Jak jsem nedala svou první stovku

Je pondělí 28.7.2008 – pěkný datum, myslím si, když lezu z postele. Hezčí než včera.

Včera na mě zase hupla! Kdo? Depka – poslední dobou mi to nelítá. Jednostoupákový pilot, děs. Honza Edler mi řekl, že houbař taky pokaždý nenajde, ale jednou přinese plný koš. Že se dočkám. Pochybuju...

S kafíčkem a chlebem s máslem si sedám k počítači, automaticky projíždím pgv, pak mrknu na pgweb. Koukám na pohár z loňska: „ Uklidni se, Kraťaska, loni máš ze 4 přeletů 2 v červenci a 1 v srpnu...“ Ale dobrá nálada ne a ne naskočit. Otevírám Sky Fly a na Demižonu přibyl článek od Lidky. Je milej. Píše, že si od teď nebude dávat malý cíle. Pěkný předsevzetí...

Odjíždíme na Sady - já, Honza a Honzík. Nalila jsem si pití do zavařovačky, protože jsem nenašla nic jiného. Pití stavím vedle sebe. Než vyjedeme z Luk, vylévá se a já jsem celá mokrá. Ach jo. Na Sadech je už plno lidí. Charlie s Víťou točí první stoupák a pomalu mi mizí z očí. Máme domluvený vlek u Romana a tak se rychle chystám. S klukama na sebe pokřikujeme a zdravíme se. Fiky povídá: „ Tak kam to dáš? Za Plzeň? A umíš německy, kdybys to natáhla?“ „Ále Fiky, nějak mi to letos nelítá, nebo co...“ Fiky se směje: „ Tak dneska zahajuješ sezonu, co?“ Někdo hlásí, že jsou vytelefonovaný prostory. Máme volno až do Tábora. Kolem Tábora to zase vytelefonoval Petr Bílek. Kéž bych se přiblížila alespoň k Táboru. Honza mi dává pusu na cestu: „… leť daleko a dlouho“, usmívá se.

Startuju. Roman mě vysazuje přímo do stoupáku. Tak alespoň dva stoupáky. U Jabloňova (10 km) mám malou výšku. Jabloňov mi dá. „ Prosím, Termosko, prosím.“  Vidím Vlastu Puczocha, jak se vrací k Jabloňovu a točí stoupák. Přeci nevyhniju, když se Vlasta pro mě vrací (až druhý den se dozvídám, že o mě vůbec nevěděl). Škrábu se nahoru a peláším za Vlastou. U Luk potkávám první, hodně silný stoupák, dotáčím základnu a koukám, kde je Vlasta. Zmizel, škoda.

Musím vydržet 4 hoďky, loni jsem letěla 3 a stovečka to nebyla. Potkávám kumulostrádu. Stojím ve speedu, letím rovně a vario ječí jak smyslů zbavený. O tomhle se kluci občas baví, ale já to zažívám poprvé. Jsem nadšená.

Před Táborem prolétám hejnem větroňů. Mají tu závody. Vypadají jako klauni, jsou bílí, mají červený nosy a špičky křídel. Mám strach, abych se jim tu nemotala a nekazila závody. Stoupám do speedu a pouštím to na Planou nad Lužnicí. Před sebou spozoruju křídlo, které se zvedá skoro ze země. Je to hodně štíhlý Šikolet. (Později se dozvídám, že to byl Kutmen). Protáčí mě a odlétá pryč.

Letím už 4 hoďky, tak to ta stovka konečně bude! Je mi zima na ruce a snažím se přesvědčit sebe samu, že nemám hlad ani žízeň. Padáček nade mnou vesele poskakuje a skotačí sem a tam jako by měl sám z letu radost. Nemůžu mu to pokazit nějakýma nízkýma lidskýma potřebama, to prostě nejde... „ No tak Jančo, vydrželas 4 hoďky, vydržíš i pět....“

Přelétám Vltavu, hodně klesám. Fotím Zvíkov, ať je to třebas poslední fotka tohohle letu. Zvíkov je fešák. Vzhlíží se v hladině, jakoby to o sobě dobře věděl. Vystrkuju nohy z fusaku, procvičuju si je. Jsem ztuhlá z dlouhého letu. Už jsem si vyhlídla loučku za vesnicí, na návsi jsem si všimla i hospůdky. Najednou s sebou mazlík trhne, pak zamává pravým ouškem a já vím, že z hospůdky nic nebude. Znovu se dotáčím do 2.200 m.n.m. A pouštím se za tandemem, který se nade mnou najednou objevil.

Míjím Blatnou. Tady to znám, jezdíme sem na Chorche akce. Tak Blatná, SUPER. Tady jednou přistával Brába a měl určitě kus přes stovku.

Nad Nepomukem už mě to nebaví, tak přistanu tady. Byl tu můj taťka na vojně, bude mít radost, že jsem doletěla až sem. Mazlík ale nechce na zem a znovu se zakousává do stoupáku. Mechanicky ho točím. „No tak, vydrželas přes 5 hodin, vydržíš i 6!“ povzbuzuju se. Začínám mluvit nahlas: „ To je zajímavý, že se mi po takový době nechce čůrat, nemám hlad ani žízeň...“ Tělo si myslí něco jinýho, ale třebas ho zmátnu. Na jaře jsem povídala kamarádovi Tomášovi, že bych se raději poch... než abych přistávala kvůli takový maličkosti. Tome, kecala jsem, nedokážu to pustit do sedačky!

Letím už přes 6 hodin, pozoruju tandem, jak přitáčí výšku. Ale mě už se nechce, otáčím, jen když na mě vario hodně zařve. Blížím se k Domažlicím a mám všeho dost. Strašně mě bolí nohy od šlapání speedu a o rukách ani nemluvím. Jsem kousek od Horšovského Týna a vario kňučí, že by to ještě šlo, ale už ho neposlouchám. Po 6,5 hoďkách přistávám v Semošicích.

Tahám ze zadní kapsy kalhot mobil a dochází mi, co to vrnělo v sedačce. Čtu SMS od Víti. Píše, že přistál někde za Plzní a má 250 km. Kruci, taky jsem za Plzní, to bych taky mohla mít přes 200 km, letí mi hlavou. Volám Honzovi. Je v Blatné. Mám vybitý mobil a tak se rychle domlouváme, kde přesně jsem. Mobil chcípá a já zůstávám bez spojení.

Balím padáček a slibuju mu, že se mu za včerejší nadávku, že to je línej hajzl a že ho prodám, omluvím na internetu. Šlapu do vesnice a cítím, že mě nohy neposlouchají. U hospody sedí tři chlapi a smějou se. „Nepotřebujete s něčím pomoct?“ „Jo, potřebuju. Potřebuju nabíječku na mobil s malým jackem.“ Odpovím. „No, to my vám seženeme.“ A fakt sehnali.

Zapínám znovu mobil. Píšou a volají kamarádi. Blahopřejou mi. Nechápu, jak to tak rychle mohli zjistit. Píše i Charlie. Mám velikou radost, sám dal rekord a po 335 km přistál v Německu.

Jede pro nás náš Honzík, vyzvedává Honzu Edlera (181 km). Pak Honzu (185 km), Víťu (250 km) a jede pro mě (234 km). Já mezi tím baštím, piju kofolu a povídám si s místníma lidičkama... Pak zavírají hospodu, je tma, sedím sama na schodech, baťoh za zády a snažím se uklidnit hlavu. Mozek se mi houpe nahoru a dolů. Jsem šťastná, myšlenky poskakujou sem a tam a pořád mi zní v uších, jak mi Honza říká: „... tak jsi tu svojí stovku zase nedala, viď?“

Jana Krátká
http://www.pgv.cz/