokonce ani nedoletěl zpátky na přistávačku. Zkouším to já, ale výška na vleku celkem nic moc, tak zkouším letět nad pole, tam něco málo potkávám, chvíli tam točím nulu až 0,2, ale nedá se v tom udržet, tak po chvíli přistávám zpět na start. Asi jsem to propásla. Za chvíli vidíme v dálce nějaký padáček a později zjišťujeme, že to byl Vaňous, udělal to celkem mazaně, protože nad Telčí to šlo asi hodně dolů, tak se vrátil zpátky směr Pěčín, tam nabral zase zpátky výšku a vydal se na přelet – krásný trojúhelník. Miloš nakonec přistál někde za Telčí. Za chvíli startuje Franta podruhé a je vidět, že nahoře něco je, protože to s ním cvičí i na vleku, bylo vidět, že už by možná rád přistál, ale ono ho to nechtělo pustit. Ten jeho padák je pěkná potvora, protože mu to asi 2krát poklapalo a nechce se mu ani moc startovat. Chystám se na další pokus. Nevím proč mě to napadlo, ale odepla jsem si padák ze sedačky a to mi zachránilo veškeré přístroje. Přijíždí Panter s Petrem, tak je pouštíme, protože ještě nebyli. Petr se pěkně zachytává a létá místně, ale ještě netuší, co za chvíli přijde. Vašek s Mackem vytahují Pantera, který si rozbalil padák přede mnou, že půjdu hned po něm. Vypadalo to dost nadějně, ale to bylo asi znamení toho, co se k nám blíží. Panter odstartoval a za chvíli s Frantou koukáme, jak ho to rve nahoru, tak odbíhám se hned chystat, že to ještě stihnu. Připravuji padák, sedačku s pultíkem a helmou mám bokem. Padák mám připravený na vzlet, zapínám kombinézu a jdu pro sedačku, abych se připnula. V tu chvíli na mě volá Franta a koukáme spolu na pravé straně na pole s makovicemi, kde se žene obrovský čert, který trhá před sebou makovice, co nám připomíná, jak kdyby někde káceli les. Za chvíli jsou ty makovice vysoko ve vzduchu a je tam toho plno. Žene se to k nám ale neuvěřitelně rychle, Franta vystartoval rychle chytat svůj padák, měl ho naštěstí v květáku, tak se mu ho podařilo udržet. Vaškův padák byl přichytnutý v sedačce jen na jednu karabinu, což je divný. Jeho padák se zvedl i se sedačkou a vyletěl do výšky, vítr s ním říznul o dráty vysokého napětí a v tu chvíli jsme viděli blesk a padla rána, byli jsme úplně zoufalí, nevěděli jsme s Frantou, co máme dělat. Já svůj připravený padák na startu jsem se snažila držet, ale nestihla jsem ho už bohužel sbalit do klubka, tak ta síla byla natolik velká, že jsem ho prostě neudržela. Navíc Vaškův padák poté nabral můj, zamotaly se do sebe a letěly zase na dráty, chvíli to vypadalo, že tam zůstanou, ale nakonec je vítr zvedl a odnesl je na to vedlejší pole, kde s nimi strašně škubal, už jsem se pomalu se svým padáčkem loučila, myslela jsem, že je to roztrhá. Macek s Vaškem se vraceli z vlekání Pantera a když to viděli, co se tam děje, tak si myslím, že jeho auto nikdy nejelo rychleji jak teď, viděli i ten blesk. Macek běžel jak o život na pole a snažil se padáky strhnout na zem, byla to strašná síla, ale nakonec se mu to podařilo a padáky nám zachránil. Byly strašně zamotané v sobě. Když jsem to viděla, tak jsem si říkala, že už je nikdy nerozmotáme, ale podařilo se. Horší bylo to, že ve vzduchu byl Petr s Panterem. Petr říkal, že viděl asi v 500 metrech najednou okolo sebe lítat listí a makovice, tak si říkal, že není něco v pořádku. Naštěstí v pořádku s Panterem přistáli. Petr poté říkal, že už tohle nechce nikdy zažít, co to s ním dělalo, přistál někde raději za Hříšicí.  Za chvíli jsme zjišťovali další škody, bohužel to odneslo Vaška vário, který měl připnutý k sedačce. Nějakým způsobem mi to sebralo i mojí novou helmu, která je hodně poškrábaná, jak pak spadla na zem a Frantovi to vzalo bundu, kterou nakonec našel. 

To co přišlo včera nad Pěčín jsem nikdy neviděla a už asi možná nikdy neuvidím a dopadlo to se šťastným koncem. I když jsme přišli možná o nějaké věci, ale život je daleko cennější, a tak to musíme brát, jak říkal Macek a má pravdu. Padák je jen kus hadříku, když to takhle ošklivě řeknu a my jsme lidi, kterým se nic nestalo. Celou noc jsem z toho nespala, protože když si představím, že jsem se akorát chystala na start, tak kdybych byla připnutá v sedačce, tak raději ani nechci myslet, jaký by to mělo následky, protože je nejspíš možné, že by mě to zvedlo do vzduchu a to by byl asi konec. To samé kdyby Petr s Panterem tam v tu chvíli šli na přistání.

Musíme mít před přírodou respekt. Jsem moc ráda, že to byl příběh se šťastným koncem a i když to počasí bylo potom krásný, tak už se nám ani lítat nechtělo po takovým šoku.