Tomas 27.7.08

Tak tak, rakouská krajina je opravdu úplně jiná. Je 27. července, něco málo před třetí, odepínám se do jemného stoupáku a nechávám se unášet severovýchodním prouděním směrem na Rakousko. Jedna nudlička vedle druhé. Budou tam snad i jiné, nudličkovité stoupáky??

Můj tříletý synovec prožívá v současné době jedno z nejdůležitějších období svého života – období PROČ. Jedna špatná či zavádějící odpověď a do mozaiky života pozemského jedince se začnou skládat obrazce, jež nikdy nenajdou to správné umístění.

Není tomu zas tak dávno, kdy kousky těchto sousedících zemí bývaly z ptačího pohledu téměř k nerozeznání. Nudlička vedle nudličky, hranice nehranice.

Proč? Proč je rakouská krajina tak odlišná od té naší česko-moravské? Při hledání nezavádějící odpovědi se musíme na pomyslném trackolgu poválečného Československa vrátit téměř na jeho počátek a ponořit se do těch nejtemnějších hlubin, kde sračky a nic než sračky s pětkovými klesáky nelze nalézt. Doba KOLEKTIVIZACE. Doba kolektivního šílenství ve které se moc davového člověka usazuje na svém historickém maximu a doba plodící ty nejčernější zločiny celé éry komunismu. Období, v němž byl totálně zdevastován česko-moravský venkov a přetvořena tak tvář krajiny našich dědů i tváře dědů samotných. Doba, v níž byla lidem odebírána nejzákladnější z lidských podstat a potřeb – lidská svoboda.

Poslední co ve vysílačce od Petry slyším je, že její táta je asi 2 hodiny od Slavonic někde v Rakousku – vrací se z potápění. “To by mohlo vyjít“, říkám si.

Být ve správný okamžik na správném místě. Time and Space – dvě nejpodstatnější životní proměnné, které už dávno, dávno před Einsteinem hráli hlavní role pozemských životů.

Přelétávám České Velenice a sedám nedalko vesničky Schagges, která mě vítá svým až posvátným, nedělním pozdněodpoledním klidem. Volám Zdenkovi; “Jasně, jsme 15 km od tebe, otočíme to a za chvíli tě vyzvednem.“

Moje prababička Anna měla dva sny. Mám tím samozřejmě na mysli obrazotvornost či představivost, tedy sny životní. Letět a podívat se do Vídně. Tracklog jejího života byl však pozasen do doby, ve které ani jeden z jejich snů nemohl a nebyl splněn. Jsme šťastná generace. Létáme s ptáky, jezdíme dál než jenom do Vídně a plníme si sny téměř na počkání. Dokáže si někdo představit současně vyvinutý paragliding v sedmdesátých či osmdesátých letech? Já tak trochu. Na Mišpulína je vydán středoevropský zatykač a šňůry nám na startu přeřezávají pomocné složky veřejné bezpečnosti. Vám starším jistě na mysli vyvstanou i horší varianty tohoto scénáře.

Vážím si naší současné doby, vážím si každého ustředěného stoupáku neboť rozpomenu-li se jen matně na vyjádření trigonometrických funkcí na jednotkové kružnici, mráz a snad i něco horšího mi běhá po zádech. Vše se točí a vše se opakuje, po maximu vždycky musí přijít minimum. Nejhorší ze všeho však je, že nekonečné není pouze Ludolfovo číslo Pi, ale bohužel také lidská hloupost.

Mějme radost z každého, třeba i neustředěného stoupáku, ale hlavně bojujme proti nekonečné lidské hlouposti a snažme se tak prodloužit onu současnou kladnou půlvlnu jak jen nejvíce to bude možné.

Skončit pozdravem “Čest práci a kolektivnímu zapomnění v národě čtenářů deníku Blesk“ by jistě nebylo od věci. Rozloučím se však raději slovy klasika z nejpovolanějších.