Moje velká naděje anebo úspěch?

Naše cesta začíná ve středu 6.8.08 v Humpolci u benzínové pumpy, kde nás vyzvedávají kamarádi z Prahy – Dimitrij a Filip a pokračujeme směr Brno, kde už na nás čeká zbytek posádky – Jirka Večerek a jeho Transit Maxi, Boeing, David, Libor, Martin. Už jsem si celkem zvykla na pánskou společnost a dost mi to vyhovuje. Po cestě se domlouváme, který terén bude pro nás nejvhodnější kvůli počasí. Nakonec docházíme k názoru, proč nezkusit v Rakousku – Greifenburg. To je velice vyhlášený letový terén a my s Tomášem jsme tam ještě nelítali. Na odpočívadle před Vilachem ztrácíme Dimitriho létací botu, ale naštěstí Libor má ještě náhradní boty. Od té doby po celou dobu zájezdu pořád kontrolujeme boty. Ráno přijíždíme na místo a Jiřík nás seznamuje s tímto terénem. Oznamuje nám, že tady se musí přistávat podle pravidel kvůli rogalům, tak se přiznám, že mám z toho trochu strach, ale nakonec všechno v pohodě zvládám. Na startu chvíli čekáme, až mlha vystoupá nad údolí a pak hurá do vzduchu. 

Stojím připravená na startu a najednou vidím, jak přichází Janča a Honza Krátkých, Charlie a spol, tak si tak říkám, jak je svět malý. První let byl spíše slet a seznámení s terénem. Vyjíždíme opět na start a vidíme, že termika už začíná fungovat. Nahoře ještě osobně gratuluji Janče k vynikajícímu výkonu (přelet 234 km) a domlouváme se, že bychom mohli spolu někam letět. Startuje Charlie a Jahováci a poté i my s Tomášem. 

Plynulými osmičkami se škrábu nad kopec a kochám se krajinou. Moc dlouho si to ale neužívám, protože mě ze všech stran pronásledují trubky (= rogala). Dobrovolně opouštím stoupáček a letím do údolí, kde bude větší klid. I tam po cestě něco potkávám, tak si vzpomínám na Macka, že musím točit každou nulku a taky že to dodržuji. Boeing se zaletěl podívat do Spitalu a zpět, já s Tomášem jsme polétali místně. Jiřík nás ještě jednou vyvezl nahoru a myslím, že tento let stál určitě zato. 

Hned po startu mi vário křičelo blahem, tak jsem toho využila a za chvíli jsem byla nad kopcem a čekala na Tomáše, až odstartuje. Po chvíli vidím, že mrak začíná černat a pomalu některé padáčky i nasávat, že musejí dávat uši, tak raději letíme z toho ven, ale i tak jsme si s Tomem krásně polétali. 

Jelikož pateční předpověď nevěstila nic dobrého nikde, rozhodli  jsme se přejet do Slovinska – Tolmin, že zkusíme Liak, tam je to přeci většinou nejjistější. Naše partička se ubytovala v kempu u Viliho a zahájila večírek, jak jsme již zvyklí. Brzy ráno nás probudila bouřka, tak jsme neváhali a vyrazili na Liak. Zpočátku to vypadalo dobře, ale tentokrát fronta zasáhla i Liak, a pak že na Liaku nejsou lijáky. Každopádně jeden start jsme stihli, ale šlo to do bouřek, tak bylo rozumné přistát. 

Navštívili jsme místní obchoďák – Mercator, kde jsem si koupila krásné botičky a doplnili zásoby. Jelikož se počasí nezlepšovalo, navštívili jsme místní koupaliště. Usoudili jsme, že v bouřce je bezpečnější se koupat, než létat. Počasí se umoudřilo až k večeru, tak nám nezbývalo nic jiného, než zahájit večírek. Zrovna nedávno se ptám Toma : ,,Myslíš, že je možné, aby někdo vypil 1 litr čisté whisky sám?´´ Přišlo mi to dost nereálné. Ale skutečnost byla někde jinde, protože Boeing dokázal vypít dokonce 1,5 litru. To by člověk ani neřekl, co do něj zahučí. Raději to nebudu dále rozvádět a jdeme spát, protože na sobotu a neděli hlásí super přeletové počasí. 

Ráno se probouzíme do slunečného počasí, a proto chvátáme na kopec. Kobalu jsem z jistých zkušeností neměla moc ráda, ale po těchto dvou dnech jsem rychle změnila názor. V kempu potkáváme Dalibora Carbola a jeho partu a dozvídáme se, že jsou tady už od úterý závody rogal a že do vzduchu pouští jen do 13:00 hod. Ale my máme to štěstí, protože v sobotu mají volný den.

Podmínky jsou téměř ideální, tak hned startujeme. Na tento start určitě nebudu ráda vzpomínat, protože mi fouklo hodně z boku a shodilo mi to půlku padáku, ale než abych start rušila, tak jsem zachovala klidnou hlavu, pořádně ho přibrzdila, prokopla jim bílou pásku a odstartovala.  Padáček se ale hned narovnal. Tomáš mi do vysílačky řekl, že jsem udělala dobře, že jsem to nezrušila, protože by to dopadlo možná hůř. Po chvíli jsem se z toho oklepala a dokonce termiku hledala a našla. Vytočili jsme to s Tomem nad start a letěli podél hřebene, vysílačkou jsme se domluvili, že bychom mohli zkusit přeskočit na další hřeben a letět směr Kobarid, ale nezadařilo se, protože druhý hřeben se úplně zastínil. Po půl hodině bojování přistáváme a já hladím svůj padáček, protože mě vytáhl možná z velkého maléru. Jiřík nás vyváží znovu na start, kde už je poměrně rušno. Rogala takticky vyčkávají, ale my startujeme hned.

Cestou potkáváme krásné stoupáky, které nás vynášejí výš a výš a začínám věřit, že tentokrát už odletíme. Tomáš a Dimitrij přeskakují na druhý hřeben a letí směr Kobarid, ale vpředu je zase stín, tak to otáčí zpět, ale i tak jim to dává 10 krásných km. Já si zkouším sešlapovat speed a náramně mě to baví, že to byla ale doba, než jsem tento krok učinila. Mám velkou výšku, tak si prohlížím krásnou místní krajinu, přelétávám sopku a krotím trendíka na přistání. Vyjíždíme ještě jednou nahoru, ale tam nefouká skoro nic, místy spíše do zad. Tomáš odstartoval ještě celkem s mírným větrem. Ostatní čekají, až přestane foukat do zad a bude alespoň bezvětří. I když to byl start celkem náročný, všichni ho krásně zvládáme. Člověka to donutí pořádně běžet, aby si nerozbil čuňu. Ještě jsem zapomněla zmínit, jak se mi líbilo, jak Dalibor Carbol hledá pro své ovečky stoupáky. To byl tak krásný pohled, všichni odstartují, on letí za nimi a hledá jim stoupání, až se postupně všichni vyzvedají a letí dál, a když náhodou někdo za nimi zaostává, tak se pro něj vrátí, to je něco tak krásného. Asi 4 s ním uletěli něco okolo 30 km, tak jsem si tak říkala, že bych se k ním taky přidala, ale nemám sky padák, tak asi bohužel. 

V neděli vyjíždíme na kopec a strašně tam fouká, tak to vypadá špatně. Ale místní borec nám říká, že během hodiny vítr opadne a měl pravdu. Startoviště se začíná rychle plnit, že není pomalu kde rozbalit padák. Tomáš startuje, hned se zachytává a čeká na mě nahoře. Chci také odstartovat, ale musím čekat na pauzu, jelikož dost fouká, hrozně mě to štve. Přichází menší pauzička, tak toho využívám, start naprosto v pohodě a drápu se osmičkami za Tomem, ten má ale výšku. Do vysílačky mu říkám, ať letí, že se pokusím dostat za ním. Za chvíli už jsem nad kopcem, tak to pouštím rovně a po cestě potkávám krásné stoupání, Tomáš mi říká, jak krásně mi to stoupá, ať se toho držím. 

Mám asi 100 metrů nad start a najednou to stoupání končí, tak nevím co dál. Volám Tomovi, ale neodpovídá, později se dozvídám, že mu došla baterka. A tak jsem na to zase sama. Tomáš se vydal na svůj vytoužený přelet do Kobaridu. Za chvíli už mám 200 metrů pod start a je to v pr….. Rychle si vybavuji, že mi Tomáš říkal, že prostě musím letět dál a že tam třeba něco bude. Otáčím trendíka a letím dál po hřebeni a rozhodně to nevzdávám. Nacházím krásný stoupáček  který poctivě točím z 0,2 až do 2 m/s a dostávám se zase 200 metrů nad start, až se mi z toho udělalo nevolno. Koukám před sebe a Toma už nikde nevídím, v hlavě se mi honí různé myšlenky. Mám se vydat sama? Mám vůbec dostatečnou výšku? Docela se bojím a Tomáš mi klidně ulítl. Létám místně a za chvíli musím přistát, protože máme sraz v 16:00 hod. 

Jedeme do kempu, balíme věci a Jiřík jede pro přeletáře. Tomáš, Martin a Libor přistáli v Kobaridu, Boeing a Dimitrij doletěli na Stol. Tomášovi později říkám, jak se mi dařilo a že jsem se bála s takovou výškou letět za nimi, tak se začal chytat za hlavu, proč jsem prý neletěla, že on měl podobnou výšku a že po cestě bych určitě něco přitočila. Ani nevíte, jak strašně  mi to bylo líto, taková šance a já ji propásla. Tomáš mi ale říká, že ať z toho nejsem smutná, že příště na mě určitě počká a že se to podaří i mně, že už mám slušně našlápnuto a hlavně že už  chápu taktiku přeletu. Z tohoto výletu si odnáším zase další zkušenosti a hodnotím ho velice pozitivně a zamilovala jsem si Kobalu.

Omlouvám se za zpoždění článku, ale teprve včera večer jsem se vrátila z týdenní přeplavby v Chorvatsku.